Runa pátá - Väinämöinen pobyl na severu

Probral jsem se do slunečného rána, vyšel jsem z pokoje několik kroků a usedl na kámen u jezera, jako by to byl kříž u potoka. Se samozřejmostí, domácky a obeznámeně. Toliko věta usilující o vyvolání závisti, přejděme ke dni.

Ubytování u jezera Inari. Foto: Tímea Gutveiler

Většinu času do soumraku naplňovala pěší tůra, čili poskakování a zakopávání po kamenech a kořenech. V nepopsatelně širé krajině za polárním kruhem si lze povšimnout ledasčeho - od pokroucených borovic po lidi, jimž se kupodivu nevyhnete ani v oblasti, kde hustota obyvatelstva odpovídá půlce člověka na čtvereční kilometr. Neznám průměrný počet Čechů na kilometr čtvereční toho samého místa, ale fakt, že na ně narazíte i na izolované stezce uprostřed národního parku nedaleko Inari, vypovídá, že je cosi v nepořádku buď s principy vesmíru, nebo statistikou.

Něco však oproti češtině neuslyšíte, ať už se vám po tom bude stýskat či naopak. Jedná se o ptačí zpěv. Když procházíte tajgou, plně si můžete uvědomit ticho a ozvěnu vlastních podrážek. Švitořící opeřenci zůstávají u Rovaniemi a již se jim nevyplatí migrovat tak na sever. Nenachází se tam nejspíše nic, za čím by mělo ptačí smysl se vláčet, a tak coby jediní zobatí zůstavají na severu sovy a další dravci. Ti jsou živi hlodavci. Proto je zarážející, kolik chlupatých a neohlodaných tělíček jsme na pěšině míjeli.

Lumíci, jež znají pamětníci. Zdroj: sporkydorky.com.

Jde o lumíky, finsky též sopuli. Jistě tušíte, že se blížím k jejich smutnému osudu. Znáte to, jednou za čas pud popadne davy lumíků a ti se bezmyšlenkovitě vrhají po úbočí útesu, nacházejíce společnou smrt v rozbouřených vlnách Barentsova moře. Hromadná sebevražda je výsměchem evoluce, posledními prázdninami a seberegulací počtů v jednom. Či byla by, kdyby byla zároveň pravdou. Lumíci skutečně na severu masově migrují, ovšem nikoliv, aby se zahubili, ale aby přežili. Jednou za čtyři roky nastává drastický nárůst jejich populace (jeho důvod je opravdovou záhadou), a tak se ženou po krajině, hledajíce něco k snědku. Přitom se stávají potravou pro hladové dravce anebo mnozí spočinou po cestě. Semtam se stane, že se lumík utopí, páč neodhadne své síly na přeplavání toků a jezer...a semtam se stane, že je takového lumíka několik tisíc. Nicméně to nedělá naschvál.

Foto: Tímea Gutveiler.

Toliko encyklopedie. Empiricky podloženou pravdou ale je, že si lumíci plavání vychutnávají. Zvlášť při nekonečných, purpurově prosvětlených večerech. Několikrát jsem byl svědkem, jak si lumík za rozšafného popískávání žbluňkne do vody, dá si pár temp, protáhne se a rozhlédne se na blízkém kameni, skočí zpět a rekreačním obloučkem se vrací na původní místo. Tak. Jen sauna před tím jim chybí. I když, kdo ví...

Namísto důmyslné kultury lumíků se však prý sluší zkoumat Sámy, byť jich je mnohokrát méně. Hlouběji o nich povyprávím příště. Pro navození nálady zmiňme, že dnes (čili toho dávného dne, neboť tento článek spisuju koncem září) jsme narazili na nejstarší sámský kostel, skrytý hluboko v lesích, přezdívaný též přírodní chrám. Nenechte se splést jako já, nejde o místo starobylých rituálů, šamanských tanců a obětí bohům. Prakticky všichni finští Sámové jsou křesťané luteránského vyznání, a to následkem nepříliš vybíravých misií od 17. století, kdy laponské území s ostatním Finskem spadalo po švédskou korunu. Z původního vzývání přírodních duchů příliš památek nezůstalo. Protestanští kněží byli ve vyvracení minulosti

Sámský kostel. Foto: Maxime Pernal.

Oltář sámského kostela. Foto: Maxime Pernal.

důkladní - kupříkladu se v dnešním Finsku dochoval jen jediný původní buben z těch, které Sámové využívali k náboženským ceremoniím.


Samotný kostel je prostý, hrubý a samozřejmě dřevěný. Vysvěcen byl před 251 lety luteránskou církví a od té doby byl opravován výhradně přirozeně, kde a kdy bylo potřeba, což dokládá vrstva rezavých hřebíků pokrývající prkenné stěny. Zvonice, na niž se dá vyšplhat po letitém žebříku, působí cele jak stodola a láká tak k usnutí. Kvůli svému charakteru byl chrám také ušetřen destrukce při Laponské válce. Ustupující Wehrmacht kostel nepodpálil z jediného důvodu - nemohl jej najít.

Večer jsem měl možnost slyšet joiky, tradiční sámské zpěvy. Jimi Sámové, táhnoucí se za svými soby, do okolí vyvolávali příběhy či spíše vzpomínku na místo, které navštívili, osobu, kterou potkali. Bez psaného jazyka bylo nejsnazší si příběhy zmelodičnět, aby se se lépe pamatovaly. Festival sámské kultury Ihajis Idja však nenabízel jen dávné písně, ale předvádělo se od akrobatických vystoupení přes tržiště a kapely, které kombinovaly starosámskou a moderní muziku, po mongolské hrdelní zpěvy.

Sámongolská souhra. Foto: Tímea Gutveiler.

Foto: EILC.

Oblíbený joiker Wimme Saari.

Runa druhá - Jazyk a zvyky domorodců

Z rozhovoru s průvodčím:
- "Does this train go to Kemijärvi?" - "Joo." (Jede tento vlak do Kemijärvi? - Joo.)
- "Could we get a group discount?" - "Joo." (Mohli bychom dostat skupinovou slevu? - Joo.)
- "How much is it, then?" - "Joo." (Kolik to potom bude stát? - Joo.)
- "Aha, does this train go to Tampere?" - "Joo." (Aha, jede tento vlak do Tampere? - Joo.)

V prvním článku jsem na příkladu zmínil, že anglofonnost Finů zdaleka není bezbřehá. To však rozhodně nelze vztáhnout na ochotu, s níž zatím každý kolemjdoucí či kolemstojící podal pomocnou ruku, nehledě na nemožnost se domluvit jazykem. Pojďme se podívat, jak komunikace s domorodci probíhala v následujících dnech. Ústředním bude vyprávění o návštěvě Kemijärvi, velice lokálního města na severovýchod od Rovaniemi.

Nejdříve jsem však projednou zabloudil a došlo na konverzaci. Při cestě z nákupu jsem zavítal do okrajové obytné čtvrti Rovaniemi, kde jsem se kochal úhledně nízkými domky. Vtom ke mně přistoupil malý pes a jeho pán. Zvíře se chtělo přátelit, takže jsem nemohl jinak než přikleknout a drbat ho za ušima. Mezitím, aby řeč nestála, jsem prohodil finský pozdrav "Hei!" k sympatickému seniorovi, který psa venčil. A vzápětí jsme si skvěle popovídali.

Přesněji předloženo, pán po tři čtyři minuty finsky hovořil, zatímco já se usmíval, přikyvoval a hladil zvíře, nechápaje jediného slova a doufaje, že nepokládá žádné otázky. Ty bylo ostatně nemožné rozpoznat, neboť finská řeč neintonuje otazníky. Namísto toho do věty zaklene nenápadnou slabiku "ko" či "kö", která značí dotaz. Po monologu přišla řada na mě. Zhluboka jsem se nadechl, sebral jsem všech sil a pronesl: "Hei hei!". Neboli finský pozdrav na rozloučenou. Nato pán odpověděl stejně a oba jsme se spokojeně vydali opačným směrem, on se psem a já s hřejivým vědomím, že cizinec nebyl rozpoznán. Možná.

Kemi v Kemijärvi. Foto: Maxime Pernal.

Podobná rozmluva proběhla s průvodčím vlaku ve směru Kemijärvi, pouze v opačném gardu. Kemijärvi je městečko vzdálené asi devadesát kilometrů severovýchodně od Rovaniemi. Jak název napovídá, též leží u doširoka se rozlévající řeky Kemi. Vbrzku jsme se přesvědčili, že se na uzavřených turistických informacích nachází nápis "Země Nikoho" oprávněně. Měl jsem dojem, že v přibližně devítitisícové obci nachází více plastik, skulptur a památníků než domů. Prázdnotu umocňovalo nedělní dopoledne, pročež nás cesta zavedla k přirozenému místu, kde by se toho času mohla alespoň nějaká živá duše nacházet - nepříliš vnosnému kostelu.

Zvonice, která přežila nacistické pálení.

Každá výprava získá tvar, až když narazíte na místní a dáte se s nimi řeči. Tentokrát ani nebyla jiná možnost, jak město poznat. A tak jsme se seznámili s hostujícím luteránským pastorem, jenž nás pozval do starého domu, který jako jeden z mála přežil laponskou válku, totiž masové pálení laponských usedlostí německými vojáky. Více o válce zkusím sdělit v jiné sekci. Dnes srub přináleží církvi a slouží jako komunitní centrum.

Kněz Juho záživně vyprávěl o domu a Kemijärvi, ale i o dějinách Finů za Uralem. Ukázalo se totiž, že on sám zodpovídá za všechny luteránské okresy na Sibiři. Dozírá nad tamějšími pastory, což v praxi znamená neustálé cestování přes sedm časových pásem, ať už prostřednictvím auta, letadla nebo Transsibiřské magistrály. Původem švédsko-finská luteránská církev má na Sibiři pevné, třísetleté kořeny. Juho zmínil, že je zapustili  zajatci ze severní války. Připomínám, že dnešní Finsko toho času spadalo pod Švédskou korunu. Ta na počátku 18. století v severní válce čelila Rusku, jehož car Petr I. nechal mnohé zajatce přesunout na Sibiř.
Finské osídlení Sibiře se ještě prohloubilo v 19. století, neboť po roce 1809 se finské oblasti staly částečně autonomní součástí carského Ruska. Toho času se za Uralem internovali nejtěžší zločinci Velkoknížectví finského, kteří luteránskou zbožnost rozšiřovali.

Kamna. Foto: Jirka Deyl.

Měl bych se však navrátit do Evropy. Či do Laponska. Soudě dle Juhovy otázky, zdali "Taky máte v Evropě taková kamna?" by se dalo o evropské sebedefinici laponských Finů zapochybovat. Oddanost regionu a tradicím je však o to vyšší, alespoň u starší generace. Na území Kemijärvi stejně jako jiných laponských městeček vůbec vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí (továrna Nokie byla před lety zavřena) věkový průměr populace rapidně stoupá.

Věrnost zvykům se projevila u drobného kemijärvského festivalu lidových krojů, na nějž jsme došli, jakmile bylo po něm. Není divu, že již skončil, když trval dvě hodiny a sami účastníci jej nazývali pouhým každoročním větráním kostýmů. Ty zahrnovaly tradiční oděvy z různých oblastí Finska, k jejichž předvádění se připojily takzvané Kalevalské ženy ("Kalevalen naisia"), zpívající verše z národního eposu. V praxi celá událost obnášela setkání dvou tuctů barevně oděných lidí, kteří se sešli ke společnému popíjení před místním muzeem. Připočtěme nás, kteří jsme populaci Kemijärvi takřka násobili. Šestičlenná skvadra cestovatelů z Německa, Francie a České republiky se pravděpodobně stala největší atrakcí přehlídky. Hostitelé byli unešeni nápadem, že jsme snad vážili cestu z daleké Evropy výhradně pro jejich festival, a snad částečně proto tak nadšeně vyprávěli a pózovali.

Folklórní festival v Kemijärvi. Foto: Maxime Pernal.

Následovala návštěva s maloměstskou pečlivostí vedeného historického muzea. Zpáteční a již pátou cestou přes Kemijärvi, městě, které po dni v něm stráveném prostě přijmete za své, jsme prošli kolem nosorožce a průvodčího. Sochy v prvním případě a živého a mávajícího pána na kole v druhém. Vlak z Helsinek totiž v Kemijärvi každé ráno končí svou cestu na sever. Na zpáteční trať se dává až po sedmé. Průvodčí si tak na místě pořídil kolo a přes volný den se s ním projíždí, neboť by se jako správný Fin nedokázal povalovat v kupé. O sportu a životosprávě, rozumějte jídle, pokrmech a žvancích, ale až příště.