Runa dvanáctá - Väinämöinen u cara (Petrohrad, II. část)

Konečně uniknuv ze spárů Erasmáků, poutník se udýchaně zanoří do l'Ermitage - jen aby v galerii narazil na nedozírnou skupinu Erasmáků z Helsinek. Ovšem ona má záživného průvodce...a tak se poutník přerodí v davové klíště. Nikdo již poutníka nespatří.

Petropavlovská pevnost v noci. Foto: Kasia Okreglicka.

Hostitelé. Vděk. Bez nich bychom se brzy proměnili v kostky hlenu, přimrzlé k botám Alexandra Sergejeviče Puškina, respektive podstavci jeho památníku. V minulé runě jsem něco zmínil o první rodince, která nás přijala za své a svěřila nám k užívání podlahu v jednom nebetyčném paneláku. Už jsem neřekl, že i sami rodiče vždy spali na matraci mrštěné na zem. Inu, nese to s sebou určité finanční nevýhody, být vědeckým pracovníkem v Ruské federaci. Nepřezdívá-li si tedy "vědecký pracovník" i ředitel Gazpromu. Malý byteček byl ale k přespání přívětivý, autentický a o to útulnější - starodávná trouba, šero, vodní dýmka v rohu a kupy zaprášených koberců přípomínaly, že jsme buď v čajovně, nebo na cestě. Jako by nás, znavené kočovníky, ke stolu přijali v jurtě uprostřed středoasijských plání (jež by mimochodem měly být v budoucnu cílem další výpravy, do jejíhož rozepisování se pustím).

Má mapa Petrohradu i s velmi praktickými poznámkami. Nechť slouží.

To Marta, hostitelka, u níž jsme přespali na zbývající dva dny, na míře Autenticity tratila, když nám nabídla opravdový gauč a jednu nafukovací matraci. Nafukovací přes den, vyfukovací v průběhu noci, kdy jsem na ní ležel já. Kuriózní pro mě, jako ještě dostatečně neznalého ruských rozměrů, ale bylo, že byt sice měl velmi podobnou adresu - ležel na stejné ulici, kde jsme bydleli u rodinky, na tepně jižního předměstí Petrohradu. Ovšem i tak od toho předcházejícího k bytu novému by cesta trvala skoro hodinu, aniž by přitom člověk musel sejít z jednoho chodníku.

Neboť jsem počítal s tím, že oba hostitelé žijí prakticky v sousedství, opomenul jsem si předem zapsat takové podružné detaily jako Marty patro. Tím jsem zas přidal na Autenticitě celé situace já, a to když jsem u domovního vchodu zkoušel zvonit na rozličné nebohé obyvatele podle čísel, která mi matně vytanula na mysli. A čekal jsem, až se jednou z nechápavé nebo pobouřené ruštiny vynoří přívětivý dívčí hlas. Nakonec se úspěšně ozval, což bylo v zájmu celé výletové Autenticity vynikající. Marta nás totiž uvedla do místního folklóru:

Něva a paní, co se možná též jmenuje Něva. Ale spíš ne. Foto: Kasia Okreglicka.

---
Zaprvé, průvodčí v autobusech dávají malé papírové lístky s jedinečným, ba přímo autentickým číslem. Tradice praví, že pokud se vaše číslo shoduje s dnešním datem, musíte lístek sníst. Zeptal jsem se, jestli to samé mladí Petrohraďané provozují i s těmi kovovými mincemi, které se používají namísto lístků v metru. Prý ne.

Zadruhé, velmi zásadní a pouze mezi místními šeptaná informace: přijdete-li do jednoho určitého baru přesně v danou minutu, a uvedete-li tajné heslo, obdržíte panáka na osobu zdarma. Nu není to úžasné, autentické a něco, co se ani z průvodců Lonely Planet nedozvíte? Že jo? Hned bych se tam, být vámi a inspirován svým vlastním cestopisem, chtěl vypravit. Jen drobným háčkem zůstává, že si po roce už nepamatuji ani místo onoho baru, ani čas výdeje pití zdarma, a už vůbec ne žádné tajné heslo. Inu, nemusíte děkovat, vždy se rád o nějaký takovýto nezapomenutelný kus svérázu podělím.
---

A přece. Pohled na jeřáby z Katedrály sv. Izáka. Foto: Kasia Okreglicka.

Teď se ale pokusím podat pár skutečných praktických rad pro případ, že o ně někdo stojí. Nejprve, před průzkumem Petrohradu je záhodno zjistit si otevírací dobu všech míst, která chcete navštívit. Pokud to neprovedete, může se vám snadno přihodit, že si naplánujete kupříkladu cestu na vrcholek kopule Chrámu sv. Izáka (pokrytý přes stem kilogramů zlatých plátů) přesně tak, abyste spatřili Petrohrad za západu slunce...jen abyste zjistili, že je středa a každou středu má Chrám sv. Izáka zavřeno. Některé zavírací doby jsou ale ještě zrádnější a vztahují se jen na část měsíce - kupříkladu si vezměte takové Muzeum politické historie (čili dějin Sovětského svazu v ruském podání). Jeho probádáním jsem se chtěl "teritorialisticky" osvěžit těsně před odjezdem a tímto zlatým hřebínkem se s městem rozloučit. Můj doprovod, studující farmacii, pro to z nějakého prapodivného důvodu neměl pochopení a raději se vydal brouzdat místními autentickými tržnicemi s fotopaparátem. Ne že by na tom záleželo, neboť nápis na zatarasených dveřích muzea stejně hlásal, že první úterky v měsíci je zavřeno, a já se místo toho po nábřeží vydal na špionáž do blízké pobočky Gazpromu. Opět jsem pozornosti strážců unikl snad ani nespatřen. Přepadá mě podezření, jestli nejsem neviditelný. Zdali mě při noční cestě do Ruska o orgány opravdu neochudili, a já nejsem jen duch svého bývalého já, co odmítá opustit svět, než spatří Ermitáž.

Státní Ermitáž za to všechno rozhodně stojí. Nepíšu to (jen) proto, abych nebyl za barbara, neboť vychvalovat Ermitáž se už 248 let sluší, ani protože studenti mají vstup zdarma. Některé obrazy starých sbírek jsou tak čarokrásné, že ani mé dětinské já nespatřuje větší estetickou hodnotu v jejich rámech. Už její umístění, Zimní palác, který byl v roce 1917 sídlem pocarskeé a předbolševické Prozatímní vlády, vybízí k bujarým představám přisyceným autentickými propagandistickými filmy od Ejzenštejna. Fantazíím o tom, jak masově a velkolepě vypukla Velká říjnová socialistická revoluce, jež jsou stejně falešné jako nedaleko zakotvená Aurora. Skutečný původní křižník Aurora, který poňoukl k bolševickému převratu slepou patronou, nechali Sověti potopit v době 2. světové války při obléhání Leningradu z toho důvodu, aby jej nepotopili Němci dřív. To slepými patronami Aurora předvídat nemohla.

Kazeňská katedrála i s Kutuzovem v popředí, včetně jeho popředí.

Ne tak nepodobné uctívání, jaké se dostávalo Auroře, zasypává i slavnou ikonu Panny Marie z Kazaně (původem z 16. století) v její, takzvané Kazaňské katedrále. Nechal ji vystavět car Alexandr I., takže za á odráží jeho politiku vřelého sbližování se západními katolickými vládci a za bé lásku k vojáčkům, co pro něj porazili Napoleona. Díky tomu zaprvé, zvnějšku klasicistní chrám s kolonádou vypadá, jako by někdo vytrhl půlku Vatikánu a teleportoval ji doprostřed Petrohradu. Mimochodem, car prý chtěl na druhé straně Něvského prospektu (té dlouhé a dnes asi tak osmisetproudé ulice) dostavět i druhou půlku Vatikánu, ale nestalo se tak, neboť patriarchové pravoslavné církve ve vší svojí zastydlosti další kopírování římské svatopetrské baziliky zatrhli. Podivíni - kdo by to do nich řekl, že by katolické vzory nesnesli. Zadruhé, jde zároveň o pomník věnovaný zejména generálu Kutuzovovi, tahounovi protinapoleonovského tažení. Pod katedrálou se nachází i jeho autentická hrobka. I když jej ve třicátých letech stalinisté proměnili v "Muzeum dějin náboženství a ateismu", neboli ve svatostánek nevíry, dnes opět plně slouží pravoslavným kněžím.

Dort. Foto: Kasia Okreglicka.

A od vojensky kamenné Kazaňské katedrály není daleko k měkkostí dočista obalenému chrámu, co vypadá jak narozeninový dort. Chrám Kristova vzkříšení - Spasitele na krvi, který oproti ní zůstal sekularizovaný, leží u břehu jednoho z mnoha patrohradských kanálů (ha, odtud punc benátskosti). Krom toho, že vypadá jako dort, má s dortem svým způsobem mnoho společného. Zkrátka, někdo obdrží k narozenimám dort, jiný, jako třeba car Alexandr II., dostane k druhému výročí svého úmrtí autentický a sladce namalovaný kostel. Chrám, jak jeho jméno napovídá, stojí na místě, kde anarchisté na cara Alexandra (toho Finy oblíbeného, co postává na hlavním helsinském náměstí) spáchali roku 1881 atentát. Na uctění svého vesměs slušného a jakž takž liberálního otce dal romantický chrám vybudovat jeho vesměs antisemitský a jakž takž hrubiánský syn, car Alexandr III. (asi se netřeba dovtipovat, nakolik si atentátem anarchisté polepšili). Uvnitř jsme nebyli, stejně jako jsme nebyli uvnitř žádného narozeninového dortu, ale oboje by mohlo vypadat obdobně, svíčky nevyjímaje.

Pokud však město navštívte s tím, že chcete lermontovsko-puškinovsky kontemplovat, nejen templit, spíše než chrámy vás může potěšit procházka Tavričeským sadem anebo mezi náhrobními kameny a jednotlivými křídly kláštera Alexandra Něvského. Komplex stále funguje, tudíž kolemjdoucí mniši jsou autentičtí, klid je jimi vynucený a zákoutí jsou v noci jen letmo osvětlená. Kupříkladu mé posedávání a rozmlouvání s tamějším černým hřbitovním psem díky tomu za jednoho temného osamělého pozdního večera získalo mnohem zajímavější atmosféru.

Když jsem ale už psal o carech, bylo by hříchem proti celistvosti nezmínit posledního panovníka Rusi, Mikuláše II. Asi to bude dáno tím, že studuji to, co studuji, ale zapůsobil na mě (jen na můj farmaceutický doprovod již podstatně méně) jeden kout v barokní Petropavlovské pevnosti. Obrannou tvrz založil na Něvě Petr I. coby zátaras proti švédské armádě...která, jak pravý starý vtip, bojovala vždy do poslendího Fina! Fakticky pevnost nikdy nebyla využita - kromě bojů proti údajným "vnitřním nepřátelům", neboť dlouhá léta sloužila jako žalář pro odpůrce vladařů a další nepohodlné osoby, autentickým Petrovým synem Alexejem počínaje.

Katedrála sv. Petra a Pavla. Foto: Kasia Okreglicka.

Ale vraťme se k objevu. Ve žluté a špičaté Katedrále sv. Petra a Pavla se uprostřed pevnosti nacházejí hrobky carů, kteří v nich leží, celí autentičtí. Jenže jedinečná mramorová místnost není věnována zakladateli katedrály Petrovi I., ale rodině Mikuláše II. a jemu samotnému, kterým se nedostalo standardního pohřbu. Zajatou rodinu bývalého cara, jenž už více než rok před tím dobrovolně abdikoval a žádnou mocenskou pozici ani politické ambice ve státě neměl, i její služebnictvo povraždili bolševici v červenci roku 1918 v Jekatěrinburgu. K městu jen deset dní nato dorazily československé legie - moskevský Nejvyšší sovět se mimo jiné obával, že by legionáři cara osvobodili, a tak dal věznitelům rozkaz, aby před svým útěkem všechny ve sklepě pro jistotu zavraždili. Krutému osudu tedy neunikly ani děti navzdory tomu, že popravu bolševici dlouho zatajovali a když už se nedalo zatloukat více, vydali prohlášení, že cara sice zastřelit dali, to jo, ale rodinu velkodušně propustili. Výsledkem toho všeho, který dnes můžeme vidět, je další "chrám na krvi", tentokrát postavený v Jekatěrinburku na místě vraždy, Mikulášovo svatořečení a něčí ostatky, které byly v 90. letech identifikovány a uloženy do petropavlovské katedrály. Tam je carská rodina denně upomínána Rusy, kteří kladou svíčky snad jako symbol smíření společnosti.

Lenin jako len. Foto: Kasia Okreglicka.

Ono smíření společnosti musí mít vážně grády a dosahovat až na měsíc. Jinak bych si totiž vážně nedovedl vysvětlit, že pár kroků od místa tak vášnivě zasvěcenému panovníku, který byl zabit komunisty, leží Trockého náměstí (a to že patří vyděděnci Trockému dokládá, že tam asi leží méně než dvacet let), navíc s dosti propagandistickým Muzeem říjnové revoluce na rohu. Autentická ruská hrdost, kterou jsou dějinné postavičky nehledě na jejich opravdové názory zaplavovány a vyplavovány, se mi podle petrohradského místopisu zdá nekritická asi jako pohled dvouletého dítěte na obří gumové bonbónky, třebaže se dělají z kůžiček kraviček. Nemám ponětí, jak rozjímají sochy soudruhů Petra a Kateřiny Velikých nad tím, že pár bloků od nich stejně vznosně postávají Lenin a Marx....navíc na Náměstí Diktatury proletariátu. A naopak. Ještěže se nedovedou otáčet. Blahá je nepatrná, takřka neviditelná (jedno odpoledne jsem nám vyhradil pro zvláštní quest - najít ji) a apolitická soška ptáčka, která se ukrytá pod mostem přes jeden z kanálů nedaleko Michajlovského zámku. Čím to, že oproti všem Leninům a Petrům je ohlazená a má pod sebou vrstvu mincí pro štěstí?

Příště o věcech lidštějších, swingu, baletu a odjezdu.

Leč pak potěší sousoší inženýrů, akademiků či prostě nějakých chytrých pánů.
Mám za to, že jedním z nich může být Lomonosov.
Jenže jej oproti Leninovi nikdo nepozná.
Foto: Kasia Okreglicka.

PS. Kvíz pro bedlivé čtenáře. Které úplně nadbytečné slovo se nachází v každém odstavci? První správná odpověď obdrží další kvantum textu jako dárek!

Runa osmá - Väinämöinem našlapuje

Městský znak Helsinek.
Foto: Pavel Šára.

Za první procházku v Helsinkách jsem potkal více lidí než za měsíc v Rovaniemi. Překvapení podtrhuje fakt, že se tváře, co míjíte, mění.

První záznam o tom, kterak mě Helsinky po příjezdu zasáhly, píšu o Vánocích, kdy se s nimi pomalu loučím. Že jsem si za celý semestr nenašel chvíli, abych čas blogu dohnal blíže kvapně plynoucí realitě, je nejspíš příznačné. V hlavním městě je oproti Rovaniemi skutečně co dělat, jak už tomu tak bývá ve všech hlavních městech oproti Rovaniemi. Ovšem tento zápis se věnuje spíše vnější tváři Helsinek, aby tu ležely i nějaké ty nejzákladněji orientační  informace. O průnicích do podloží helsinské společnosti a lidských dojmech, což osobně považuju za zajímavější než podloží geologické (které je mimochodem samá skála), povyprávím v příštím popisu města.

Takže, co vás po vystoupení na helsinském hlavním nádraží může udeřit? Vítr.

Zase Helsinky. Foto: Pavel Šára.

Centrum Helsinek totiž prakticky vyčnívá do moře, a tak snad kvůli tomu a typicky finské placatosti je k mořským závanům náchylnější. Oproti nedalekému Tallinnu, kam prostřednictvím zápisků brzy také zavítám, nejsou uzavřeny v zátoce, ba naopak je jejich polámané pobřeží lemováno roztroušenými ostrovy. Pokud se proto na jihu města procházíte, můžete nad pestrostí mořské krajiny bez rozpaků žasnout. Což platí v oněch vzácných okamžicích, kdy je slunečno či nejlépe slunečno-zapadavo.

Tento koš byl zaplňován pravidelně,
protože stál vedle budovy nás,
naivních zahraničních studentů.
Foto: Mobil.

Větrno mi sice třetí den v Helsinkách rozervalo deštník, a to jen proto, aby mi jej čtvrtý den v Helsinkách mohlo úplně vyrvat z ruky, ale přestou s sebou nese i určité výhody. Například mračna se nad vaší hlavou překvapivě rychle rozfoukají nebo seskupí. Odpadají tak starosti s tím, jakým oblečením se vybavit, když vycházíte přes den ven. Nebe bude v době vašeho návratu zaručeně vypadat jinak a zpravidla opačně, než jste očekávali ráno, tudíž není nutno se strachovat s nějakým plánováním, jestli bude pršet či ne. Což mi připomíná další osud deštníku: pátý den v Helsinkách jej počasí nemilosrdně rozdělilo na část teleskopickou a část kdesi nad mokrými střechami větrnými víry zmítanou. Po první bitvě s větrem jsem si všiml poznávacího znamení, které odděluje přivadrovalce jako mě od starousedlíků - ti druzí deštníky obyčejně nenosí, protože vědí, že to je zbytečné. Kapuce a proslulá finská pevná vůle ("sisu") postačí.

Podnebí v provincii Uusimaa (finsky Nová země), v níž Helsinky leží, je je jinak poměrně vlídné, což se příčí pohádkovým představám o Finsku jako o ledové divočině a realitě severnějších oblastí. Současné Vánoce v Helsinkách jsou ve výsledku na vodě stejně jako v Praze. Teplotou se Helsinky odlišují i od trochu vzdálenějšího Petrohradu, kde jsem s nástupem podzimu velmi na vlastní kůži pocítil změnu, zkrátka zimu jak...v Ruské federaci. Upřímně napsáno, netuším, čím si to vysvětlit, ale možná je ruské podnebí přeci jen kontinentálnější než ve Finsku. Ačkoliv Petrohrad stejně jako Helsinky leží u Finského zálivu, navíc jižněji. Jako by Kremlin vyhlásil doktrínu kontinentálního podnebí, která se bude dodržovat na celém území Ruska a jíž není radno se zprotivit nějakými vzpurnými regionalismy.

Pojďme si stručně zmapovat ono mé semestrální srdečné město. Stručně protože jsem sám dost jeho částí prozkoumat nestihl...inu, alespoň jsem pro vás na coby vykoupení své viny do plánku zakreslil to nejdůležitější, co znám. V dalších hodinách budeme se zvýrazněnými pojmy pracovat, takže ne abyste mapu ztratili, já vám to kopírovat nebudu (achich, a zase nejsem vtipný). V plné velikosti a čitelnosti ji najdete zde.

Zmalovaný plánek Helsinek.

Pozadí parlamentu. Foto: Petr Švarný.

Kamppi. Jak je možné, že fotka skutečného obchodního centra ve Finsku
vypadá jako idealizované  návrhy obchodního centra u nás, a to i s pajduláčky?
Foto: Pavel Šára.

Domus Akademica. Foto: Tomáš Munzar.

Bydlím poblíž Kamppi, což je obchodní centrum nedaleko centra Helsinek, vzdálené tak deset minut pohodlné chůze od železniční stanice (Rautatiesema) jihozápadním směrem, nedaleko budovy finského parlamentu (Eduskunta). Doslova pár kroků od lukrativních studentských kolejí, které nesou honosný název Domus Academica, leží hřbitov Hietaniemi a s ním i význačné osobnosti nedávných finských dějin, od Alvara Aalty po Urho Kekkonena. Pláž za hřbitovem je skvělé místo pro pozorování západu slunce...asi to bude nějak souviset se skutečností, že je na západě. Ústřední kampus Helsinské univerzity se nachází kousek na východ za železniční stanicí.

Helsinská katedrála. Foto: Maxime Pernal.

Hlavní budova mé dočasné almy mater se obrací na Senaatintori (Senátní náměstí), pomyslné centrum Helsinek. Na něm se tyčí socha Alexandra II., ruského cara, za jehož vlády zažilo finské národní hnutí rozmach a kteréhož tak mají Finové v úctě a oblibě. Pro porovnání, to je
vlastně stejné, jako kdyby na Staroměstském náměstí stál Franz Joseph I., s tím drobným rozdílem, že na Staroměstském náměstí Franz Joseph nestojí...a ani morový sloup. Za vladařovými zády stoupají monumentální schody k neoklasicistně bělostné Helsinské katedrále, kterou páni stavaři dokončili roku 1852. To je ta bílá věc s kopulí, která se objevuje na pohlednicích. Jedná se luteránský svatostánek, takže je zevnitř příznačně prostý a holý, až to naprosto neodpovídá iluzi zvnějšku a celému s ruskou pompou navrženému náměstí. Kolik autobusů turistických slz muselo být po vstupu do katedrály zklamáním prolito!

Kousek na východ od Senaatintori narazíte na vodu, totiž slanou, totiž doky. Pobřežní Kauppatori (Tržní náměstí) je dalším oblíbeným turistickým místem. Věčně se tam konají trhy, kde můžete nakupovat a ukusovat libovolné rybolovné kousky. Velkolepá a zlatem vykládaná Uspenská katedrála, která už soudě dle tohoto popisu musí být ortodoxní, je nadohled. Podle tištěného průvodce se jedná o největší pravoslavný chrám v celé západní Evropě. Vzhledem k tomu, že Finsko je od západní Evropy o nějakých pár tisíc kilometrů dál než od Ruska, bych v tomto výroku hledal utajený význam.

Kauppatori. Stará tržní hala dole a pravoslavná katedrála v pozadí nahoře.
Foto: Maxime Pernal.

Temppeliaukion kirkko. Foto: Tomáš Munzar.

Když už zmiňuji kostely, jeden helsinský svatostánek je opravdu výjimečný. Jedná se o Temppeliaukion kirkko, kterému se obyčejně říká skalní či kamenný kostel. Nachází se coby kamenem dohodil od mých kolejí a bylo by hříchem ke kamennému kostelu nezavést kteroukoliv z návštěv. Mezi vkusnými cihlovými činžáky se otevírá nevelké prostranství, částečně travnaté a místy skalnaté. Jedná se o oddechové místo, na němž si lze polehávat, rozbalic ti svačinu,, pčeříct knížku, po němž pobíhají psi a v němž je vyražen kostel. Realizovaný architektonický návrh pochází až z šedesátých let, protože výstavbu původního kostela, který nesl docela běžný tvar, v roce 1939 přerušila zimní válka. Křivky stavby kopírují terén, a i proto nebývá snadné kostel najít, nejdete-li ze správného směru...onehdá jsme narazili na dvojici Čechů, co zkoumala vstup do blízké podzemní posilovny v domnění, že snad toto by už mohl být on. Atmosféru místa dotváří hlavně měděná kopule, elegantně nakřivo prosazená na skalní střechu, tak aby ve škvírách propouštěla dostatek světla. Zvenku působí nenápadně, jen občas může připomínat havarovaný létající talíř... no, co bych se dál rozpovídal, je to jednoduše krása.

Temppeliaukion kirkko. Foto: Petra Nekovářová.

Plachetnice před Suomenlinnou. Foto: Pavel Šára.

V blízkosti Kaivopuisto. Foto: Pavel Šára.

Dalším místem, na kterou se klasický helsinský návštěvník vydá, chce-li být potěšen, je Suomenlinna čili Sveaborg, ostrovní pevnost, kam každou chvíli pluje loď z Kauppatori. Její našincem oblehnutí rozvedu v dalších dílech. Jedná se o oblíbené rekreační místo zvlášť o slunných víkendech, už protože je na ní zeleně jako, jako....jako kdekoliv jinde v Helsinkách. Město to je opravdu plné lesnatých ploch, které oddělují jednotlivá sídliště. Ze severu na jih či z jihu na sever se navíc mezi Töölölahti a Vantaa táhne desetikilometrový městský park. I s veverkami. Lumíci chybí, zato městských králíků tu je habaděj.

Když už hovoříme o geografii a přírodě Helsinek, měl bych objektivně zmínit, jak hrozivou hrozbou králíci jsou. Vážně. Město zaplavila králičí epidemie. Před pár lety nějaký nezodpovědný chovatel vypustil pár párečků do ulic a od té doby se helsinští králicí množí a sžírají město. Noviny jsou toho plné. Jo jo, je to vpravdě pohroma. Trávožrouti jedni. A navíc bezbožní, viděl jsem je okusovat i listy u rohů kostela ve čtvrti Kallio! To máte zato, jak jste zelené, Helsinky, ekologie vám budiž svátostí i prokletím.

Hm, na druhou stranu bych měl být vděčný, že jsem studoval ve městě, jehož největší kriminální hrozbou jsou králičí gangy. Roztomilé bytůstky jsem nejčastěji potkával v noci blízké ránu, jak si dupou mezi keři. Líně pohupkávají od trsu k jinému trsu, a poté k dalšímu trsu, aby se následně, velmi neškodně se tváříce, přesunuly k jinému trsu, anebo, snad aby zaskočily pozorovatele, přešly k úplně jinému trsu. I když, jak teď o králících uvažuji, začínám si uvědomovat strašlivou skutečnost. Přeci je na nich cosi děsivého...jako by měnili Helsinky v zemi Teletubbies!

Toliko zeměpisné výpisky o Helsinkách, snad jsem vás neunudil k smrti. Helsinky samy o sobě jsou docela drobné rozlohou a hostí necelých 600 000 obyvatel. Společně s městy Espoo (mého irského učtiele nepřestává bavit, že bydlí ve městě se slovem "poo" v názvu), Vantaa (jo, tam je letiště),  Kauniainen (o tomto opomíjeném nic nevím) a mnoha dalšími obcemi, mezi nimiž za zmínku stojí zejména Kirkkonummi, ale tvoří metropolitní oblast, která bývá označována jako Suur-Helsinki (Velké Helsinky) či Pääkaupunkiseutu (Region hlavního města). Dohromady tak mají Velké Helsinky rozlohu 3 500 km², na kterých žije kolem 1,3 milionu obyvatel. Hustota obyvatel tohoto regionu je 378 a něco člověka na kilometr čtvereční, zatímco v případě samotných Helsinek činí více než 2 755 lidí/km². Neboli, tímto se potvrzuje teorie, že v porovnání s opravdovým Finskem je v Helsinkách husto.

Pobřeží Helsinek. Foto: Pavel Šára

Foto: Petr Švarný.

 Když dospěli k hustým objektům, příště se zblízka podíváme na finské kníry.

Runa pátá - Väinämöinen pobyl na severu

Probral jsem se do slunečného rána, vyšel jsem z pokoje několik kroků a usedl na kámen u jezera, jako by to byl kříž u potoka. Se samozřejmostí, domácky a obeznámeně. Toliko věta usilující o vyvolání závisti, přejděme ke dni.

Ubytování u jezera Inari. Foto: Tímea Gutveiler

Většinu času do soumraku naplňovala pěší tůra, čili poskakování a zakopávání po kamenech a kořenech. V nepopsatelně širé krajině za polárním kruhem si lze povšimnout ledasčeho - od pokroucených borovic po lidi, jimž se kupodivu nevyhnete ani v oblasti, kde hustota obyvatelstva odpovídá půlce člověka na čtvereční kilometr. Neznám průměrný počet Čechů na kilometr čtvereční toho samého místa, ale fakt, že na ně narazíte i na izolované stezce uprostřed národního parku nedaleko Inari, vypovídá, že je cosi v nepořádku buď s principy vesmíru, nebo statistikou.

Něco však oproti češtině neuslyšíte, ať už se vám po tom bude stýskat či naopak. Jedná se o ptačí zpěv. Když procházíte tajgou, plně si můžete uvědomit ticho a ozvěnu vlastních podrážek. Švitořící opeřenci zůstávají u Rovaniemi a již se jim nevyplatí migrovat tak na sever. Nenachází se tam nejspíše nic, za čím by mělo ptačí smysl se vláčet, a tak coby jediní zobatí zůstavají na severu sovy a další dravci. Ti jsou živi hlodavci. Proto je zarážející, kolik chlupatých a neohlodaných tělíček jsme na pěšině míjeli.

Lumíci, jež znají pamětníci. Zdroj: sporkydorky.com.

Jde o lumíky, finsky též sopuli. Jistě tušíte, že se blížím k jejich smutnému osudu. Znáte to, jednou za čas pud popadne davy lumíků a ti se bezmyšlenkovitě vrhají po úbočí útesu, nacházejíce společnou smrt v rozbouřených vlnách Barentsova moře. Hromadná sebevražda je výsměchem evoluce, posledními prázdninami a seberegulací počtů v jednom. Či byla by, kdyby byla zároveň pravdou. Lumíci skutečně na severu masově migrují, ovšem nikoliv, aby se zahubili, ale aby přežili. Jednou za čtyři roky nastává drastický nárůst jejich populace (jeho důvod je opravdovou záhadou), a tak se ženou po krajině, hledajíce něco k snědku. Přitom se stávají potravou pro hladové dravce anebo mnozí spočinou po cestě. Semtam se stane, že se lumík utopí, páč neodhadne své síly na přeplavání toků a jezer...a semtam se stane, že je takového lumíka několik tisíc. Nicméně to nedělá naschvál.

Foto: Tímea Gutveiler.

Toliko encyklopedie. Empiricky podloženou pravdou ale je, že si lumíci plavání vychutnávají. Zvlášť při nekonečných, purpurově prosvětlených večerech. Několikrát jsem byl svědkem, jak si lumík za rozšafného popískávání žbluňkne do vody, dá si pár temp, protáhne se a rozhlédne se na blízkém kameni, skočí zpět a rekreačním obloučkem se vrací na původní místo. Tak. Jen sauna před tím jim chybí. I když, kdo ví...

Namísto důmyslné kultury lumíků se však prý sluší zkoumat Sámy, byť jich je mnohokrát méně. Hlouběji o nich povyprávím příště. Pro navození nálady zmiňme, že dnes (čili toho dávného dne, neboť tento článek spisuju koncem září) jsme narazili na nejstarší sámský kostel, skrytý hluboko v lesích, přezdívaný též přírodní chrám. Nenechte se splést jako já, nejde o místo starobylých rituálů, šamanských tanců a obětí bohům. Prakticky všichni finští Sámové jsou křesťané luteránského vyznání, a to následkem nepříliš vybíravých misií od 17. století, kdy laponské území s ostatním Finskem spadalo po švédskou korunu. Z původního vzývání přírodních duchů příliš památek nezůstalo. Protestanští kněží byli ve vyvracení minulosti

Sámský kostel. Foto: Maxime Pernal.

Oltář sámského kostela. Foto: Maxime Pernal.

důkladní - kupříkladu se v dnešním Finsku dochoval jen jediný původní buben z těch, které Sámové využívali k náboženským ceremoniím.


Samotný kostel je prostý, hrubý a samozřejmě dřevěný. Vysvěcen byl před 251 lety luteránskou církví a od té doby byl opravován výhradně přirozeně, kde a kdy bylo potřeba, což dokládá vrstva rezavých hřebíků pokrývající prkenné stěny. Zvonice, na niž se dá vyšplhat po letitém žebříku, působí cele jak stodola a láká tak k usnutí. Kvůli svému charakteru byl chrám také ušetřen destrukce při Laponské válce. Ustupující Wehrmacht kostel nepodpálil z jediného důvodu - nemohl jej najít.

Večer jsem měl možnost slyšet joiky, tradiční sámské zpěvy. Jimi Sámové, táhnoucí se za svými soby, do okolí vyvolávali příběhy či spíše vzpomínku na místo, které navštívili, osobu, kterou potkali. Bez psaného jazyka bylo nejsnazší si příběhy zmelodičnět, aby se se lépe pamatovaly. Festival sámské kultury Ihajis Idja však nenabízel jen dávné písně, ale předvádělo se od akrobatických vystoupení přes tržiště a kapely, které kombinovaly starosámskou a moderní muziku, po mongolské hrdelní zpěvy.

Sámongolská souhra. Foto: Tímea Gutveiler.

Foto: EILC.

Oblíbený joiker Wimme Saari.