Runa sedmá - Väinämöinen se chystá do tropů

"I komáři štípou jen do září."
- Finské přísloví

Listí čepuje červenou. Do korun stromů plíživě šplhá ruska, to nejoceňovanší roční období v Laponsku. Jen to slovo mrskněte do Googlu, obrázky za to stojí. Jedná se o barevný podzim - tak blízko polárnímu kruhu jej můžete vystopovat již koncem srpna. Chvíli, pro níž mnozí fotografové urazí stovky kilometrů, pouze aby se dopravili k severské přírodě, však naplno nespatřím. Byl jsem nucen Rovaniemi opustit a vydat se na jih, tak vzdálený a cizí, do Helsinek.

Foto: Kei Matsubara.

Foto: Maxime Pernal.

Rovaniemský lutheránský kostel s hodinami.
Áno, nenapadl mě jiný obrázek, který bych
pro toto téma mohl ukořistit. Foto: Tímea Gutveiler

Co se v Laponsku vlastně přihodilo? Po návratu z Inari se zbývající týden vytratil jako bonboniéra rumových pralinek v protialkoholové léčebně. Čas zabrala příprava na závěrečnou zkoušku, od níž mě tak zlomyslně vyrušovaly veverky skotačící před oknem. Ostatně důvodem, proč jsem na severu pobýval především, bylo studium finštiny. A zpětně se výsledkem pobývání na severu zdá být poznatek, že finština se studovat nedá. Finština se dá jenom učit, což nejde jinak než denně a poctivě a s košem sebekontroly. Ačkoliv ve Finsku bydlíte, málokdy vás něco nutí se jazykem obklopit. Pokud se však už odvážíte zahájit rozhovor finštinou, riskujete smršť slov, na než nezbývá než přikyvovat. Máte-li dokonce štěstí, nesmělost vám v jakémkoliv pokusu o konverzaci úspěšně zabrání - onehdá jsem v Rovaniemi urgentně potřeboval zjistit, kolik je hodin, a mobil jsem si zapomněl. Pečlivě jsem si vybrousil větu "Hei, anteeksi, mitä kello on?", abych kolem dvaceti minut se skousknutými rty míjel všechny kolemjdoucí (rozumějte dva - povídám, že jsem byl v Rovaniemi), dokud jsem nedošel ke kostelním hodinám. Útěchou budiž, že odpovědi bych rozuměl, jen kdyby mi ji ukázali na digitálkách.

Onen jazykový bol do vás pořádně pronikne, teprve až když se zjevíte u Baltu. Zatímco v provinčních městech (a vlacích) vzácně narazíte na lidi, se kterými se jinak než finsky, potažmo švédsky či německy, nedomluvíte, v Helsinkách na vás zavane angličtina i od potulných muzikantů a žebráků. Samo hlavní město mě trklo tím, že v něm jsou...o prvních dnech užaslého zkoumání všech vrstev Helsinek se rozvyprávím příště. Pouze si dovolím rychlokurz finštiny pro případ, že by se vám poštěstilo a potkali byste mluvného a anglicky nehovořícího Fina a netušili, co vám říká: univerzální odpoveď slovem "Joo." bývá dostačující a potěšující a navrch velmi domorodecky znějící.

Coby? Policejní sob. Ovšem zjevil se prý až po
mém odjezdu, při podzimních sobích slavnostech, takže
podezřívám Maxima, že si ze mě dělá šoufky.

Na pár posledních okamžiků se vraťmě zpět na EILC, čili Erasmus Intensive Language Course. Tak se jmenuje ono srpnové cosi, o čem zde píšu a čím jsem společně s lidmi z celé Evropy pod Laponskem procházel. V praxi to znamená, že vám Evropská unie a česká vláda, obě momentálně zrovna hýřící penězi, že, sponzoruje letní výuku méně významného evropského jazyka dle země, do které vyjíždíte na Erasmus, s poznáváním lidí a výlety a vše kolem toho navrch. Budete-li mít někdy příležitost se na program přihlásit, doporučuji všemi dvaatřiceti (míněny zuby, míněna rádobyoriginalita)...a vůbec, soudě dle líčení na mém blogu, to nebylo úplně zlé, což?

Kolo jsem před odjezdem prodal za polovic zpět do Tuhat Tori. Je udivující vidět obchodníka, který dělá svou práci primárně proto, aby trochu pomohl lidem. Když jsme se s majitelem bavili, odkud jsem a jaké je Rovaniemi v porovnání s Prahou, pán zmínil, že město se poslední dobou mění v mezinárodní. Před deseti lety bych prý stěží narazil na cizince, zato teď... a asi má pravdu, vzpomínám si, že i na místním trhu, který shromažďuje všechno tradiční z širého okolí, byl asijský prodavač mikin. Do toho k multikulturnosti přispívá vyhlášená univerzita...

3/4. Foto: Apil Karki.

A samozřejmě Nepálci.

Když je zmiňuji, na poslední večer, než jsem Rovaniemi opustil, jsme u nás po česko-nepálsku uvítali mé zbylé přátele.Tím míním těch pár z nás, co se již nerozjelo do svých cílových měst ve Finsku, v nichž budou trávit nadcházející semestr či rok erasmáckým studiem, či třeba na závěrečnou výpravu Nordkapp, norský nejsevernější bod Evropy. Důkladně jsem je seznámil s hostiteli...s vědomím, že se pravděpodobně již v životě nepotkají, a marným lovením jmen v paměti. Z laponského poznávání nepálské kultury jsem kupříkladu vyzvěděl, že v Nepálu jsou auta odznakem společenské úrovně podle toho, ze které země pocházejí. Zatímco indická jsou pro plebs a japonská oceňovanější, vrcholem je vlastnit auto z Evropy, škodovky nevyjímaje. Po tom všem a nočním procházení a jiném jsme se jaksepatří rozloučili...cejch nepálskými saláty vypálený na jazyku však nikdy nevybledne.

Pohled na Rovaniemi s kopce Ounasvaara. Foto: EILC.

Runa třetí - Hlad stihl Väinämöinena

Krev ze soba je jak z Macbetha. Prokletí. Ať se snažíte sebevíc, nikdy ji z nohavice nesmyjete.

Finové jedí. Tímto se řadí mezi většinu národnosti světa. Pár slov o strastí při stravování a lokání v průběhu finského bydlení již padlo mezi stopkami. Teď si můžeme posvítit některé finské pokrmy pořádně. Začněme tím nejzákladnějším a nejobvyklejším. Možná zaskočí, že to není losos ani žádná jiná ryba, nejde o lesní plody, houby, jogurty, lékorky, ba ani březovou kůru Finové nežvýkají. Nikoliv, je to buřt.

Makkara! Foto: Maxime Pernal.

Makkara, jak se finsky nazývá klobása, je požívaná kdykoliv a kdekoliv. Finové makkary rádi opékají, krájejí, grilují, zapékají, obalují, přimíchávají a zakusují. Jídlo to je nejen oblíbené, ale také levné, tudíž se přívalu makkar nevyhnul žádný člen naší studentské skupiny.Vegetariánská varianta je všude k dostání.

Ve Finsku mají i banány tvar makkar! Foto: Maxime Pernal.

Těžko si představit výlet do přírody bez balíku klobás v batohu a hladově vyhlížejícího ohniště při každé zastávce. Makkaražroutskému odhodlání ničeho nevadí. Ani že se finský hladovec připravuje o onen hlavní požitek z opékání, který rozlévá táborou náladu mezi přidřepující, totiž omastek odkapávající na žhavé uhlíky z nařezaných špekáčků. Zpravidla všechny klobásy, co jsem tu požil, jsou neidentifikovatelně najemno namleté, podezřele libové a bez bílých kousků, takže jediné, co se na ohni stane, je, že ztmavnou. Navrch se fakt, že běžné makkary nemívají silnou slanou chuť, snaží vyvážit sladká hořčice. Marně.

Občas však přijde nálada na skutečné jídlo. Nabídka kantýny Laponské univerzity, totiž libovolně velké porce s přílohou dle vaší volby, nekonečné množství salátu šesti druhů, chleba čtyř druhů, pomazánek tří druhů a vody jednoho druhu, sklenka mléka nebo džusu, to vše za dvě a půl Eura, ovšem pokud si nepřikoupíte lahodný zákusek, kávu nebo zmrzlinu...samozřejmě našemu apetitu nedostačuje. A tak nadešel okamžik, kdy jsme čelili lekci finského vaření.

Ukázka poživatin z menzy Laponské univerzity. Foto: Petra Nekovářová.

Prvním krokem bývá nákup ingrediencí. Komplikace s ním spjaté, totiž kupříkladu má nerozhodnost již při otázce, zdali si vybrat košík, vozík nebo povozný košík, jsou násobeny nápisy. Většina potravin je popsána dvoujazyčně, finsky a švédsky, neboť oba jazyky slouží v zemi coby úřední. Bývá proto zbytečné hledat angličtinu, na niž zkrátka nezbývá místo. Ti, kteří jsou zběhlí v germánských jazycích, si mohou dojít pro oporu ke švédské verzi. Kdo se ve švédštině neorientuje a ve finštině nedošel tak daleko, aby tušil, jaký druh chleba že je "maalaiskauraileipä", dobrodružně degustuje. Jsou jídla, která bych nebýt jazykového nedopatření nikdy do úst nevzal. Také se jim někdy přezdívá zdravá.

Bez Finska bych neokusil ani sobí maso. Jeho uvařením jsem byl pověřen, když se rozdělovaly úkoly při odpoledni finské kuchyně. Přenáročný úkol zahrnoval celé čtyři fáze: rozkrájení, vsypání do kotlíku, lehké posolení a promíchávání. Potřeboval jsem k tomu Márkovu pomoc, ale další koření nebylo nutné. Sobi, i protože jsou vychovávani v přirozeném laponském prostředí, s dostatkem pohybu a pod důkladnou péčí majitelů, mají maso aromatičtější než jiná chovná zvířata. Někteří tvrdí, že chutná jako játra. Pod to se jistě mohu podepsat, neboť jsem játra nikdy nejedl. Takže si soba můžeme přirovnat, hm, třeba ke kuřeti, kterak bývá pravidlem u každého cizokrajného masa.

Sob se nevábně tváří v kotlíku a Márk v pozadí. Foto: Markus Ylikoski.

Mou oblíbenou finskou pochoutkou se stal karelský koláč neboli karjalanpiirakka. Slané pečivo původně pocházející z oblasti Karélie pro Finy typicky dokládá, z jak skromných surovin si lze vystačit. Jedná se o tenké moučné placky, na něž se uvrhne hmota z mléka a obilí (v současnosti je nejběžnější rýže), kolem níž se zohývá okraj těsta. Jestli se je podaří dostatečně zabalit, pečou se v troubě. Pokud se je povede nespálit, servírují se za tepla s vaječnou pomazánkou zvanou munavoi.

V rámci kurzu vaření jsme zakusili i lososovou polévku čili lohikeitto. Losos je v severské zemi hlazené řekami dodnes velice populární ryba. S žádnou jeho úpravou se nicméně nemůže rovnat dlouhé opékání na otevřeném ohni. To se nám naskytlo při třídenním výletě do Inari, jemuž věnuji několik stovek řádků někdy příště. Slov nikdy na světě není dost, není-liž pravda?

Lohikeitto. Foto: Maxime Pernal.

Tedy jak na vynikajícího lososa? Nedaleko od ohniště jsme rozložili prkna. Na ně se pak ocelovými hřebíky přibily pláty gigantických lososů, obrácených kůži na dřevo. Stejně jako v případě soba byla jediným dochucovadlem sůl - ve slané vodě byl losos před vybalením naložen. Po několikahodinovém opékání získal tmavou krustu. To se ví, že se průběžně muselo z různých úhlů pohledu zjišťovat, jaké úrovně křupavosti a jemnosti dostupuje, tudíž první kus byl doslova sedřen na kůži, než vůbec přišla chvíle servírování. I tak bylo dosti a skvělo.

Lohi. Foto: Tímea Gutveiler.

Jak známo, Finové rádi sbírají bobule a další lesní plody. Zvyk vypravit se do lesa s košíkem si podobně jako čeští houbaři náležitě hájí. Bobulaření, jak neobratně překládám sloveso marjastaa, poslední dobou přechází i do sociální a mezinárodněpolitické roviny. Firmy najímají levnou zahraniční pracovní sílu, zvláště Thajce, kteří bývají v létě masově rozváženi do finských lesů. Ty jsou dostatečně rozsáhlé, aby nedošlo k ovlivnění úrody z keříkového podloží. Přesto si místní často stěžují, že Thajci vybírají utajená naleziště, kam si jejich rodina chodila sbírat moruše po nespočet generací.

Je skutečně zvláštní, aby si na brusinky brousil zuby někdo, kdo nemá k finské přírodě žádný vztah. Za poslední rok se několik thajských sběračů v lesích ztratilo a musela po nich pátrat policie. Jindy byla skupina Thajců podvedena mužem, který je nalákal do země, nechal si zaplatit za cestu a zanechal je vlastnímu osudu. Ve finské společnosti se zvedlo široké vzedmutí a spouštěly se sbírky na podporu obalamucených Thajců. Nemohu si odpustit poznámku, že kdyby se stejně stalo pokaždé, kdy jsou podvedeni například Vietnamci v České republice, Češi by museli utrácet na sbírkách více než na daních.

Sladké výsledky zápasu o bobule, jakým se může stát mustikkapiirakka, nepotřebují komentář.

Mustikkapiirakka. Foto: Maxime Pernal.

Jestli bude zájem, recepty na tato i další jídla dodám. Dobrou chuť.

Runa první - Překážek pokořování

Kdyby laponské stromy uměly mluvit, tak by mlčely. To aby se výletník zatoulal.

Prvním krokem po přehršli pěších kroků bylo obstarání kola. Jistě znáte různé bazary, blešáky, antikvariáty a second handy v jednom, kde když se prohrabete dostatečně hluboko, objevíte vše od kýčových sošek, s nimiž se zasníte, přes květináč, hřeben, žárovku a Savo, které potřebujete, rodinné fotografie, jež ve vás nemohou vyvolat žádnou vzpomínku, po digestoř. I v Rovaniemi se nachází jeden takový. Tedy jestli si ke všem možným předmětům, mezi nimiž lze štrachat, přimyslíte bicykly.

Mé Pepabike.

Obchod se nazývá Tuhat Tori, což přibližně znamená Tržiště Tisíce. Majitel denně doplňuje zásobu ojetých kol, která si může zájemce ozkoušet jako v běžné prodejně. Naštěstí se na ně částečně vztahuje antikové pravidlo, že čím více je omšelé a retro působící, bez převodovky a životu nebezpečné, tím je dražší. Proto si i já po mnoha pokusech vybral své růžolící kolo. Můžete se ohlédnout na nekvalitní obrázek. K idyle schází pouze bílý košík s růžovým pudlíkem. Či naopak.

Obecně je v Rovaniemi poptávka po bicyklech zvláště s blížícím se akademickým rokem vysoká. Jedná se o nejvhodnější dopravní prostředek, a to nejen díky skvělé průjezdnosti a nekonečným cyklostezkám. Město je podobně co většina Finska ploché jako hruď ležící asijské plavkyně a k řece Kemi se sotva svažuje, takže se po něm dá svištit bez většího úsilí.

Ounasvaara, minearologův sen

Za výjimku lze označit oblast Ounasvaara, po níž jsme se první víkend prošli. Na protáhlém kopci se rekreují lidé z dalekého okolí. Přes léto bloumají mezi stromy, borůvčím a kamením, sportují anebo hrají golf. Zima pak láká ke sjíždění závratných 213 metrů nad mořem na lyžích či k běžkování. Osamělá dřevěná stavba u vrcholu kopce vám otevírá výhled, při němž pochopíte dispozici celého města, shluku do daleka rozprostřených stavení. Nejen že za pohled příroda stojí, ale ono se vůbec vyplatí rozhlédnout, dokud máte možnost. V Laponsku je snadné zabloudit.

Za svou pouť jsem musel čelit různým vnitřním překážkám, mezi nimiž schopnosti se kdykoliv bezstarostně ztratit zaujímá čestnou pozici. Když se vydám od svého nepálského bytu kupředu, projdu do boru. Les se rozkládá ve kterémkoliv směru, a tak vyhlíží jako velice lákavá zkratka. Není, věřte mi. Alespoň bez kompasu. Člověk je málokdy schopen odhadnout přímý kurz a inklinuje k chození do kruhu. O to více, pokud se dá po vinoucí se pěšině.

Jeden z konců Rovaniemi

Potíže prohlubuje skutečnost, že není vyvýšeniny, odkud byste se mohli rozhlédnout - nechcete-li se k ní plahočit hodinu a při té příležitosti pro jistotu ještě jednou zabloudit. Navíc jsou silnice, jen minimálně ulice. Většinou se nelze rozhlédnout a zorientovat podle jejich názvu a nenaleznete ani jiné orientační znamení. Sám okraj Rovaniemi se označuje abstraktním obrysem bez připojení názvu. Ono se pochopitelně očekává, že musíte tušít, do jakého města vstupujete, když je v široku daleku jediným.

Mám však z odlišných vzdáleností radost. Skýtají překvapení. Obvykle se stává, že vyjdu ke svému cíli přes les a po dlouhé procházce se omylem vynořím na světle cizího zadního dvorku. U polárního kruhu je zbytečné si pozemek obhánět ploty, zdmi a hradbami.

To však s sebou nese i drobné technické překážky pro samotné starousedlíky. Zaprvé, je nevýhodné mít psa se zaječími úmysly. Jistě, je možno jej uvázat k boudě, ovšem pak se tolik neproběhne, třebaže rovaniemští Finové se zvířaty i sami po krásném okolí hojně poklusávají. Majitel jedné ze zahrad, do níž jsem nevědomky zavítal, problém vyřešil důmyslnou konstrukcí připomínající tramvajové vedení. Pes k ní byl zachycen vodítkem, ale mohl po celém jejím dosahu svobodně pobíhat. Když chtěl zabočit, kladka se přeřadila na bližší provázek a hafan mohl pokračovat v dovádění. Musí být zajímavý pocit vyjít si na vlastní zahrádku a pohlédnout na nebe rozrýsované šňůrami, pocítit sladký závan tramvajové křižovatky.

Druhou praktickou zábranou je otázka, kam umístit poštovní schránku. Dokud stojí plot, není důvod se zatěžovat a schránka se přišpendlí k němu. Když je však potřeba vybudovat vlastního stanoviště, práce vyžaduje hned o trochu více kreativity. Přehlídka namátkou zvolených poštovních schránek následuje.

A vítězem byl vyhlášený domek s plotem a se stojánkem zároveň.

Toliko by bylo vyprávění o překážkách. Následující příběhy se ponesou v duchu samovolnosti a volnosti.