Runa druhá - Jazyk a zvyky domorodců

Z rozhovoru s průvodčím:
- "Does this train go to Kemijärvi?" - "Joo." (Jede tento vlak do Kemijärvi? - Joo.)
- "Could we get a group discount?" - "Joo." (Mohli bychom dostat skupinovou slevu? - Joo.)
- "How much is it, then?" - "Joo." (Kolik to potom bude stát? - Joo.)
- "Aha, does this train go to Tampere?" - "Joo." (Aha, jede tento vlak do Tampere? - Joo.)

V prvním článku jsem na příkladu zmínil, že anglofonnost Finů zdaleka není bezbřehá. To však rozhodně nelze vztáhnout na ochotu, s níž zatím každý kolemjdoucí či kolemstojící podal pomocnou ruku, nehledě na nemožnost se domluvit jazykem. Pojďme se podívat, jak komunikace s domorodci probíhala v následujících dnech. Ústředním bude vyprávění o návštěvě Kemijärvi, velice lokálního města na severovýchod od Rovaniemi.

Nejdříve jsem však projednou zabloudil a došlo na konverzaci. Při cestě z nákupu jsem zavítal do okrajové obytné čtvrti Rovaniemi, kde jsem se kochal úhledně nízkými domky. Vtom ke mně přistoupil malý pes a jeho pán. Zvíře se chtělo přátelit, takže jsem nemohl jinak než přikleknout a drbat ho za ušima. Mezitím, aby řeč nestála, jsem prohodil finský pozdrav "Hei!" k sympatickému seniorovi, který psa venčil. A vzápětí jsme si skvěle popovídali.

Přesněji předloženo, pán po tři čtyři minuty finsky hovořil, zatímco já se usmíval, přikyvoval a hladil zvíře, nechápaje jediného slova a doufaje, že nepokládá žádné otázky. Ty bylo ostatně nemožné rozpoznat, neboť finská řeč neintonuje otazníky. Namísto toho do věty zaklene nenápadnou slabiku "ko" či "kö", která značí dotaz. Po monologu přišla řada na mě. Zhluboka jsem se nadechl, sebral jsem všech sil a pronesl: "Hei hei!". Neboli finský pozdrav na rozloučenou. Nato pán odpověděl stejně a oba jsme se spokojeně vydali opačným směrem, on se psem a já s hřejivým vědomím, že cizinec nebyl rozpoznán. Možná.

Kemi v Kemijärvi. Foto: Maxime Pernal.

Podobná rozmluva proběhla s průvodčím vlaku ve směru Kemijärvi, pouze v opačném gardu. Kemijärvi je městečko vzdálené asi devadesát kilometrů severovýchodně od Rovaniemi. Jak název napovídá, též leží u doširoka se rozlévající řeky Kemi. Vbrzku jsme se přesvědčili, že se na uzavřených turistických informacích nachází nápis "Země Nikoho" oprávněně. Měl jsem dojem, že v přibližně devítitisícové obci nachází více plastik, skulptur a památníků než domů. Prázdnotu umocňovalo nedělní dopoledne, pročež nás cesta zavedla k přirozenému místu, kde by se toho času mohla alespoň nějaká živá duše nacházet - nepříliš vnosnému kostelu.

Zvonice, která přežila nacistické pálení.

Každá výprava získá tvar, až když narazíte na místní a dáte se s nimi řeči. Tentokrát ani nebyla jiná možnost, jak město poznat. A tak jsme se seznámili s hostujícím luteránským pastorem, jenž nás pozval do starého domu, který jako jeden z mála přežil laponskou válku, totiž masové pálení laponských usedlostí německými vojáky. Více o válce zkusím sdělit v jiné sekci. Dnes srub přináleží církvi a slouží jako komunitní centrum.

Kněz Juho záživně vyprávěl o domu a Kemijärvi, ale i o dějinách Finů za Uralem. Ukázalo se totiž, že on sám zodpovídá za všechny luteránské okresy na Sibiři. Dozírá nad tamějšími pastory, což v praxi znamená neustálé cestování přes sedm časových pásem, ať už prostřednictvím auta, letadla nebo Transsibiřské magistrály. Původem švédsko-finská luteránská církev má na Sibiři pevné, třísetleté kořeny. Juho zmínil, že je zapustili  zajatci ze severní války. Připomínám, že dnešní Finsko toho času spadalo pod Švédskou korunu. Ta na počátku 18. století v severní válce čelila Rusku, jehož car Petr I. nechal mnohé zajatce přesunout na Sibiř.
Finské osídlení Sibiře se ještě prohloubilo v 19. století, neboť po roce 1809 se finské oblasti staly částečně autonomní součástí carského Ruska. Toho času se za Uralem internovali nejtěžší zločinci Velkoknížectví finského, kteří luteránskou zbožnost rozšiřovali.

Kamna. Foto: Jirka Deyl.

Měl bych se však navrátit do Evropy. Či do Laponska. Soudě dle Juhovy otázky, zdali "Taky máte v Evropě taková kamna?" by se dalo o evropské sebedefinici laponských Finů zapochybovat. Oddanost regionu a tradicím je však o to vyšší, alespoň u starší generace. Na území Kemijärvi stejně jako jiných laponských městeček vůbec vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí (továrna Nokie byla před lety zavřena) věkový průměr populace rapidně stoupá.

Věrnost zvykům se projevila u drobného kemijärvského festivalu lidových krojů, na nějž jsme došli, jakmile bylo po něm. Není divu, že již skončil, když trval dvě hodiny a sami účastníci jej nazývali pouhým každoročním větráním kostýmů. Ty zahrnovaly tradiční oděvy z různých oblastí Finska, k jejichž předvádění se připojily takzvané Kalevalské ženy ("Kalevalen naisia"), zpívající verše z národního eposu. V praxi celá událost obnášela setkání dvou tuctů barevně oděných lidí, kteří se sešli ke společnému popíjení před místním muzeem. Připočtěme nás, kteří jsme populaci Kemijärvi takřka násobili. Šestičlenná skvadra cestovatelů z Německa, Francie a České republiky se pravděpodobně stala největší atrakcí přehlídky. Hostitelé byli unešeni nápadem, že jsme snad vážili cestu z daleké Evropy výhradně pro jejich festival, a snad částečně proto tak nadšeně vyprávěli a pózovali.

Folklórní festival v Kemijärvi. Foto: Maxime Pernal.

Následovala návštěva s maloměstskou pečlivostí vedeného historického muzea. Zpáteční a již pátou cestou přes Kemijärvi, městě, které po dni v něm stráveném prostě přijmete za své, jsme prošli kolem nosorožce a průvodčího. Sochy v prvním případě a živého a mávajícího pána na kole v druhém. Vlak z Helsinek totiž v Kemijärvi každé ráno končí svou cestu na sever. Na zpáteční trať se dává až po sedmé. Průvodčí si tak na místě pořídil kolo a přes volný den se s ním projíždí, neboť by se jako správný Fin nedokázal povalovat v kupé. O sportu a životosprávě, rozumějte jídle, pokrmech a žvancích, ale až příště.