Runa sedmá - Väinämöinen se chystá do tropů

"I komáři štípou jen do září."
- Finské přísloví

Listí čepuje červenou. Do korun stromů plíživě šplhá ruska, to nejoceňovanší roční období v Laponsku. Jen to slovo mrskněte do Googlu, obrázky za to stojí. Jedná se o barevný podzim - tak blízko polárnímu kruhu jej můžete vystopovat již koncem srpna. Chvíli, pro níž mnozí fotografové urazí stovky kilometrů, pouze aby se dopravili k severské přírodě, však naplno nespatřím. Byl jsem nucen Rovaniemi opustit a vydat se na jih, tak vzdálený a cizí, do Helsinek.

Foto: Kei Matsubara.

Foto: Maxime Pernal.

Rovaniemský lutheránský kostel s hodinami.
Áno, nenapadl mě jiný obrázek, který bych
pro toto téma mohl ukořistit. Foto: Tímea Gutveiler

Co se v Laponsku vlastně přihodilo? Po návratu z Inari se zbývající týden vytratil jako bonboniéra rumových pralinek v protialkoholové léčebně. Čas zabrala příprava na závěrečnou zkoušku, od níž mě tak zlomyslně vyrušovaly veverky skotačící před oknem. Ostatně důvodem, proč jsem na severu pobýval především, bylo studium finštiny. A zpětně se výsledkem pobývání na severu zdá být poznatek, že finština se studovat nedá. Finština se dá jenom učit, což nejde jinak než denně a poctivě a s košem sebekontroly. Ačkoliv ve Finsku bydlíte, málokdy vás něco nutí se jazykem obklopit. Pokud se však už odvážíte zahájit rozhovor finštinou, riskujete smršť slov, na než nezbývá než přikyvovat. Máte-li dokonce štěstí, nesmělost vám v jakémkoliv pokusu o konverzaci úspěšně zabrání - onehdá jsem v Rovaniemi urgentně potřeboval zjistit, kolik je hodin, a mobil jsem si zapomněl. Pečlivě jsem si vybrousil větu "Hei, anteeksi, mitä kello on?", abych kolem dvaceti minut se skousknutými rty míjel všechny kolemjdoucí (rozumějte dva - povídám, že jsem byl v Rovaniemi), dokud jsem nedošel ke kostelním hodinám. Útěchou budiž, že odpovědi bych rozuměl, jen kdyby mi ji ukázali na digitálkách.

Onen jazykový bol do vás pořádně pronikne, teprve až když se zjevíte u Baltu. Zatímco v provinčních městech (a vlacích) vzácně narazíte na lidi, se kterými se jinak než finsky, potažmo švédsky či německy, nedomluvíte, v Helsinkách na vás zavane angličtina i od potulných muzikantů a žebráků. Samo hlavní město mě trklo tím, že v něm jsou...o prvních dnech užaslého zkoumání všech vrstev Helsinek se rozvyprávím příště. Pouze si dovolím rychlokurz finštiny pro případ, že by se vám poštěstilo a potkali byste mluvného a anglicky nehovořícího Fina a netušili, co vám říká: univerzální odpoveď slovem "Joo." bývá dostačující a potěšující a navrch velmi domorodecky znějící.

Coby? Policejní sob. Ovšem zjevil se prý až po
mém odjezdu, při podzimních sobích slavnostech, takže
podezřívám Maxima, že si ze mě dělá šoufky.

Na pár posledních okamžiků se vraťmě zpět na EILC, čili Erasmus Intensive Language Course. Tak se jmenuje ono srpnové cosi, o čem zde píšu a čím jsem společně s lidmi z celé Evropy pod Laponskem procházel. V praxi to znamená, že vám Evropská unie a česká vláda, obě momentálně zrovna hýřící penězi, že, sponzoruje letní výuku méně významného evropského jazyka dle země, do které vyjíždíte na Erasmus, s poznáváním lidí a výlety a vše kolem toho navrch. Budete-li mít někdy příležitost se na program přihlásit, doporučuji všemi dvaatřiceti (míněny zuby, míněna rádobyoriginalita)...a vůbec, soudě dle líčení na mém blogu, to nebylo úplně zlé, což?

Kolo jsem před odjezdem prodal za polovic zpět do Tuhat Tori. Je udivující vidět obchodníka, který dělá svou práci primárně proto, aby trochu pomohl lidem. Když jsme se s majitelem bavili, odkud jsem a jaké je Rovaniemi v porovnání s Prahou, pán zmínil, že město se poslední dobou mění v mezinárodní. Před deseti lety bych prý stěží narazil na cizince, zato teď... a asi má pravdu, vzpomínám si, že i na místním trhu, který shromažďuje všechno tradiční z širého okolí, byl asijský prodavač mikin. Do toho k multikulturnosti přispívá vyhlášená univerzita...

3/4. Foto: Apil Karki.

A samozřejmě Nepálci.

Když je zmiňuji, na poslední večer, než jsem Rovaniemi opustil, jsme u nás po česko-nepálsku uvítali mé zbylé přátele.Tím míním těch pár z nás, co se již nerozjelo do svých cílových měst ve Finsku, v nichž budou trávit nadcházející semestr či rok erasmáckým studiem, či třeba na závěrečnou výpravu Nordkapp, norský nejsevernější bod Evropy. Důkladně jsem je seznámil s hostiteli...s vědomím, že se pravděpodobně již v životě nepotkají, a marným lovením jmen v paměti. Z laponského poznávání nepálské kultury jsem kupříkladu vyzvěděl, že v Nepálu jsou auta odznakem společenské úrovně podle toho, ze které země pocházejí. Zatímco indická jsou pro plebs a japonská oceňovanější, vrcholem je vlastnit auto z Evropy, škodovky nevyjímaje. Po tom všem a nočním procházení a jiném jsme se jaksepatří rozloučili...cejch nepálskými saláty vypálený na jazyku však nikdy nevybledne.

Pohled na Rovaniemi s kopce Ounasvaara. Foto: EILC.

Runa šestá - Väinämöinen se vrací ze severu

Sámové jsou ve Finsku jedinými lidmi, kteří ocení, že dokážete vyslovit písmenka s háčky. Jenže jich je stejně tak poskrovnu, že je sotva potkáte, takže na tom nezáleží.

Sámská vlajka.
Zdroj: uralistan-intermarum.net

Samí Sámové. Rádo se opakuje, že se jedná o jediné zbylé domorodé obyvatelstvo celé Evropy. Nejsem si jist, co se tím myslí a čím jsou Sámové původnější a ochrany potřebnější než třeba Moraváci. Snad to ale souvisí s tím, že se tak daleko v období stěhování národů nikdo nestěhoval, tudíž Sámové, žijící zde více než pět tisíc let, neměli onu vítanou možnost splynout či být pobiti. Každopádně v současnosti se příslušnost k sámskému etniku určuje dle mateřského jazyka.

Laponci se Sámy nazývat nepatří. Ve skandinávských jazycích výraz "Lapp" označuje záplatu, tudíž Laponci by mohli být Otrhanci. Anebo také Vzdálenci, poněvadž "lape" je finsky "periferie". Obé je dnes vnímáno jako pejorativní, ač nikdo nezná jasnou etymologii. Záhadný původ platí i pro samotné sámské "Sámit". Říká se, že jde o výraz příbuzný se "Suomi" a že původně možná oba označovaly ty samé. V podobě slova se nejspíše zrcadlí východoslovanské označení pro zem, "zemlja". Finština, jak má ve zvyku, do všeho vnáší ještě trochu chaosu. Severní region nese geografické označení Laponsko, takže všichni jeho obyvatelé včetně Finů jsou "lappilainen", což je ukrutně rozdílné od "lappalainen" - Laponců. I proto je vždy bezpečnější říkat "saamilainen". Tak.

Poro. Foto: Tímea Gutveiler.

Součástí sámské obživy byli odnepaměti sobi (finsky poro), přežvýkavci tak napůl domácí. Za nimi Sámové kočovali krajinou. Tímto se sobi odlišují od losů i od Severní Ameriky, neboť tamější sobi zvaní "jeleni karibu" jsou divocí. Každý finský sob je naopak, třebaže volně žijící, někým vlastněný, čili poklidně se poflakující a naivní. Ničehož nevadí, že si za staletí vytříbili své obranné mechanismy, když je z lenosti alespoň před člověkem nevyužívají. Kupříkladu jejich kopyta (široká, aby se nebořila do sněhu) vydávají při pohybu lesem svérázný cvakavý zvuk. Jedná se o opatření proti planým poplachům stáda. To proto, aby jen po sluchu sob poznal soba...a měli radost oba, že ani jeden z nich není vlk, mědvěd či třeba orel. I posledně jmenovaný dravec patří k přirozeným nepřátelům sobů, když se snaží lapit mláďata.

Navzdory tomu, o jak oblíbenou kořist jde, jsou sobi druhem na hranici úplného přemnožení. O kontrolu jejich stavů se starají majitelé...a bohužel auta. Pokud jde o první z nich, je nutno každoročně vybrat až 80% starých kusů k porážce. Jistě se toto rozhodnutí nedělá s lehkým srdcem, zvlášť když chovatelé se soby tráví prakticky celý život a zblízka vnímají, kolik různorodých osobností lze ve stádu potkat. Největší počet sobů na Severu nicméně padá za oběť dopravě. Lhostejnost a despekt zvířat vůči čemukoliv, co do nich může narazit, je vlastnost skoro obdivuhodná. Zvlášť v odlehlých oblastech se nezdá být pro soba lepší nápad, než využít toho krásně hladkého a širokého asfaltu, aby provedl svou rodinu na vyhlídkovou procházku. Pak nezbývá než brzdit či radostně halekat slova "Poro, poro!" a naklánět se k okénku.

Na norské silnici. Foto: Maxime Pernal.

Krmení. Foto: Maxime Pernal.

Když se vydáte od farmy tímto směrem,
130 kilometrů nenarazíte na cestu či stopu civilizace.
Foto: Maxime Pernal

Jistě bych si ze slov sámského majitele sobí farmy dokázal zapamatovat mnohem více pozoruhodného, kdybych se nezačal rozněžňovat nad sametovými parohy kolemjdoucích sobů. Zajímavé je, že parohy rostou nejen mužům, ale i samičkám. Svou chloubu sobi srážejí v zimě či počátkem jara, zatímco sobice v létě. (Pa)rohovina byla vždy materiálem, z něhož Sámové vyráběli ozdoby i předměty denní potřeby - na střenkách nožů se vyjímá zejména.

Vedle sobů je v Laponsku dostatek dřeva, a tak i další tradiční předmět je dřevěný, ba dokonce vyřezaný ze suku. Kuksa slouží jako nezničitelný hrnek pro jakékoliv nápoje. Není výjimkou, že jedna kuksa vydrží tomu, kdo si ji zhotovil, celý život. A když jsme u sámských názvů na "K", bydlívá se ve stavení jméněm kota. Jedná se o obydlí podobné týpí amerických indiánů. Rodina mívala tři či čtyři - jiná kota sloužila ke spánku sloužila než k vaření či shromažňování. V současnosti na koty v Laponsku můžete narazit nejčastěji v prkenné podobě, a to jak u rozhleden, tak na zahrádkách, kde souží jako vzhlednější skladiště nářadí, altánek či budka rozličných účelů, kadi asi nevyjímaje.

Rozpracovaná kuksa. Foto: Tímea Gutveiler.

Zahradní kota nedaleko Rovaniemi.
Foto: Maxime Pernal.

Po porofarmě následovala návštěva inarského muzea jménem Siida, zasvěceného...tadadá, překvapení, Sámům. V něm se potvrdilo, že inarských Sámů je několik set. Ovšem jedná se jen o jednu jazykovou skupinu. Kromě ní Finsko obývají lidé hovořící Skoltskou sámštinou a Severní sámštinou. Zdaleka nejvíce Sámů se nachází v Norsku, kde po nesnadné minulosti se státní nepřízní jejich počty a kultura nabývají na síle a viditelnosti. Z kolem jednoho sta tisíce na světě žijících Sámů je tak dnes jejich pozice nejnejistější v Rusku.

Foto: Maxime Pernal.

Snad Sámum zde věnuji samostanou stránku. Zaslouží si ji už proto, že po prozkoumání sámských šatů včetně čapek a špičatých bot je hned jasné, odkud pocházeli šašci a kašpaři na středověkých dvorech.

Při cestě zpět na daleký jih, do Rovaniemi, jsme se stavili na kopci u města Sodankylä, lyžařském centru pro okruh několika set kilometrů. Jde o jednu z mála vyvýšenin v Laponsku a není to žádná závratná stráň a spíše než pro sjíždění na lyžích by se uplatnila k cválání na koni, přesto si při pohledu s ní uvědomíte, jak ohromně rozměrná finská krajina je.

Rozhled. Foto: Tímea Gutveiler.

Runa pátá - Väinämöinen pobyl na severu

Probral jsem se do slunečného rána, vyšel jsem z pokoje několik kroků a usedl na kámen u jezera, jako by to byl kříž u potoka. Se samozřejmostí, domácky a obeznámeně. Toliko věta usilující o vyvolání závisti, přejděme ke dni.

Ubytování u jezera Inari. Foto: Tímea Gutveiler

Většinu času do soumraku naplňovala pěší tůra, čili poskakování a zakopávání po kamenech a kořenech. V nepopsatelně širé krajině za polárním kruhem si lze povšimnout ledasčeho - od pokroucených borovic po lidi, jimž se kupodivu nevyhnete ani v oblasti, kde hustota obyvatelstva odpovídá půlce člověka na čtvereční kilometr. Neznám průměrný počet Čechů na kilometr čtvereční toho samého místa, ale fakt, že na ně narazíte i na izolované stezce uprostřed národního parku nedaleko Inari, vypovídá, že je cosi v nepořádku buď s principy vesmíru, nebo statistikou.

Něco však oproti češtině neuslyšíte, ať už se vám po tom bude stýskat či naopak. Jedná se o ptačí zpěv. Když procházíte tajgou, plně si můžete uvědomit ticho a ozvěnu vlastních podrážek. Švitořící opeřenci zůstávají u Rovaniemi a již se jim nevyplatí migrovat tak na sever. Nenachází se tam nejspíše nic, za čím by mělo ptačí smysl se vláčet, a tak coby jediní zobatí zůstavají na severu sovy a další dravci. Ti jsou živi hlodavci. Proto je zarážející, kolik chlupatých a neohlodaných tělíček jsme na pěšině míjeli.

Lumíci, jež znají pamětníci. Zdroj: sporkydorky.com.

Jde o lumíky, finsky též sopuli. Jistě tušíte, že se blížím k jejich smutnému osudu. Znáte to, jednou za čas pud popadne davy lumíků a ti se bezmyšlenkovitě vrhají po úbočí útesu, nacházejíce společnou smrt v rozbouřených vlnách Barentsova moře. Hromadná sebevražda je výsměchem evoluce, posledními prázdninami a seberegulací počtů v jednom. Či byla by, kdyby byla zároveň pravdou. Lumíci skutečně na severu masově migrují, ovšem nikoliv, aby se zahubili, ale aby přežili. Jednou za čtyři roky nastává drastický nárůst jejich populace (jeho důvod je opravdovou záhadou), a tak se ženou po krajině, hledajíce něco k snědku. Přitom se stávají potravou pro hladové dravce anebo mnozí spočinou po cestě. Semtam se stane, že se lumík utopí, páč neodhadne své síly na přeplavání toků a jezer...a semtam se stane, že je takového lumíka několik tisíc. Nicméně to nedělá naschvál.

Foto: Tímea Gutveiler.

Toliko encyklopedie. Empiricky podloženou pravdou ale je, že si lumíci plavání vychutnávají. Zvlášť při nekonečných, purpurově prosvětlených večerech. Několikrát jsem byl svědkem, jak si lumík za rozšafného popískávání žbluňkne do vody, dá si pár temp, protáhne se a rozhlédne se na blízkém kameni, skočí zpět a rekreačním obloučkem se vrací na původní místo. Tak. Jen sauna před tím jim chybí. I když, kdo ví...

Namísto důmyslné kultury lumíků se však prý sluší zkoumat Sámy, byť jich je mnohokrát méně. Hlouběji o nich povyprávím příště. Pro navození nálady zmiňme, že dnes (čili toho dávného dne, neboť tento článek spisuju koncem září) jsme narazili na nejstarší sámský kostel, skrytý hluboko v lesích, přezdívaný též přírodní chrám. Nenechte se splést jako já, nejde o místo starobylých rituálů, šamanských tanců a obětí bohům. Prakticky všichni finští Sámové jsou křesťané luteránského vyznání, a to následkem nepříliš vybíravých misií od 17. století, kdy laponské území s ostatním Finskem spadalo po švédskou korunu. Z původního vzývání přírodních duchů příliš památek nezůstalo. Protestanští kněží byli ve vyvracení minulosti

Sámský kostel. Foto: Maxime Pernal.

Oltář sámského kostela. Foto: Maxime Pernal.

důkladní - kupříkladu se v dnešním Finsku dochoval jen jediný původní buben z těch, které Sámové využívali k náboženským ceremoniím.


Samotný kostel je prostý, hrubý a samozřejmě dřevěný. Vysvěcen byl před 251 lety luteránskou církví a od té doby byl opravován výhradně přirozeně, kde a kdy bylo potřeba, což dokládá vrstva rezavých hřebíků pokrývající prkenné stěny. Zvonice, na niž se dá vyšplhat po letitém žebříku, působí cele jak stodola a láká tak k usnutí. Kvůli svému charakteru byl chrám také ušetřen destrukce při Laponské válce. Ustupující Wehrmacht kostel nepodpálil z jediného důvodu - nemohl jej najít.

Večer jsem měl možnost slyšet joiky, tradiční sámské zpěvy. Jimi Sámové, táhnoucí se za svými soby, do okolí vyvolávali příběhy či spíše vzpomínku na místo, které navštívili, osobu, kterou potkali. Bez psaného jazyka bylo nejsnazší si příběhy zmelodičnět, aby se se lépe pamatovaly. Festival sámské kultury Ihajis Idja však nenabízel jen dávné písně, ale předvádělo se od akrobatických vystoupení přes tržiště a kapely, které kombinovaly starosámskou a moderní muziku, po mongolské hrdelní zpěvy.

Sámongolská souhra. Foto: Tímea Gutveiler.

Foto: EILC.

Oblíbený joiker Wimme Saari.

Runa čtvrtá - Väinämöinen vyjel ku severu

V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy se konečně odhodlá odjet do dalekých hvozdů. Že se jedná o moment, kdy mu odešla nabíječka na počítač, jenž se tak stal k nepoužití, je jistě jen shodou okolností.

Seděli ve výletním autobuse a jejich poslání bylo zřejmé a tak jednoduché. Třídenní výpravu z Rovaniemi do okolí Inari si prostě užít. Věděli, že nesmějí selhat, jinak budou po celý život litovat. Zdařilo se našim hrdinům, co si vytyčili? To se dozvíte, neusnete-li při nadcházejícím seriálu, nebo pokud si již teď přečtete, že ano.

Inari. Zdroj: discoveringfinalnd.com.

Inari je obec vzdálená přibližně 650 kilometrů severovýchodně od Rovaniemi, do jejíhož území zasahují dva národní parky a jezero jménem, ehm, Inari. Slovo Inari krom toho dalo název jedné z větví sámského jazyka, kterou oněch několik stovek Sámů v oblasti hovoří. Laponští Sámové a jejich s péčí uchovávaná kultura jsou vůbec klíčovým důvodem, proč vesnice vábí cestovatele z široka kulata. Nejprve jsme však museli nalézt odpověď na příbuznou otázku etnicity - zdali je sám Santa Sám. Ukázalo se, že sám nebyl, neboť se kolem něj ochomýtali všemožní pomocníčci. A to i v polovině srpna.

Dopisování vánoční pošty. Foto: Petra Nekovářová.

Abychom si rozuměli, kousek na sever od Rovaniemi se rozkládá zaručeně pravá víska Santy Clause...tedy jedna z nich. Jakmile projdete kulisami připomínající filmy o Petru Panovi a obtočíte se kolem vrtáku, který zajišťuje otáčení Země, zjevíte se tváří v plnovous reklamě na Coca Colu. Návštěva a malé popovídání s tím hodným pánem v červeném kabátu je vždy zdarma, můžete si však připlatit třeba za společnou fotografii. Těžko své zuby kdy uvidíte bělejší než na ní. V obchodech se suvenýry si můžete pořídit nejen míčky, s nimiž Santa hraje golf teď přes léto, kdy je bez práce, pročež stojí několik stovek Eur, ale též pohlednici. Tu lze poslat jak okamžitě, tak vložit do zvláštní schránky, v níž psaní čeká do Vánoc, kdy je obsluha vybere. To pro případ, že byste na svátky klidu a míru zapomněli.

Oblehnutí Santy. Foto: Nějaký elfík, né?

Na prostranství před Santovým sídlem bylo vyjma tisíců dešťových kapek prázdno. Pro vánočního mužíka posmutnělou letní atmosféru doplňovaly tóny písně Santa Lucia, které se táhly z reproduktorů - nejspíše na základě úvahy, že je v jejím názvu "Santa". Šedivou náladu prohloubilo, když jsme zjistili, že u Santy Lucie a Clause vyznačená hranice polárního kruhu může být ve skutečnosti kdekoliv jinde, poněvadž se kvůli magnetismu porůznu pohybuje. Raději jsme se sbalili dříve, než jsme zažili další srdcervoucí zklamání.

Věčný prospektor. Foto: Maxime Pernal.

Čím severněji cesta vedla, tím rychleji se mraky rozháněly, krásnější počasí prosvítalo a vzdušné páry se zlatily. A takovýmto nepříliš zdařilým oslím můstkem se přesouváme k rýžovišti zlata Tankavaara. Na jeho území se nachází jediné muzeum (tzv. Kultamuseo, tedy Zlatomuzeum) výhradně zasvěcené minulosti a současnosti hledání zlata na světě. Proč stojí právě ve Finsku a nikoliv třeba v Kalifornii?

Za vlády Alexandra II. v druhé polovině 19. století i Ruskou říši postihla zlatá horečka. Car dal volnou ruku prospektorům, a ti se rozeběhli po severu Finského velkoknížectví a severozápadu Ruska. Náleziště byla objevována podél žulového prstence, který se pod oblastmi nachází. Nejednalo se zázračný zlom, který by postavil ruskou ekonomiku na nohy - vyrýžované valouny dosahovaly zlomků severoamerických nálezů - nicméně na evropské poměry se jednalo o nadějný podnik, lákající některé dobrodruhy. Muzeum obsažně vypráví i jejich romantické příběhy. Namátkou zmiňme zlatokopa, který měl ve zvyku na cestě lesem ukusovat větévky borovic. Jak píši, samé romantické příběhy.

Vzestup rýžování. Foto: EILC.

K prohlídce patřilo i rýžování zlata doslova na vlastní kůži. To pro děsivě chladnou vodu, jež je nutnou součástí procesu. Princip není náročný. Nejprve si obujete holínky, aby vám neteklo do bot. Máte-li štěstí při výběru, uslyšíte něžné začvachtání, když do holiny vklouznete, neboť váš předchůdce nebyl nejzručnější a botu navíc nenechal vysušit. Ponožku si tak promočíte ještě před rýžováním a nemusíte se poté strachovat, abyste si omylem k nohám nenacákali vy.

Posléze si lopatou nahodíte nános hlíny na rýžovací pánev. Tím nemyslím teflonovou pánev na rýží, ha, ha...ha. Áchjo. Přidřepnete do kalné vody. Vyberete větši kameny, ty zahodíte v dál a jen kroužíte a sypete. Voda odnáší lehčí materiál, dokud na dně nezůstane kov s největší hmotností. Čili se na pánvi nakonec povaluje železný prach a výjimečně zrnka zlata. Aby bylo přesnosti a konkrétnosti učiněno zadost, toto vše za vás provede bodrý instruktor, vousatý nadšenec v kostkované košili, když vidí, že se s rýžováním trápíte příliš dlouho. Práce vyžaduje opravdu mnoho trpělivosti a odolnosti, a to nejen kvůli promrzajícím kloubům na rukou.

Když se westernové městečko potkává s Finskem. Foto: Maxime Pernal.

Je proto z podivem, že jsem toho samého dne dobrovolně plaval v obdobně ledovém jezeře. Po sauně a po vzoru skutečných Finů. Těžko popsat svěžest, jakou zažijete, když z osmdesátistupňové páry v noci vyběhnete do několik stupňů Celsia teplé vody. Reprodukovat by se dal snad jen ryk, který ze sebe lidé při prvním skoku vypravují. Možná zde se vyplýtvá přebytečná hlasitost, která se může v ticho přírody vychutnávajících Finech nakumulovat.

Foto: Maxime Pernal.

Třpytící se jezera v blízkosti Inari stále nechtěla zhasnout a jít spát. Západ slunce za polárním kruhem trval po několik hodin kolem půlnoci. Nádherno horizontu konečně dokreslovaly kopce, které narozdíl od jižnější části Laponska vyvstaly na obzoru. O druhém inarském, z rozechvělé melancholie se vynořujícím dni příště.

Runa druhá - Jazyk a zvyky domorodců

Z rozhovoru s průvodčím:
- "Does this train go to Kemijärvi?" - "Joo." (Jede tento vlak do Kemijärvi? - Joo.)
- "Could we get a group discount?" - "Joo." (Mohli bychom dostat skupinovou slevu? - Joo.)
- "How much is it, then?" - "Joo." (Kolik to potom bude stát? - Joo.)
- "Aha, does this train go to Tampere?" - "Joo." (Aha, jede tento vlak do Tampere? - Joo.)

V prvním článku jsem na příkladu zmínil, že anglofonnost Finů zdaleka není bezbřehá. To však rozhodně nelze vztáhnout na ochotu, s níž zatím každý kolemjdoucí či kolemstojící podal pomocnou ruku, nehledě na nemožnost se domluvit jazykem. Pojďme se podívat, jak komunikace s domorodci probíhala v následujících dnech. Ústředním bude vyprávění o návštěvě Kemijärvi, velice lokálního města na severovýchod od Rovaniemi.

Nejdříve jsem však projednou zabloudil a došlo na konverzaci. Při cestě z nákupu jsem zavítal do okrajové obytné čtvrti Rovaniemi, kde jsem se kochal úhledně nízkými domky. Vtom ke mně přistoupil malý pes a jeho pán. Zvíře se chtělo přátelit, takže jsem nemohl jinak než přikleknout a drbat ho za ušima. Mezitím, aby řeč nestála, jsem prohodil finský pozdrav "Hei!" k sympatickému seniorovi, který psa venčil. A vzápětí jsme si skvěle popovídali.

Přesněji předloženo, pán po tři čtyři minuty finsky hovořil, zatímco já se usmíval, přikyvoval a hladil zvíře, nechápaje jediného slova a doufaje, že nepokládá žádné otázky. Ty bylo ostatně nemožné rozpoznat, neboť finská řeč neintonuje otazníky. Namísto toho do věty zaklene nenápadnou slabiku "ko" či "kö", která značí dotaz. Po monologu přišla řada na mě. Zhluboka jsem se nadechl, sebral jsem všech sil a pronesl: "Hei hei!". Neboli finský pozdrav na rozloučenou. Nato pán odpověděl stejně a oba jsme se spokojeně vydali opačným směrem, on se psem a já s hřejivým vědomím, že cizinec nebyl rozpoznán. Možná.

Kemi v Kemijärvi. Foto: Maxime Pernal.

Podobná rozmluva proběhla s průvodčím vlaku ve směru Kemijärvi, pouze v opačném gardu. Kemijärvi je městečko vzdálené asi devadesát kilometrů severovýchodně od Rovaniemi. Jak název napovídá, též leží u doširoka se rozlévající řeky Kemi. Vbrzku jsme se přesvědčili, že se na uzavřených turistických informacích nachází nápis "Země Nikoho" oprávněně. Měl jsem dojem, že v přibližně devítitisícové obci nachází více plastik, skulptur a památníků než domů. Prázdnotu umocňovalo nedělní dopoledne, pročež nás cesta zavedla k přirozenému místu, kde by se toho času mohla alespoň nějaká živá duše nacházet - nepříliš vnosnému kostelu.

Zvonice, která přežila nacistické pálení.

Každá výprava získá tvar, až když narazíte na místní a dáte se s nimi řeči. Tentokrát ani nebyla jiná možnost, jak město poznat. A tak jsme se seznámili s hostujícím luteránským pastorem, jenž nás pozval do starého domu, který jako jeden z mála přežil laponskou válku, totiž masové pálení laponských usedlostí německými vojáky. Více o válce zkusím sdělit v jiné sekci. Dnes srub přináleží církvi a slouží jako komunitní centrum.

Kněz Juho záživně vyprávěl o domu a Kemijärvi, ale i o dějinách Finů za Uralem. Ukázalo se totiž, že on sám zodpovídá za všechny luteránské okresy na Sibiři. Dozírá nad tamějšími pastory, což v praxi znamená neustálé cestování přes sedm časových pásem, ať už prostřednictvím auta, letadla nebo Transsibiřské magistrály. Původem švédsko-finská luteránská církev má na Sibiři pevné, třísetleté kořeny. Juho zmínil, že je zapustili  zajatci ze severní války. Připomínám, že dnešní Finsko toho času spadalo pod Švédskou korunu. Ta na počátku 18. století v severní válce čelila Rusku, jehož car Petr I. nechal mnohé zajatce přesunout na Sibiř.
Finské osídlení Sibiře se ještě prohloubilo v 19. století, neboť po roce 1809 se finské oblasti staly částečně autonomní součástí carského Ruska. Toho času se za Uralem internovali nejtěžší zločinci Velkoknížectví finského, kteří luteránskou zbožnost rozšiřovali.

Kamna. Foto: Jirka Deyl.

Měl bych se však navrátit do Evropy. Či do Laponska. Soudě dle Juhovy otázky, zdali "Taky máte v Evropě taková kamna?" by se dalo o evropské sebedefinici laponských Finů zapochybovat. Oddanost regionu a tradicím je však o to vyšší, alespoň u starší generace. Na území Kemijärvi stejně jako jiných laponských městeček vůbec vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí (továrna Nokie byla před lety zavřena) věkový průměr populace rapidně stoupá.

Věrnost zvykům se projevila u drobného kemijärvského festivalu lidových krojů, na nějž jsme došli, jakmile bylo po něm. Není divu, že již skončil, když trval dvě hodiny a sami účastníci jej nazývali pouhým každoročním větráním kostýmů. Ty zahrnovaly tradiční oděvy z různých oblastí Finska, k jejichž předvádění se připojily takzvané Kalevalské ženy ("Kalevalen naisia"), zpívající verše z národního eposu. V praxi celá událost obnášela setkání dvou tuctů barevně oděných lidí, kteří se sešli ke společnému popíjení před místním muzeem. Připočtěme nás, kteří jsme populaci Kemijärvi takřka násobili. Šestičlenná skvadra cestovatelů z Německa, Francie a České republiky se pravděpodobně stala největší atrakcí přehlídky. Hostitelé byli unešeni nápadem, že jsme snad vážili cestu z daleké Evropy výhradně pro jejich festival, a snad částečně proto tak nadšeně vyprávěli a pózovali.

Folklórní festival v Kemijärvi. Foto: Maxime Pernal.

Následovala návštěva s maloměstskou pečlivostí vedeného historického muzea. Zpáteční a již pátou cestou přes Kemijärvi, městě, které po dni v něm stráveném prostě přijmete za své, jsme prošli kolem nosorožce a průvodčího. Sochy v prvním případě a živého a mávajícího pána na kole v druhém. Vlak z Helsinek totiž v Kemijärvi každé ráno končí svou cestu na sever. Na zpáteční trať se dává až po sedmé. Průvodčí si tak na místě pořídil kolo a přes volný den se s ním projíždí, neboť by se jako správný Fin nedokázal povalovat v kupé. O sportu a životosprávě, rozumějte jídle, pokrmech a žvancích, ale až příště.

Runa první - Překážek pokořování

Kdyby laponské stromy uměly mluvit, tak by mlčely. To aby se výletník zatoulal.

Prvním krokem po přehršli pěších kroků bylo obstarání kola. Jistě znáte různé bazary, blešáky, antikvariáty a second handy v jednom, kde když se prohrabete dostatečně hluboko, objevíte vše od kýčových sošek, s nimiž se zasníte, přes květináč, hřeben, žárovku a Savo, které potřebujete, rodinné fotografie, jež ve vás nemohou vyvolat žádnou vzpomínku, po digestoř. I v Rovaniemi se nachází jeden takový. Tedy jestli si ke všem možným předmětům, mezi nimiž lze štrachat, přimyslíte bicykly.

Mé Pepabike.

Obchod se nazývá Tuhat Tori, což přibližně znamená Tržiště Tisíce. Majitel denně doplňuje zásobu ojetých kol, která si může zájemce ozkoušet jako v běžné prodejně. Naštěstí se na ně částečně vztahuje antikové pravidlo, že čím více je omšelé a retro působící, bez převodovky a životu nebezpečné, tím je dražší. Proto si i já po mnoha pokusech vybral své růžolící kolo. Můžete se ohlédnout na nekvalitní obrázek. K idyle schází pouze bílý košík s růžovým pudlíkem. Či naopak.

Obecně je v Rovaniemi poptávka po bicyklech zvláště s blížícím se akademickým rokem vysoká. Jedná se o nejvhodnější dopravní prostředek, a to nejen díky skvělé průjezdnosti a nekonečným cyklostezkám. Město je podobně co většina Finska ploché jako hruď ležící asijské plavkyně a k řece Kemi se sotva svažuje, takže se po něm dá svištit bez většího úsilí.

Ounasvaara, minearologův sen

Za výjimku lze označit oblast Ounasvaara, po níž jsme se první víkend prošli. Na protáhlém kopci se rekreují lidé z dalekého okolí. Přes léto bloumají mezi stromy, borůvčím a kamením, sportují anebo hrají golf. Zima pak láká ke sjíždění závratných 213 metrů nad mořem na lyžích či k běžkování. Osamělá dřevěná stavba u vrcholu kopce vám otevírá výhled, při němž pochopíte dispozici celého města, shluku do daleka rozprostřených stavení. Nejen že za pohled příroda stojí, ale ono se vůbec vyplatí rozhlédnout, dokud máte možnost. V Laponsku je snadné zabloudit.

Za svou pouť jsem musel čelit různým vnitřním překážkám, mezi nimiž schopnosti se kdykoliv bezstarostně ztratit zaujímá čestnou pozici. Když se vydám od svého nepálského bytu kupředu, projdu do boru. Les se rozkládá ve kterémkoliv směru, a tak vyhlíží jako velice lákavá zkratka. Není, věřte mi. Alespoň bez kompasu. Člověk je málokdy schopen odhadnout přímý kurz a inklinuje k chození do kruhu. O to více, pokud se dá po vinoucí se pěšině.

Jeden z konců Rovaniemi

Potíže prohlubuje skutečnost, že není vyvýšeniny, odkud byste se mohli rozhlédnout - nechcete-li se k ní plahočit hodinu a při té příležitosti pro jistotu ještě jednou zabloudit. Navíc jsou silnice, jen minimálně ulice. Většinou se nelze rozhlédnout a zorientovat podle jejich názvu a nenaleznete ani jiné orientační znamení. Sám okraj Rovaniemi se označuje abstraktním obrysem bez připojení názvu. Ono se pochopitelně očekává, že musíte tušít, do jakého města vstupujete, když je v široku daleku jediným.

Mám však z odlišných vzdáleností radost. Skýtají překvapení. Obvykle se stává, že vyjdu ke svému cíli přes les a po dlouhé procházce se omylem vynořím na světle cizího zadního dvorku. U polárního kruhu je zbytečné si pozemek obhánět ploty, zdmi a hradbami.

To však s sebou nese i drobné technické překážky pro samotné starousedlíky. Zaprvé, je nevýhodné mít psa se zaječími úmysly. Jistě, je možno jej uvázat k boudě, ovšem pak se tolik neproběhne, třebaže rovaniemští Finové se zvířaty i sami po krásném okolí hojně poklusávají. Majitel jedné ze zahrad, do níž jsem nevědomky zavítal, problém vyřešil důmyslnou konstrukcí připomínající tramvajové vedení. Pes k ní byl zachycen vodítkem, ale mohl po celém jejím dosahu svobodně pobíhat. Když chtěl zabočit, kladka se přeřadila na bližší provázek a hafan mohl pokračovat v dovádění. Musí být zajímavý pocit vyjít si na vlastní zahrádku a pohlédnout na nebe rozrýsované šňůrami, pocítit sladký závan tramvajové křižovatky.

Druhou praktickou zábranou je otázka, kam umístit poštovní schránku. Dokud stojí plot, není důvod se zatěžovat a schránka se přišpendlí k němu. Když je však potřeba vybudovat vlastního stanoviště, práce vyžaduje hned o trochu více kreativity. Přehlídka namátkou zvolených poštovních schránek následuje.

A vítězem byl vyhlášený domek s plotem a se stojánkem zároveň.

Toliko by bylo vyprávění o překážkách. Následující příběhy se ponesou v duchu samovolnosti a volnosti.

Väinämöinovo putování začíná - Příchod

Finové nespěchají, protože chodí včas.

Právě před týdnem přistál v Rovaniemi, centru finského Laponska, modrobíle lakovaný éroplán. Dokud  dotyčný já seděl na palubě, s úsměvem naslouchal finštině posádky. Pravda, výraz mu lehce zatuhl vždy, když se rozvzpomněl na své odhodlání následující měsíc zasvětit podmanění tohoto jazyka. Skutečně si však uvědomil své zvláštní rozhodnutí zamířit k polárnímu kruhu, až se podvozek dotkl rovaniemského letiště.

Väinämöinen, mytický karelský hrdina. Zdroj: Kvaak.fi

Fakt, že se ocitl v jednom z nejsevernejších měst Evropy s pověstně krušnými zimami, krásně potvrdilo počasí. Deštivou Prahu vystřídalo slunečno a hřejivo nad dvacet stupňů páně Celsia, které trvalo zhruba jedenadvacet hodin denně. Zbývající čas, tedy v době srpna přibližně mezi půl jednou a půl čtvrtou ranní, vyplňuje jemné a namodralé šero. Takže pokud vás sem cesty zanesou, může být užitečné si pořídit závěsy, rolety nebo při spánku zavřít oční víčka. Nicméně mě samotnému usínání za světla vyhovuje - snad připomíná pohodový odpolední šlofík, na nějž mi zde čas zatím rozhodně nezbývá.

Vžívaje se do domnělých pocitů renesančního objevitele, osvobozeného vězně a aljašského zlatokopa, rozhlédl jsem se po letišti v Rovaniemi, obklopenému lesy a skalami. Kdyby byla drobná budova omšelým  nádražím, musela by k němu vést zarostlá jednokolejka. Jenže to nebylo omšelé nádraží, ale prosklené letiště, a tak jsem si objednal levný taxík k místním studentským bytům.

Cesta k ubytování. Foto: Petra Nekovářová

První překvapení nastalo v osobě řidiče. Takřka neuměl anglicky. Ve Finsku přece všichni mluví plynule jako rodilí Britové, se ví, ne? Inu, ne. Ovšem když jsem se s ním dal do polámané řeči na téma, odkud jsem a co tu pohledávám, dozvěděl jsem se, že on české hlavní město zná a navštívil. Respektive nechápal slovo "Prague", ale sám používal "Praha". Zableskla mi před očima bláznivá jiskřička, že by dokonce rozuměl česky! Nenapadlo mě si to ověřit lepší otázkou, než zdali mě sveze zdarma. Nerozuměl. To pouze finština má stejné slovo Praha jako tuzozemština - jedná se o příjemný oddech od většiny ostatních řečí plných gé.

Za uplynulý týden to nebyla zdaleka jediná konverzace s domorodci. Často šlo o velmi nenucené rozhovory. Přitom jsou prý Finové považování za málomluvný až odtažitý národ. Nezačnou ve společnosti cítit potřebu plkat, jen aby provířili vzduch. Na tom něco pravdy bude. Mnozí místní, s nimiž jsem se zatím potkal, zkrátka nemluví za každou cenu, nýbrž až když je o čem. To v žádném případě neznačí, že by nebyli přátelští. Proč by nebylo možné si užít společnou chvíli, aniž by se čelist pohnula k něčemu jinému než přikousnutí párku nebo usrknutí piva? Dlouho se snažívám mlčet s někým na stejné téma a zdá se, že zde, obzvlášť v Laponsku, to je hned snazší. Kolem vás nesviští doprava, nemručí davy a neštípe ruch, který byste se snažili více či méně sofistikovaným rozhovorem přeřvat. Když mlčíte, slyšíte přírodu...anebo se zde možná neděje nic ke komentování. Záleží na úhlu pohledu.

Studentské byty DAS. Foto: Maxime Pernal

Na takovéto rádoby chytré dojmy je brzy, zpět k příběhu. Úspěšně jsem zakotvil v bytě se zatím blíže nezjištěným počtem Nepálců. Většina z nich studuje na Laponské univerzitě (Lapin yliopisto) turismus. Jedná se totiž o jedinou školu ve Finsku, která zastřešuje obor o turismu, stejně jako třeba výtečně vybavené Arktické centrum, cvičící odborníky na polární problematiku. Proto je Rovaniemi oblíbeným univerzitním městem, které se zalidňuje s nástupem nového akademického roku.

O tom, kterak jsem se mezi studenty zařadil, když jsem si pořídil své první laponské kolo, o borůvkové a rybízové vinici, o sobech a osobách ale již povypráví další záznamy.