Ve Finsku vás může zaujmout ledasco pro středoevropana nezvyklého. Většina z ledasčeho bývá nezáživná a ohraná, protože vás na ni vábí leckterý turistický průvodce. Čili, stručně vyjmenováno, jde o saunu, soby a sníh. A Santu, chcete-li. A to se předposlední z těchto čtyř králů, kteří opanují každý tuctový spot o Finsku, v zimě roku dvoutisícíhojedenáctého skoro neukázal.
Na ty skutečně kuriozity a zvláštnosti, které nesmí uniknout vašemu zraku, vás však marketing žádné země nepřipraví. Můžete bloumat po helsinských ulicích celé dny doprovázení pochybností, jak plochý život zde vedete, že k jeho dokonalosti chybí něco nepatrného, co nedokážete zaměřit a uchopit. Jakmile se pokusíte v hlavě lokalizovat to prázdno, vyklouzne se stejným pocitem jako ranní vzpomínka, o čem se vám v noci zdálo. Něco to ale být muselo, tím jste si jisti. Jenže... V tu ránu je náhle spatříte. Proti vám jeden takový sen ve výšce 160 centimetrů levituje. Blíží se vaším směrem a vy se štípnete pro ujištění, zdali bdíte. Je to knír! Neobyčejný a dokonale pěstěný se se svými makabrózními rozměry usměvavě pronese kolem vás. Jakmile se vzpamatujete, ohlédnete a uzříte, jak mizeje v dáli, po obou stranách značně přečuhujuje týl svého majitele.
Jeffry, vítěz kategorie Knír Angličan. Foto: worldbeardchampionships.com.
A kouzlo neviděného bylo prolomeno. Náhle si uvědomíte, že lidi s úchvatně kurážnými kníry míjíte všude v Helsinkách. A po lehké promluvě zjistíte, že mají vlastní subkulturu. V českých zemích je adorace vousu šeredně opomíjená, vynecháme-li nadšence do císaře Františka Josefa I. a jeho kaiserbartu, ale to jsou stejně spíše naducané licousy, takže se je do ušlechtilé kategorie samotných knírů započítat nepatří. To zdaleka nejen Finsko, ale i ostatní severské země, jsou opět o světelné roky napřed.
Ve světě kníru došly tak daleko, že loňské a podle všeho velmi zdařilé mistrovství světa vousů a knírů (tzv. WBMC - World Beard and Moustache Championship) bylo uspořádáno v Norsku v Trondheimu. Jistě to nebude náhoda - stejně jako u oblíbeného norského sportu běžkování je i u knírů klíčem k trofeji to, jak má kdo navoskováno! Soutěží se v různých kategoriích rozlišených podle střihu a v porotě zasedají významné oknírené osobnosti kulturního života. Divácky nejatraktivnější bývají výkony v soutěži o nejlepší "freestyle knír", "freestyle vousy" a "freestyle plnovous".
Keith, opakovaný vítěz kategorie Freestyle Moustache.
Foto: worldbeardchampionships.com.
Poslední mistrovství bylo pro Finy neobvykle úspěšné. Jistý Juhana Helmenkalastaja totiž dosáhl na zlatou medaili se svým knírkem vzor "Dalí". Navzdory fascinujícím útvarům, které jsem potkával v tramvajích, do té doby finští borci nikdy vítězství nevybojovali. Ostatní národnosti tradičně válcují knírači z USA, Německa a Lichtenštejska (pravda, ti poslední pouze oceněními za počet vyslaných reprezentantů v poměru vůči počtu obyvatel). Anebo to snad bude tím, že byl Helmenkalastaja vůbec prvním Finem, co se soutěže účastnil? A ihned vyhrál, což vlastně o úrovni finské knírové kultury ledasco vypovídá.
Přikládám obrázkový přehled nejfrekventovanějších podivuhodných knírů, podobně jako se už stalo u rovaniemských poštovních schránek. Na základě zevrubné empirické komparace jsem dospěl k závěru, že seveřané zvláště v mladém věku preferují dlouhé a úzké kníry spíše než bradky, kotlety a další křoviska a vousiska. Tím se liší kupříkladu od řádně vousatých Američanů (jimiž teď nemyslím přejemné knírky od San Francisca) často vzpomínajících na rozložité a zacuchané časy občanské války.
Angličan. Nejběžnější zjev na helsinských ulicích, špičky o ostrosti jehly.
Freestyle. Doplňte si dle své představivosti. Neboť nahoru stočení nestačí.
Dalí. Další soutežní kategorie.
Imperiál. Jasná volba steampunkerova!
Pro vyváženost i jeden vousáč. A když pořád píšu o těch sobech. Elmar, vítěz kategorie Freestyle Full Beard. Foto: Getty/AFP.
Mít řádně vykroucený knír s sebou přitom nese přerůzné výhody. Pomineme-li spornou a vždy prvotní otázku, jaký má chouba pod nosem efekt na dámskou společnost, vás s takovým šlechtěným voskovcem také snáze kdokoliv pozná. To může vést dokonce až k příhodám, kdy se procházíte po nákupním středisku Kamppi a z zničehonic vás zastaví jeden, který na vás spustí anglicky se slovy, jestli jste nebyl na jaře v Praze na divadelní přehlídce Pražské quadriennale, jestli jste tam shodou okolností neobsluhoval finskou expozici Muna (Vejce), že se mu velmi líbila, a že on vás tam potkal a cože jste s tím vším měl společného, jestli jste scénograf nebo tak. Když se s ním dáte do krátké řeči, zjistíte, že onen Čech celou dobu žil jsem v domnění, že váš knír, který jste měl už v Praze, byl jenom součástí futuristického kostýmu.
Tímto děkuju pánovi, jehož jsem náhodně potkal v centru Kamppi, za uvedení do problematiky knírových závodů a zase potvrzuju oblíbenou floskuli: svět je malý! Nu, nebylo to krásné? Mimochodem, ve Švédsku to je prý s kníry daleko divočejší.
Pán v Praze u vejce. Úhel záběru dokonale zakrývá bohatství nabroušeného kníru, leč sám nefotím, tudíž jsem bezskrupulózně ukořistil aspoň tuto fotku z WSJ. Foto: Petr Josek/Reuters.
Za první procházku v Helsinkách jsem potkal více lidí než za měsíc v Rovaniemi. Překvapení podtrhuje fakt, že se tváře, co míjíte, mění.
První záznam o tom, kterak mě Helsinky po příjezdu zasáhly, píšu o Vánocích, kdy se s nimi pomalu loučím. Že jsem si za celý semestr nenašel chvíli, abych čas blogu dohnal blíže kvapně plynoucí realitě, je nejspíš příznačné. V hlavním městě je oproti Rovaniemi skutečně co dělat, jak už tomu tak bývá ve všech hlavních městech oproti Rovaniemi. Ovšem tento zápis se věnuje spíše vnější tváři Helsinek, aby tu ležely i nějaké ty nejzákladněji orientační informace. O průnicích do podloží helsinské společnosti a lidských dojmech, což osobně považuju za zajímavější než podloží geologické (které je mimochodem samá skála), povyprávím v příštím popisu města.
Takže, co vás po vystoupení na helsinském hlavním nádraží může udeřit? Vítr.
Zase Helsinky. Foto: Pavel Šára.
Centrum Helsinek totiž prakticky vyčnívá do moře, a tak snad kvůli tomu a typicky finské placatosti je k mořským závanům náchylnější. Oproti nedalekému Tallinnu, kam prostřednictvím zápisků brzy také zavítám, nejsou uzavřeny v zátoce, ba naopak je jejich polámané pobřeží lemováno roztroušenými ostrovy. Pokud se proto na jihu města procházíte, můžete nad pestrostí mořské krajiny bez rozpaků žasnout. Což platí v oněch vzácných okamžicích, kdy je slunečno či nejlépe slunečno-zapadavo.
Tento koš byl zaplňován pravidelně,
protože stál vedle budovy nás,
naivních zahraničních studentů.
Foto: Mobil.
Větrno mi sice třetí den v Helsinkách rozervalo deštník, a to jen proto, aby mi jej čtvrtý den v Helsinkách mohlo úplně vyrvat z ruky, ale přestou s sebou nese i určité výhody. Například mračna se nad vaší hlavou překvapivě rychle rozfoukají nebo seskupí. Odpadají tak starosti s tím, jakým oblečením se vybavit, když vycházíte přes den ven. Nebe bude v době vašeho návratu zaručeně vypadat jinak a zpravidla opačně, než jste očekávali ráno, tudíž není nutno se strachovat s nějakým plánováním, jestli bude pršet či ne. Což mi připomíná další osud deštníku: pátý den v Helsinkách jej počasí nemilosrdně rozdělilo na část teleskopickou a část kdesi nad mokrými střechami větrnými víry zmítanou. Po první bitvě s větrem jsem si všiml poznávacího znamení, které odděluje přivadrovalce jako mě od starousedlíků - ti druzí deštníky obyčejně nenosí, protože vědí, že to je zbytečné. Kapuce a proslulá finská pevná vůle ("sisu") postačí.
Podnebí v provincii Uusimaa (finsky Nová země), v níž Helsinky leží, je je jinak poměrně vlídné, což se příčí pohádkovým představám o Finsku jako o ledové divočině a realitě severnějších oblastí. Současné Vánoce v Helsinkách jsou ve výsledku na vodě stejně jako v Praze. Teplotou se Helsinky odlišují i od trochu vzdálenějšího Petrohradu, kde jsem s nástupem podzimu velmi na vlastní kůži pocítil změnu, zkrátka zimu jak...v Ruské federaci. Upřímně napsáno, netuším, čím si to vysvětlit, ale možná je ruské podnebí přeci jen kontinentálnější než ve Finsku. Ačkoliv Petrohrad stejně jako Helsinky leží u Finského zálivu, navíc jižněji. Jako by Kremlin vyhlásil doktrínu kontinentálního podnebí, která se bude dodržovat na celém území Ruska a jíž není radno se zprotivit nějakými vzpurnými regionalismy.
Pojďme si stručně zmapovat ono mé semestrální srdečné město. Stručně protože jsem sám dost jeho částí prozkoumat nestihl...inu, alespoň jsem pro vás na coby vykoupení své viny do plánku zakreslil to nejdůležitější, co znám. V dalších hodinách budeme se zvýrazněnými pojmy pracovat, takže ne abyste mapu ztratili, já vám to kopírovat nebudu (achich, a zase nejsem vtipný). V plné velikosti a čitelnosti ji najdete zde.
Zmalovaný plánek Helsinek.
Pozadí parlamentu. Foto: Petr Švarný.
Kamppi. Jak je možné, že fotka skutečného obchodního centra ve Finsku
vypadá jako idealizované návrhy obchodního centra u nás, a to i s pajduláčky?
Foto: Pavel Šára.
Domus Akademica. Foto: Tomáš Munzar.
Bydlím poblíž Kamppi, což je obchodní centrum nedaleko centra Helsinek, vzdálené tak deset minut pohodlné chůze od železniční stanice (Rautatiesema) jihozápadním směrem, nedaleko budovy finského parlamentu (Eduskunta). Doslova pár kroků od lukrativních studentských kolejí, které nesou honosný název Domus Academica, leží hřbitov Hietaniemi a s ním i význačné osobnosti nedávných finských dějin, od Alvara Aalty po Urho Kekkonena. Pláž za hřbitovem je skvělé místo pro pozorování západu slunce...asi to bude nějak souviset se skutečností, že je na západě. Ústřední kampus Helsinské univerzity se nachází kousek na východ za železniční stanicí.
Helsinská katedrála. Foto: Maxime Pernal.
Hlavní budova mé dočasné almy mater se obrací na Senaatintori (Senátní náměstí), pomyslné centrum Helsinek. Na něm se tyčí socha Alexandra II., ruského cara, za jehož vlády zažilo finské národní hnutí rozmach a kteréhož tak mají Finové v úctě a oblibě. Pro porovnání, to je
vlastně stejné, jako kdyby na Staroměstském náměstí stál Franz Joseph I., s tím drobným rozdílem, že na Staroměstském náměstí Franz Joseph nestojí...a ani morový sloup. Za vladařovými zády stoupají monumentální schody k neoklasicistně bělostné Helsinské katedrále, kterou páni stavaři dokončili roku 1852. To je ta bílá věc s kopulí, která se objevuje na pohlednicích. Jedná se luteránský svatostánek, takže je zevnitř příznačně prostý a holý, až to naprosto neodpovídá iluzi zvnějšku a celému s ruskou pompou navrženému náměstí. Kolik autobusů turistických slz muselo být po vstupu do katedrály zklamáním prolito!
Kousek na východ od Senaatintori narazíte na vodu, totiž slanou, totiž doky. Pobřežní Kauppatori (Tržní náměstí) je dalším oblíbeným turistickým místem. Věčně se tam konají trhy, kde můžete nakupovat a ukusovat libovolné rybolovné kousky. Velkolepá a zlatem vykládaná Uspenská katedrála, která už soudě dle tohoto popisu musí být ortodoxní, je nadohled. Podle tištěného průvodce se jedná o největší pravoslavný chrám v celé západní Evropě. Vzhledem k tomu, že Finsko je od západní Evropy o nějakých pár tisíc kilometrů dál než od Ruska, bych v tomto výroku hledal utajený význam.
Kauppatori. Stará tržní hala dole a pravoslavná katedrála v pozadí nahoře.
Foto: Maxime Pernal.
Temppeliaukion kirkko. Foto: Tomáš Munzar.
Když už zmiňuji kostely, jeden helsinský svatostánek je opravdu výjimečný. Jedná se o Temppeliaukion kirkko, kterému se obyčejně říká skalní či kamenný kostel. Nachází se coby kamenem dohodil od mých kolejí a bylo by hříchem ke kamennému kostelu nezavést kteroukoliv z návštěv. Mezi vkusnými cihlovými činžáky se otevírá nevelké prostranství, částečně travnaté a místy skalnaté. Jedná se o oddechové místo, na němž si lze polehávat, rozbalic ti svačinu,, pčeříct knížku, po němž pobíhají psi a v němž je vyražen kostel. Realizovaný architektonický návrh pochází až z šedesátých let, protože výstavbu původního kostela, který nesl docela běžný tvar, v roce 1939 přerušila zimní válka. Křivky stavby kopírují terén, a i proto nebývá snadné kostel najít, nejdete-li ze správného směru...onehdá jsme narazili na dvojici Čechů, co zkoumala vstup do blízké podzemní posilovny v domnění, že snad toto by už mohl být on. Atmosféru místa dotváří hlavně měděná kopule, elegantně nakřivo prosazená na skalní střechu, tak aby ve škvírách propouštěla dostatek světla. Zvenku působí nenápadně, jen občas může připomínat havarovaný létající talíř... no, co bych se dál rozpovídal, je to jednoduše krása.
Temppeliaukion kirkko. Foto: Petra Nekovářová.
Plachetnice před Suomenlinnou. Foto: Pavel Šára.
V blízkosti Kaivopuisto. Foto: Pavel Šára.
Dalším místem, na kterou se klasický helsinský návštěvník vydá, chce-li být potěšen, je Suomenlinna čili Sveaborg, ostrovní pevnost, kam každou chvíli pluje loď z Kauppatori. Její našincem oblehnutí rozvedu v dalších dílech. Jedná se o oblíbené rekreační místo zvlášť o slunných víkendech, už protože je na ní zeleně jako, jako....jako kdekoliv jinde v Helsinkách. Město to je opravdu plné lesnatých ploch, které oddělují jednotlivá sídliště. Ze severu na jih či z jihu na sever se navíc mezi Töölölahti a Vantaa táhne desetikilometrový městský park. I s veverkami. Lumíci chybí, zato městských králíků tu je habaděj.
Když už hovoříme o geografii a přírodě Helsinek, měl bych objektivně zmínit, jak hrozivou hrozbou králíci jsou. Vážně. Město zaplavila králičí epidemie. Před pár lety nějaký nezodpovědný chovatel vypustil pár párečků do ulic a od té doby se helsinští králicí množí a sžírají město. Noviny jsou toho plné. Jo jo, je to vpravdě pohroma. Trávožrouti jedni. A navíc bezbožní, viděl jsem je okusovat i listy u rohů kostela ve čtvrti Kallio! To máte zato, jak jste zelené, Helsinky, ekologie vám budiž svátostí i prokletím.
Hm, na druhou stranu bych měl být vděčný, že jsem studoval ve městě, jehož největší kriminální hrozbou jsou králičí gangy. Roztomilé bytůstky jsem nejčastěji potkával v noci blízké ránu, jak si dupou mezi keři. Líně pohupkávají od trsu k jinému trsu, a poté k dalšímu trsu, aby se následně, velmi neškodně se tváříce, přesunuly k jinému trsu, anebo, snad aby zaskočily pozorovatele, přešly k úplně jinému trsu. I když, jak teď o králících uvažuji, začínám si uvědomovat strašlivou skutečnost. Přeci je na nich cosi děsivého...jako by měnili Helsinky v zemi Teletubbies!
Toliko zeměpisné výpisky o Helsinkách, snad jsem vás neunudil k smrti. Helsinky samy o sobě jsou docela drobné rozlohou a hostí necelých 600 000 obyvatel. Společně s městy Espoo (mého irského učtiele nepřestává bavit, že bydlí ve městě se slovem "poo" v názvu), Vantaa (jo, tam je letiště), Kauniainen (o tomto opomíjeném nic nevím)a mnoha dalšími obcemi, mezi nimiž za zmínku stojí zejména Kirkkonummi, ale tvoří metropolitní oblast, která bývá označována jako Suur-Helsinki(Velké Helsinky) či Pääkaupunkiseutu (Region hlavního města). Dohromady tak mají Velké Helsinky rozlohu 3 500 km², na kterých žije kolem 1,3 milionu obyvatel. Hustota obyvatel tohoto regionu je 378 a něco člověka na kilometr čtvereční, zatímco v případě samotných Helsinek činí více než 2 755 lidí/km². Neboli, tímto se potvrzuje teorie, že v porovnání s opravdovým Finskem je v Helsinkách husto.
Pobřeží Helsinek. Foto: Pavel Šára
Foto: Petr Švarný.
Když dospěli k hustým objektům, příště se zblízka podíváme na finské kníry.
Listí čepuje červenou. Do korun stromů plíživě šplhá ruska, to nejoceňovanší roční období v Laponsku. Jen to slovo mrskněte do Googlu, obrázky za to stojí. Jedná se o barevný podzim - tak blízko polárnímu kruhu jej můžete vystopovat již koncem srpna. Chvíli, pro níž mnozí fotografové urazí stovky kilometrů, pouze aby se dopravili k severské přírodě, však naplno nespatřím. Byl jsem nucen Rovaniemi opustit a vydat se na jih, tak vzdálený a cizí, do Helsinek.
Foto: Kei Matsubara.
Foto: Maxime Pernal.
Rovaniemský lutheránský kostel s hodinami.
Áno, nenapadl mě jiný obrázek, který bych
pro toto téma mohl ukořistit. Foto: Tímea Gutveiler
Co se v Laponsku vlastně přihodilo? Po návratu z Inari se zbývající týden vytratil jako bonboniéra rumových pralinek v protialkoholové léčebně. Čas zabrala příprava na závěrečnou zkoušku, od níž mě tak zlomyslně vyrušovaly veverky skotačící před oknem. Ostatně důvodem, proč jsem na severu pobýval především, bylo studium finštiny. A zpětně se výsledkem pobývání na severu zdá být poznatek, že finština se studovat nedá. Finština se dá jenom učit, což nejde jinak než denně a poctivě a s košem sebekontroly. Ačkoliv ve Finsku bydlíte, málokdy vás něco nutí se jazykem obklopit. Pokud se však už odvážíte zahájit rozhovor finštinou, riskujete smršť slov, na než nezbývá než přikyvovat. Máte-li dokonce štěstí, nesmělost vám v jakémkoliv pokusu o konverzaci úspěšně zabrání - onehdá jsem v Rovaniemi urgentně potřeboval zjistit, kolik je hodin, a mobil jsem si zapomněl. Pečlivě jsem si vybrousil větu "Hei, anteeksi, mitä kello on?", abych kolem dvaceti minut se skousknutými rty míjel všechny kolemjdoucí (rozumějte dva - povídám, že jsem byl v Rovaniemi), dokud jsem nedošel ke kostelním hodinám. Útěchou budiž, že odpovědi bych rozuměl, jen kdyby mi ji ukázali na digitálkách.
Onen jazykový bol do vás pořádně pronikne, teprve až když se zjevíte u Baltu. Zatímco v provinčních městech (a vlacích) vzácně narazíte na lidi, se kterými se jinak než finsky, potažmo švédsky či německy, nedomluvíte, v Helsinkách na vás zavane angličtina i od potulných muzikantů a žebráků. Samo hlavní město mě trklo tím, že v něm jsou...o prvních dnech užaslého zkoumání všech vrstev Helsinek se rozvyprávím příště. Pouze si dovolím rychlokurz finštiny pro případ, že by se vám poštěstilo a potkali byste mluvného a anglicky nehovořícího Fina a netušili, co vám říká: univerzální odpoveď slovem "Joo." bývá dostačující a potěšující a navrch velmi domorodecky znějící.
Coby? Policejní sob. Ovšem zjevil se prý až po
mém odjezdu, při podzimních sobích slavnostech, takže
podezřívám Maxima, že si ze mě dělá šoufky.
Na pár posledních okamžiků se vraťmě zpět na EILC, čili Erasmus Intensive Language Course. Tak se jmenuje ono srpnové cosi, o čem zde píšu a čím jsem společně s lidmi z celé Evropy pod Laponskem procházel. V praxi to znamená, že vám Evropská unie a česká vláda, obě momentálně zrovna hýřící penězi, že, sponzoruje letní výuku méně významného evropského jazyka dle země, do které vyjíždíte na Erasmus, s poznáváním lidí a výlety a vše kolem toho navrch. Budete-li mít někdy příležitost se na program přihlásit, doporučuji všemi dvaatřiceti (míněny zuby, míněna rádobyoriginalita)...a vůbec, soudě dle líčení na mém blogu, to nebylo úplně zlé, což?
Kolo jsem před odjezdem prodal za polovic zpět do Tuhat Tori. Je udivující vidět obchodníka, který dělá svou práci primárně proto, aby trochu pomohl lidem. Když jsme se s majitelem bavili, odkud jsem a jaké je Rovaniemi v porovnání s Prahou, pán zmínil, že město se poslední dobou mění v mezinárodní. Před deseti lety bych prý stěží narazil na cizince, zato teď... a asi má pravdu, vzpomínám si, že i na místním trhu, který shromažďuje všechno tradiční z širého okolí, byl asijský prodavač mikin. Do toho k multikulturnosti přispívá vyhlášená univerzita...
Když je zmiňuji, na poslední večer, než jsem Rovaniemi opustil, jsme u nás po česko-nepálsku uvítali mé zbylé přátele.Tím míním těch pár z nás, co se již nerozjelo do svých cílových měst ve Finsku, v nichž budou trávit nadcházející semestr či rok erasmáckým studiem, či třeba na závěrečnou výpravu Nordkapp, norský nejsevernější bod Evropy. Důkladně jsem je seznámil s hostiteli...s vědomím, že se pravděpodobně již v životě nepotkají, a marným lovením jmen v paměti. Z laponského poznávání nepálské kultury jsem kupříkladu vyzvěděl, že v Nepálu jsou auta odznakem společenské úrovně podle toho, ze které země pocházejí. Zatímco indická jsou pro plebs a japonská oceňovanější, vrcholem je vlastnit auto z Evropy, škodovky nevyjímaje. Po tom všem a nočním procházení a jiném jsme se jaksepatří rozloučili...cejch nepálskými saláty vypálený na jazyku však nikdy nevybledne.
Pohled na Rovaniemi s kopce Ounasvaara. Foto: EILC.
Sámové jsou ve Finsku jedinými lidmi, kteří ocení, že dokážete vyslovit písmenka s háčky. Jenže jich je stejně tak poskrovnu, že je sotva potkáte, takže na tom nezáleží.
Sámská vlajka.
Zdroj: uralistan-intermarum.net
Samí Sámové. Rádo se opakuje, že se jedná o jediné zbylé domorodé obyvatelstvo celé Evropy. Nejsem si jist, co se tím myslí a čím jsou Sámové původnější a ochrany potřebnější než třeba Moraváci. Snad to ale souvisí s tím, že se tak daleko v období stěhování národů nikdo nestěhoval, tudíž Sámové, žijící zde více než pět tisíc let, neměli onu vítanou možnost splynout či být pobiti. Každopádně v současnosti se příslušnost k sámskému etniku určuje dle mateřského jazyka.
Laponci se Sámy nazývat nepatří. Ve skandinávských jazycích výraz "Lapp" označuje záplatu, tudíž Laponci by mohli být Otrhanci. Anebo také Vzdálenci, poněvadž "lape" je finsky "periferie". Obé je dnes vnímáno jako pejorativní, ač nikdo nezná jasnou etymologii. Záhadný původ platí i pro samotné sámské "Sámit". Říká se, že jde o výraz příbuzný se "Suomi" a že původně možná oba označovaly ty samé. V podobě slova se nejspíše zrcadlí východoslovanské označení pro zem, "zemlja". Finština, jak má ve zvyku, do všeho vnáší ještě trochu chaosu. Severní region nese geografické označení Laponsko, takže všichni jeho obyvatelé včetně Finů jsou "lappilainen", což je ukrutně rozdílné od "lappalainen" - Laponců. I proto je vždy bezpečnější říkat "saamilainen". Tak.
Poro. Foto: Tímea Gutveiler.
Součástí sámské obživy byli odnepaměti sobi (finsky poro), přežvýkavci tak napůl domácí. Za nimi Sámové kočovali krajinou. Tímto se sobi odlišují od losů i od Severní Ameriky, neboť tamější sobi zvaní "jeleni karibu" jsou divocí. Každý finský sob je naopak, třebaže volně žijící, někým vlastněný, čili poklidně se poflakující a naivní. Ničehož nevadí, že si za staletí vytříbili své obranné mechanismy, když je z lenosti alespoň před člověkem nevyužívají. Kupříkladu jejich kopyta (široká, aby se nebořila do sněhu) vydávají při pohybu lesem svérázný cvakavý zvuk. Jedná se o opatření proti planým poplachům stáda. To proto, aby jen po sluchu sob poznal soba...a měli radost oba, že ani jeden z nich není vlk, mědvěd či třeba orel. I posledně jmenovaný dravec patří k přirozeným nepřátelům sobů, když se snaží lapit mláďata.
Navzdory tomu, o jak oblíbenou kořist jde, jsou sobi druhem na hranici úplného přemnožení. O kontrolu jejich stavů se starají majitelé...a bohužel auta. Pokud jde o první z nich, je nutno každoročně vybrat až 80% starých kusů k porážce. Jistě se toto rozhodnutí nedělá s lehkým srdcem, zvlášť když chovatelé se soby tráví prakticky celý život a zblízka vnímají, kolik různorodých osobností lze ve stádu potkat. Největší počet sobů na Severu nicméně padá za oběť dopravě. Lhostejnost a despekt zvířat vůči čemukoliv, co do nich může narazit, je vlastnost skoro obdivuhodná. Zvlášť v odlehlých oblastech se nezdá být pro soba lepší nápad, než využít toho krásně hladkého a širokého asfaltu, aby provedl svou rodinu na vyhlídkovou procházku. Pak nezbývá než brzdit či radostně halekat slova "Poro, poro!" a naklánět se k okénku.
Na norské silnici. Foto: Maxime Pernal.
Krmení. Foto: Maxime Pernal.
Když se vydáte od farmy tímto směrem,
130 kilometrů nenarazíte na cestu či stopu civilizace.
Foto: Maxime Pernal
Jistě bych si ze slov sámského majitele sobí farmy dokázal zapamatovat mnohem více pozoruhodného, kdybych se nezačal rozněžňovat nad sametovými parohy kolemjdoucích sobů. Zajímavé je, že parohy rostou nejen mužům, ale i samičkám. Svou chloubu sobi srážejí v zimě či počátkem jara, zatímco sobice v létě. (Pa)rohovina byla vždy materiálem, z něhož Sámové vyráběli ozdoby i předměty denní potřeby - na střenkách nožů se vyjímá zejména.
Vedle sobů je v Laponsku dostatek dřeva, a tak i další tradiční předmět je dřevěný, ba dokonce vyřezaný ze suku. Kuksa slouží jako nezničitelný hrnek pro jakékoliv nápoje. Není výjimkou, že jedna kuksa vydrží tomu, kdo si ji zhotovil, celý život. A když jsme u sámských názvů na "K", bydlívá se ve stavení jméněm kota. Jedná se o obydlí podobné týpí amerických indiánů. Rodina mívala tři či čtyři - jiná kota sloužila ke spánku sloužila než k vaření či shromažňování. V současnosti na koty v Laponsku můžete narazit nejčastěji v prkenné podobě, a to jak u rozhleden, tak na zahrádkách, kde souží jako vzhlednější skladiště nářadí, altánek či budka rozličných účelů, kadi asi nevyjímaje.
Rozpracovaná kuksa. Foto: Tímea Gutveiler.
Zahradní kota nedaleko Rovaniemi.
Foto: Maxime Pernal.
Po porofarmě následovala návštěva inarského muzea jménem Siida, zasvěceného...tadadá, překvapení, Sámům. V něm se potvrdilo, že inarských Sámů je několik set. Ovšem jedná se jen o jednu jazykovou skupinu. Kromě ní Finsko obývají lidé hovořící Skoltskou sámštinou a Severní sámštinou. Zdaleka nejvíce Sámů se nachází v Norsku, kde po nesnadné minulosti se státní nepřízní jejich počty a kultura nabývají na síle a viditelnosti. Z kolem jednoho sta tisíce na světě žijících Sámů je tak dnes jejich pozice nejnejistější v Rusku.
Foto: Maxime Pernal.
Snad Sámum zde věnuji samostanou stránku. Zaslouží si ji už proto, že po prozkoumání sámských šatů včetně čapek a špičatých bot je hned jasné, odkud pocházeli šašci a kašpaři na středověkých dvorech.
Při cestě zpět na daleký jih, do Rovaniemi, jsme se stavili na kopci u města Sodankylä, lyžařském centru pro okruh několika set kilometrů. Jde o jednu z mála vyvýšenin v Laponsku a není to žádná závratná stráň a spíše než pro sjíždění na lyžích by se uplatnila k cválání na koni, přesto si při pohledu s ní uvědomíte, jak ohromně rozměrná finská krajina je.
Probral jsem se do slunečného rána, vyšel jsem z pokoje několik kroků a usedl na kámen u jezera, jako by to byl kříž u potoka. Se samozřejmostí, domácky a obeznámeně. Toliko věta usilující o vyvolání závisti, přejděme ke dni.
Ubytování u jezera Inari. Foto: Tímea Gutveiler
Většinu času do soumraku naplňovala pěší tůra, čili poskakování a zakopávání po kamenech a kořenech. V nepopsatelně širé krajině za polárním kruhem si lze povšimnout ledasčeho - od pokroucených borovic po lidi, jimž se kupodivu nevyhnete ani v oblasti, kde hustota obyvatelstva odpovídá půlce člověka na čtvereční kilometr. Neznám průměrný počet Čechů na kilometr čtvereční toho samého místa, ale fakt, že na ně narazíte i na izolované stezce uprostřed národního parku nedaleko Inari, vypovídá, že je cosi v nepořádku buď s principy vesmíru, nebo statistikou.
Něco však oproti češtině neuslyšíte, ať už se vám po tom bude stýskat či naopak. Jedná se o ptačí zpěv. Když procházíte tajgou, plně si můžete uvědomit ticho a ozvěnu vlastních podrážek. Švitořící opeřenci zůstávají u Rovaniemi a již se jim nevyplatí migrovat tak na sever. Nenachází se tam nejspíše nic, za čím by mělo ptačí smysl se vláčet, a tak coby jediní zobatí zůstavají na severu sovy a další dravci. Ti jsou živi hlodavci. Proto je zarážející, kolik chlupatých a neohlodaných tělíček jsme na pěšině míjeli.
Lumíci, jež znají pamětníci. Zdroj: sporkydorky.com.
Jde o lumíky, finsky též sopuli. Jistě tušíte, že se blížím k jejich smutnému osudu. Znáte to, jednou za čas pud popadne davy lumíků a ti se bezmyšlenkovitě vrhají po úbočí útesu, nacházejíce společnou smrt v rozbouřených vlnách Barentsova moře. Hromadná sebevražda je výsměchem evoluce, posledními prázdninami a seberegulací počtů v jednom. Či byla by, kdyby byla zároveň pravdou. Lumíci skutečně na severu masově migrují, ovšem nikoliv, aby se zahubili, ale aby přežili. Jednou za čtyři roky nastává drastický nárůst jejich populace (jeho důvod je opravdovou záhadou), a tak se ženou po krajině, hledajíce něco k snědku. Přitom se stávají potravou pro hladové dravce anebo mnozí spočinou po cestě. Semtam se stane, že se lumík utopí, páč neodhadne své síly na přeplavání toků a jezer...a semtam se stane, že je takového lumíka několik tisíc. Nicméně to nedělá naschvál.
Foto: Tímea Gutveiler.
Toliko encyklopedie. Empiricky podloženou pravdou ale je, že si lumíci plavání vychutnávají. Zvlášť při nekonečných, purpurově prosvětlených večerech. Několikrát jsem byl svědkem, jak si lumík za rozšafného popískávání žbluňkne do vody, dá si pár temp, protáhne se a rozhlédne se na blízkém kameni, skočí zpět a rekreačním obloučkem se vrací na původní místo. Tak. Jen sauna před tím jim chybí. I když, kdo ví...
Namísto důmyslné kultury lumíků se však prý sluší zkoumat Sámy, byť jich je mnohokrát méně. Hlouběji o nich povyprávím příště. Pro navození nálady zmiňme, že dnes (čili toho dávného dne, neboť tento článek spisuju koncem září) jsme narazili na nejstarší sámský kostel, skrytý hluboko v lesích, přezdívaný též přírodní chrám. Nenechte se splést jako já, nejde o místo starobylých rituálů, šamanských tanců a obětí bohům. Prakticky všichni finští Sámové jsou křesťané luteránského vyznání, a to následkem nepříliš vybíravých misií od 17. století, kdy laponské území s ostatním Finskem spadalo po švédskou korunu. Z původního vzývání přírodních duchů příliš památek nezůstalo. Protestanští kněží byli ve vyvracení minulosti
Sámský kostel. Foto: Maxime Pernal.
Oltář sámského kostela. Foto: Maxime Pernal.
důkladní - kupříkladu se v dnešním Finsku dochoval jen jediný původní buben z těch, které Sámové využívali k náboženským ceremoniím.
Samotný kostel je prostý, hrubý a samozřejmě dřevěný. Vysvěcen byl před 251 lety luteránskou církví a od té doby byl opravován výhradně přirozeně, kde a kdy bylo potřeba, což dokládá vrstva rezavých hřebíků pokrývající prkenné stěny. Zvonice, na niž se dá vyšplhat po letitém žebříku, působí cele jak stodola a láká tak k usnutí. Kvůli svému charakteru byl chrám také ušetřen destrukce při Laponské válce. Ustupující Wehrmacht kostel nepodpálil z jediného důvodu - nemohl jej najít.
Večer jsem měl možnost slyšet joiky, tradiční sámské zpěvy. Jimi Sámové, táhnoucí se za svými soby, do okolí vyvolávali příběhy či spíše vzpomínku na místo, které navštívili, osobu, kterou potkali. Bez psaného jazyka bylo nejsnazší si příběhy zmelodičnět, aby se se lépe pamatovaly. Festival sámské kultury Ihajis Idjavšak nenabízel jen dávné písně, ale předvádělo se od akrobatických vystoupení přes tržiště a kapely, které kombinovaly starosámskou a moderní muziku, po mongolské hrdelní zpěvy.
V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy se konečně odhodlá odjet do dalekých hvozdů. Že se jedná o moment, kdy mu odešla nabíječka na počítač, jenž se tak stal k nepoužití, je jistě jen shodou okolností.
Seděli ve výletním autobuse a jejich poslání bylo zřejmé a tak jednoduché. Třídenní výpravu z Rovaniemi do okolí Inari si prostě užít. Věděli, že nesmějí selhat, jinak budou po celý život litovat. Zdařilo se našim hrdinům, co si vytyčili? To se dozvíte, neusnete-li při nadcházejícím seriálu, nebo pokud si již teď přečtete, že ano.
Inari. Zdroj: discoveringfinalnd.com.
Inari je obec vzdálená přibližně 650 kilometrů severovýchodně od Rovaniemi, do jejíhož území zasahují dva národní parky a jezero jménem, ehm, Inari. Slovo Inari krom toho dalo název jedné z větví sámského jazyka, kterou oněch několik stovek Sámů v oblasti hovoří. Laponští Sámové a jejich s péčí uchovávaná kultura jsou vůbec klíčovým důvodem, proč vesnice vábí cestovatele z široka kulata. Nejprve jsme však museli nalézt odpověď na příbuznou otázku etnicity - zdali je sám Santa Sám. Ukázalo se, že sám nebyl, neboť se kolem něj ochomýtali všemožní pomocníčci. A to i v polovině srpna.
Dopisování vánoční pošty. Foto: Petra Nekovářová.
Abychom si rozuměli, kousek na sever od Rovaniemi se rozkládá zaručeně pravá víska Santy Clause...tedy jedna z nich. Jakmile projdete kulisami připomínající filmy o Petru Panovi a obtočíte se kolem vrtáku, který zajišťuje otáčení Země, zjevíte se tváří v plnovous reklamě na Coca Colu. Návštěva a malé popovídání s tím hodným pánem v červeném kabátu je vždy zdarma, můžete si však připlatit třeba za společnou fotografii. Těžko své zuby kdy uvidíte bělejší než na ní. V obchodech se suvenýry si můžete pořídit nejen míčky, s nimiž Santa hraje golf teď přes léto, kdy je bez práce, pročež stojí několik stovek Eur, ale též pohlednici. Tu lze poslat jak okamžitě, tak vložit do zvláštní schránky, v níž psaní čeká do Vánoc, kdy je obsluha vybere. To pro případ, že byste na svátky klidu a míru zapomněli.
Oblehnutí Santy. Foto: Nějaký elfík, né?
Na prostranství před Santovým sídlem bylo vyjma tisíců dešťových kapek prázdno. Pro vánočního mužíka posmutnělou letní atmosféru doplňovaly tóny písně Santa Lucia, které se táhly z reproduktorů - nejspíše na základě úvahy, že je v jejím názvu "Santa". Šedivou náladu prohloubilo, když jsme zjistili, že u Santy Lucie a Clause vyznačená hranice polárního kruhu může být ve skutečnosti kdekoliv jinde, poněvadž se kvůli magnetismu porůznu pohybuje. Raději jsme se sbalili dříve, než jsme zažili další srdcervoucí zklamání.
Věčný prospektor. Foto: Maxime Pernal.
Čím severněji cesta vedla, tím rychleji se mraky rozháněly, krásnější počasí prosvítalo a vzdušné páry se zlatily. A takovýmto nepříliš zdařilým oslím můstkem se přesouváme k rýžovišti zlata Tankavaara. Na jeho území se nachází jediné muzeum (tzv. Kultamuseo, tedy Zlatomuzeum) výhradně zasvěcené minulosti a současnosti hledání zlata na světě. Proč stojí právě ve Finsku a nikoliv třeba v Kalifornii?
Za vlády Alexandra II. v druhé polovině 19. století i Ruskou říši postihla zlatá horečka. Car dal volnou ruku prospektorům, a ti se rozeběhli po severu Finského velkoknížectví a severozápadu Ruska. Náleziště byla objevována podél žulového prstence, který se pod oblastmi nachází. Nejednalo se zázračný zlom, který by postavil ruskou ekonomiku na nohy - vyrýžované valouny dosahovaly zlomků severoamerických nálezů - nicméně na evropské poměry se jednalo o nadějný podnik, lákající některé dobrodruhy. Muzeum obsažně vypráví i jejich romantické příběhy. Namátkou zmiňme zlatokopa, který měl ve zvyku na cestě lesem ukusovat větévky borovic. Jak píši, samé romantické příběhy.
Vzestup rýžování. Foto: EILC.
K prohlídce patřilo i rýžování zlata doslova na vlastní kůži. To pro děsivě chladnou vodu, jež je nutnou součástí procesu. Princip není náročný. Nejprve si obujete holínky, aby vám neteklo do bot. Máte-li štěstí při výběru, uslyšíte něžné začvachtání, když do holiny vklouznete, neboť váš předchůdce nebyl nejzručnější a botu navíc nenechal vysušit. Ponožku si tak promočíte ještě před rýžováním a nemusíte se poté strachovat, abyste si omylem k nohám nenacákali vy.
Posléze si lopatou nahodíte nános hlíny na rýžovací pánev. Tím nemyslím teflonovou pánev na rýží, ha, ha...ha. Áchjo. Přidřepnete do kalné vody. Vyberete větši kameny, ty zahodíte v dál a jen kroužíte a sypete. Voda odnáší lehčí materiál, dokud na dně nezůstane kov s největší hmotností. Čili se na pánvi nakonec povaluje železný prach a výjimečně zrnka zlata. Aby bylo přesnosti a konkrétnosti učiněno zadost, toto vše za vás provede bodrý instruktor, vousatý nadšenec v kostkované košili, když vidí, že se s rýžováním trápíte příliš dlouho. Práce vyžaduje opravdu mnoho trpělivosti a odolnosti, a to nejen kvůli promrzajícím kloubům na rukou.
Když se westernové městečko potkává s Finskem. Foto: Maxime Pernal.
Je proto z podivem, že jsem toho samého dne dobrovolně plaval v obdobně ledovém jezeře. Po sauně a po vzoru skutečných Finů. Těžko popsat svěžest, jakou zažijete, když z osmdesátistupňové páry v noci vyběhnete do několik stupňů Celsia teplé vody. Reprodukovat by se dal snad jen ryk, který ze sebe lidé při prvním skoku vypravují. Možná zde se vyplýtvá přebytečná hlasitost, která se může v ticho přírody vychutnávajících Finech nakumulovat.
Foto: Maxime Pernal.
Třpytící se jezera v blízkosti Inari stále nechtěla zhasnout a jít spát. Západ slunce za polárním kruhem trval po několik hodin kolem půlnoci. Nádherno horizontu konečně dokreslovaly kopce, které narozdíl od jižnější části Laponska vyvstaly na obzoru. O druhém inarském, z rozechvělé melancholie se vynořujícím dni příště.
