Ve Finsku vás může zaujmout ledasco pro středoevropana nezvyklého. Většina z ledasčeho bývá nezáživná a ohraná, protože vás na ni vábí leckterý turistický průvodce. Čili, stručně vyjmenováno, jde o saunu, soby a sníh. A Santu, chcete-li. A to se předposlední z těchto čtyř králů, kteří opanují každý tuctový spot o Finsku, v zimě roku dvoutisícíhojedenáctého skoro neukázal.
Na ty skutečně kuriozity a zvláštnosti, které nesmí uniknout vašemu zraku, vás však marketing žádné země nepřipraví. Můžete bloumat po helsinských ulicích celé dny doprovázení pochybností, jak plochý život zde vedete, že k jeho dokonalosti chybí něco nepatrného, co nedokážete zaměřit a uchopit. Jakmile se pokusíte v hlavě lokalizovat to prázdno, vyklouzne se stejným pocitem jako ranní vzpomínka, o čem se vám v noci zdálo. Něco to ale být muselo, tím jste si jisti. Jenže... V tu ránu je náhle spatříte. Proti vám jeden takový sen ve výšce 160 centimetrů levituje. Blíží se vaším směrem a vy se štípnete pro ujištění, zdali bdíte. Je to knír! Neobyčejný a dokonale pěstěný se se svými makabrózními rozměry usměvavě pronese kolem vás. Jakmile se vzpamatujete, ohlédnete a uzříte, jak mizeje v dáli, po obou stranách značně přečuhujuje týl svého majitele.
Jeffry, vítěz kategorie Knír Angličan. Foto: worldbeardchampionships.com.
A kouzlo neviděného bylo prolomeno. Náhle si uvědomíte, že lidi s úchvatně kurážnými kníry míjíte všude v Helsinkách. A po lehké promluvě zjistíte, že mají vlastní subkulturu. V českých zemích je adorace vousu šeredně opomíjená, vynecháme-li nadšence do císaře Františka Josefa I. a jeho kaiserbartu, ale to jsou stejně spíše naducané licousy, takže se je do ušlechtilé kategorie samotných knírů započítat nepatří. To zdaleka nejen Finsko, ale i ostatní severské země, jsou opět o světelné roky napřed.
Ve světě kníru došly tak daleko, že loňské a podle všeho velmi zdařilé mistrovství světa vousů a knírů (tzv. WBMC - World Beard and Moustache Championship) bylo uspořádáno v Norsku v Trondheimu. Jistě to nebude náhoda - stejně jako u oblíbeného norského sportu běžkování je i u knírů klíčem k trofeji to, jak má kdo navoskováno! Soutěží se v různých kategoriích rozlišených podle střihu a v porotě zasedají významné oknírené osobnosti kulturního života. Divácky nejatraktivnější bývají výkony v soutěži o nejlepší "freestyle knír", "freestyle vousy" a "freestyle plnovous".
Keith, opakovaný vítěz kategorie Freestyle Moustache.
Foto: worldbeardchampionships.com.
Poslední mistrovství bylo pro Finy neobvykle úspěšné. Jistý Juhana Helmenkalastaja totiž dosáhl na zlatou medaili se svým knírkem vzor "Dalí". Navzdory fascinujícím útvarům, které jsem potkával v tramvajích, do té doby finští borci nikdy vítězství nevybojovali. Ostatní národnosti tradičně válcují knírači z USA, Německa a Lichtenštejska (pravda, ti poslední pouze oceněními za počet vyslaných reprezentantů v poměru vůči počtu obyvatel). Anebo to snad bude tím, že byl Helmenkalastaja vůbec prvním Finem, co se soutěže účastnil? A ihned vyhrál, což vlastně o úrovni finské knírové kultury ledasco vypovídá.
Přikládám obrázkový přehled nejfrekventovanějších podivuhodných knírů, podobně jako se už stalo u rovaniemských poštovních schránek. Na základě zevrubné empirické komparace jsem dospěl k závěru, že seveřané zvláště v mladém věku preferují dlouhé a úzké kníry spíše než bradky, kotlety a další křoviska a vousiska. Tím se liší kupříkladu od řádně vousatých Američanů (jimiž teď nemyslím přejemné knírky od San Francisca) často vzpomínajících na rozložité a zacuchané časy občanské války.
Angličan. Nejběžnější zjev na helsinských ulicích, špičky o ostrosti jehly.
Freestyle. Doplňte si dle své představivosti. Neboť nahoru stočení nestačí.
Dalí. Další soutežní kategorie.
Imperiál. Jasná volba steampunkerova!
Pro vyváženost i jeden vousáč. A když pořád píšu o těch sobech. Elmar, vítěz kategorie Freestyle Full Beard. Foto: Getty/AFP.
Mít řádně vykroucený knír s sebou přitom nese přerůzné výhody. Pomineme-li spornou a vždy prvotní otázku, jaký má chouba pod nosem efekt na dámskou společnost, vás s takovým šlechtěným voskovcem také snáze kdokoliv pozná. To může vést dokonce až k příhodám, kdy se procházíte po nákupním středisku Kamppi a z zničehonic vás zastaví jeden, který na vás spustí anglicky se slovy, jestli jste nebyl na jaře v Praze na divadelní přehlídce Pražské quadriennale, jestli jste tam shodou okolností neobsluhoval finskou expozici Muna (Vejce), že se mu velmi líbila, a že on vás tam potkal a cože jste s tím vším měl společného, jestli jste scénograf nebo tak. Když se s ním dáte do krátké řeči, zjistíte, že onen Čech celou dobu žil jsem v domnění, že váš knír, který jste měl už v Praze, byl jenom součástí futuristického kostýmu.
Tímto děkuju pánovi, jehož jsem náhodně potkal v centru Kamppi, za uvedení do problematiky knírových závodů a zase potvrzuju oblíbenou floskuli: svět je malý! Nu, nebylo to krásné? Mimochodem, ve Švédsku to je prý s kníry daleko divočejší.
Pán v Praze u vejce. Úhel záběru dokonale zakrývá bohatství nabroušeného kníru, leč sám nefotím, tudíž jsem bezskrupulózně ukořistil aspoň tuto fotku z WSJ. Foto: Petr Josek/Reuters.
Za první procházku v Helsinkách jsem potkal více lidí než za měsíc v Rovaniemi. Překvapení podtrhuje fakt, že se tváře, co míjíte, mění.
První záznam o tom, kterak mě Helsinky po příjezdu zasáhly, píšu o Vánocích, kdy se s nimi pomalu loučím. Že jsem si za celý semestr nenašel chvíli, abych čas blogu dohnal blíže kvapně plynoucí realitě, je nejspíš příznačné. V hlavním městě je oproti Rovaniemi skutečně co dělat, jak už tomu tak bývá ve všech hlavních městech oproti Rovaniemi. Ovšem tento zápis se věnuje spíše vnější tváři Helsinek, aby tu ležely i nějaké ty nejzákladněji orientační informace. O průnicích do podloží helsinské společnosti a lidských dojmech, což osobně považuju za zajímavější než podloží geologické (které je mimochodem samá skála), povyprávím v příštím popisu města.
Takže, co vás po vystoupení na helsinském hlavním nádraží může udeřit? Vítr.
Zase Helsinky. Foto: Pavel Šára.
Centrum Helsinek totiž prakticky vyčnívá do moře, a tak snad kvůli tomu a typicky finské placatosti je k mořským závanům náchylnější. Oproti nedalekému Tallinnu, kam prostřednictvím zápisků brzy také zavítám, nejsou uzavřeny v zátoce, ba naopak je jejich polámané pobřeží lemováno roztroušenými ostrovy. Pokud se proto na jihu města procházíte, můžete nad pestrostí mořské krajiny bez rozpaků žasnout. Což platí v oněch vzácných okamžicích, kdy je slunečno či nejlépe slunečno-zapadavo.
Tento koš byl zaplňován pravidelně,
protože stál vedle budovy nás,
naivních zahraničních studentů.
Foto: Mobil.
Větrno mi sice třetí den v Helsinkách rozervalo deštník, a to jen proto, aby mi jej čtvrtý den v Helsinkách mohlo úplně vyrvat z ruky, ale přestou s sebou nese i určité výhody. Například mračna se nad vaší hlavou překvapivě rychle rozfoukají nebo seskupí. Odpadají tak starosti s tím, jakým oblečením se vybavit, když vycházíte přes den ven. Nebe bude v době vašeho návratu zaručeně vypadat jinak a zpravidla opačně, než jste očekávali ráno, tudíž není nutno se strachovat s nějakým plánováním, jestli bude pršet či ne. Což mi připomíná další osud deštníku: pátý den v Helsinkách jej počasí nemilosrdně rozdělilo na část teleskopickou a část kdesi nad mokrými střechami větrnými víry zmítanou. Po první bitvě s větrem jsem si všiml poznávacího znamení, které odděluje přivadrovalce jako mě od starousedlíků - ti druzí deštníky obyčejně nenosí, protože vědí, že to je zbytečné. Kapuce a proslulá finská pevná vůle ("sisu") postačí.
Podnebí v provincii Uusimaa (finsky Nová země), v níž Helsinky leží, je je jinak poměrně vlídné, což se příčí pohádkovým představám o Finsku jako o ledové divočině a realitě severnějších oblastí. Současné Vánoce v Helsinkách jsou ve výsledku na vodě stejně jako v Praze. Teplotou se Helsinky odlišují i od trochu vzdálenějšího Petrohradu, kde jsem s nástupem podzimu velmi na vlastní kůži pocítil změnu, zkrátka zimu jak...v Ruské federaci. Upřímně napsáno, netuším, čím si to vysvětlit, ale možná je ruské podnebí přeci jen kontinentálnější než ve Finsku. Ačkoliv Petrohrad stejně jako Helsinky leží u Finského zálivu, navíc jižněji. Jako by Kremlin vyhlásil doktrínu kontinentálního podnebí, která se bude dodržovat na celém území Ruska a jíž není radno se zprotivit nějakými vzpurnými regionalismy.
Pojďme si stručně zmapovat ono mé semestrální srdečné město. Stručně protože jsem sám dost jeho částí prozkoumat nestihl...inu, alespoň jsem pro vás na coby vykoupení své viny do plánku zakreslil to nejdůležitější, co znám. V dalších hodinách budeme se zvýrazněnými pojmy pracovat, takže ne abyste mapu ztratili, já vám to kopírovat nebudu (achich, a zase nejsem vtipný). V plné velikosti a čitelnosti ji najdete zde.
Zmalovaný plánek Helsinek.
Pozadí parlamentu. Foto: Petr Švarný.
Kamppi. Jak je možné, že fotka skutečného obchodního centra ve Finsku
vypadá jako idealizované návrhy obchodního centra u nás, a to i s pajduláčky?
Foto: Pavel Šára.
Domus Akademica. Foto: Tomáš Munzar.
Bydlím poblíž Kamppi, což je obchodní centrum nedaleko centra Helsinek, vzdálené tak deset minut pohodlné chůze od železniční stanice (Rautatiesema) jihozápadním směrem, nedaleko budovy finského parlamentu (Eduskunta). Doslova pár kroků od lukrativních studentských kolejí, které nesou honosný název Domus Academica, leží hřbitov Hietaniemi a s ním i význačné osobnosti nedávných finských dějin, od Alvara Aalty po Urho Kekkonena. Pláž za hřbitovem je skvělé místo pro pozorování západu slunce...asi to bude nějak souviset se skutečností, že je na západě. Ústřední kampus Helsinské univerzity se nachází kousek na východ za železniční stanicí.
Helsinská katedrála. Foto: Maxime Pernal.
Hlavní budova mé dočasné almy mater se obrací na Senaatintori (Senátní náměstí), pomyslné centrum Helsinek. Na něm se tyčí socha Alexandra II., ruského cara, za jehož vlády zažilo finské národní hnutí rozmach a kteréhož tak mají Finové v úctě a oblibě. Pro porovnání, to je
vlastně stejné, jako kdyby na Staroměstském náměstí stál Franz Joseph I., s tím drobným rozdílem, že na Staroměstském náměstí Franz Joseph nestojí...a ani morový sloup. Za vladařovými zády stoupají monumentální schody k neoklasicistně bělostné Helsinské katedrále, kterou páni stavaři dokončili roku 1852. To je ta bílá věc s kopulí, která se objevuje na pohlednicích. Jedná se luteránský svatostánek, takže je zevnitř příznačně prostý a holý, až to naprosto neodpovídá iluzi zvnějšku a celému s ruskou pompou navrženému náměstí. Kolik autobusů turistických slz muselo být po vstupu do katedrály zklamáním prolito!
Kousek na východ od Senaatintori narazíte na vodu, totiž slanou, totiž doky. Pobřežní Kauppatori (Tržní náměstí) je dalším oblíbeným turistickým místem. Věčně se tam konají trhy, kde můžete nakupovat a ukusovat libovolné rybolovné kousky. Velkolepá a zlatem vykládaná Uspenská katedrála, která už soudě dle tohoto popisu musí být ortodoxní, je nadohled. Podle tištěného průvodce se jedná o největší pravoslavný chrám v celé západní Evropě. Vzhledem k tomu, že Finsko je od západní Evropy o nějakých pár tisíc kilometrů dál než od Ruska, bych v tomto výroku hledal utajený význam.
Kauppatori. Stará tržní hala dole a pravoslavná katedrála v pozadí nahoře.
Foto: Maxime Pernal.
Temppeliaukion kirkko. Foto: Tomáš Munzar.
Když už zmiňuji kostely, jeden helsinský svatostánek je opravdu výjimečný. Jedná se o Temppeliaukion kirkko, kterému se obyčejně říká skalní či kamenný kostel. Nachází se coby kamenem dohodil od mých kolejí a bylo by hříchem ke kamennému kostelu nezavést kteroukoliv z návštěv. Mezi vkusnými cihlovými činžáky se otevírá nevelké prostranství, částečně travnaté a místy skalnaté. Jedná se o oddechové místo, na němž si lze polehávat, rozbalic ti svačinu,, pčeříct knížku, po němž pobíhají psi a v němž je vyražen kostel. Realizovaný architektonický návrh pochází až z šedesátých let, protože výstavbu původního kostela, který nesl docela běžný tvar, v roce 1939 přerušila zimní válka. Křivky stavby kopírují terén, a i proto nebývá snadné kostel najít, nejdete-li ze správného směru...onehdá jsme narazili na dvojici Čechů, co zkoumala vstup do blízké podzemní posilovny v domnění, že snad toto by už mohl být on. Atmosféru místa dotváří hlavně měděná kopule, elegantně nakřivo prosazená na skalní střechu, tak aby ve škvírách propouštěla dostatek světla. Zvenku působí nenápadně, jen občas může připomínat havarovaný létající talíř... no, co bych se dál rozpovídal, je to jednoduše krása.
Temppeliaukion kirkko. Foto: Petra Nekovářová.
Plachetnice před Suomenlinnou. Foto: Pavel Šára.
V blízkosti Kaivopuisto. Foto: Pavel Šára.
Dalším místem, na kterou se klasický helsinský návštěvník vydá, chce-li být potěšen, je Suomenlinna čili Sveaborg, ostrovní pevnost, kam každou chvíli pluje loď z Kauppatori. Její našincem oblehnutí rozvedu v dalších dílech. Jedná se o oblíbené rekreační místo zvlášť o slunných víkendech, už protože je na ní zeleně jako, jako....jako kdekoliv jinde v Helsinkách. Město to je opravdu plné lesnatých ploch, které oddělují jednotlivá sídliště. Ze severu na jih či z jihu na sever se navíc mezi Töölölahti a Vantaa táhne desetikilometrový městský park. I s veverkami. Lumíci chybí, zato městských králíků tu je habaděj.
Když už hovoříme o geografii a přírodě Helsinek, měl bych objektivně zmínit, jak hrozivou hrozbou králíci jsou. Vážně. Město zaplavila králičí epidemie. Před pár lety nějaký nezodpovědný chovatel vypustil pár párečků do ulic a od té doby se helsinští králicí množí a sžírají město. Noviny jsou toho plné. Jo jo, je to vpravdě pohroma. Trávožrouti jedni. A navíc bezbožní, viděl jsem je okusovat i listy u rohů kostela ve čtvrti Kallio! To máte zato, jak jste zelené, Helsinky, ekologie vám budiž svátostí i prokletím.
Hm, na druhou stranu bych měl být vděčný, že jsem studoval ve městě, jehož největší kriminální hrozbou jsou králičí gangy. Roztomilé bytůstky jsem nejčastěji potkával v noci blízké ránu, jak si dupou mezi keři. Líně pohupkávají od trsu k jinému trsu, a poté k dalšímu trsu, aby se následně, velmi neškodně se tváříce, přesunuly k jinému trsu, anebo, snad aby zaskočily pozorovatele, přešly k úplně jinému trsu. I když, jak teď o králících uvažuji, začínám si uvědomovat strašlivou skutečnost. Přeci je na nich cosi děsivého...jako by měnili Helsinky v zemi Teletubbies!
Toliko zeměpisné výpisky o Helsinkách, snad jsem vás neunudil k smrti. Helsinky samy o sobě jsou docela drobné rozlohou a hostí necelých 600 000 obyvatel. Společně s městy Espoo (mého irského učtiele nepřestává bavit, že bydlí ve městě se slovem "poo" v názvu), Vantaa (jo, tam je letiště), Kauniainen (o tomto opomíjeném nic nevím)a mnoha dalšími obcemi, mezi nimiž za zmínku stojí zejména Kirkkonummi, ale tvoří metropolitní oblast, která bývá označována jako Suur-Helsinki(Velké Helsinky) či Pääkaupunkiseutu (Region hlavního města). Dohromady tak mají Velké Helsinky rozlohu 3 500 km², na kterých žije kolem 1,3 milionu obyvatel. Hustota obyvatel tohoto regionu je 378 a něco člověka na kilometr čtvereční, zatímco v případě samotných Helsinek činí více než 2 755 lidí/km². Neboli, tímto se potvrzuje teorie, že v porovnání s opravdovým Finskem je v Helsinkách husto.
Pobřeží Helsinek. Foto: Pavel Šára
Foto: Petr Švarný.
Když dospěli k hustým objektům, příště se zblízka podíváme na finské kníry.
