Runa osmá - Väinämöinem našlapuje

Městský znak Helsinek.
Foto: Pavel Šára.

Za první procházku v Helsinkách jsem potkal více lidí než za měsíc v Rovaniemi. Překvapení podtrhuje fakt, že se tváře, co míjíte, mění.

První záznam o tom, kterak mě Helsinky po příjezdu zasáhly, píšu o Vánocích, kdy se s nimi pomalu loučím. Že jsem si za celý semestr nenašel chvíli, abych čas blogu dohnal blíže kvapně plynoucí realitě, je nejspíš příznačné. V hlavním městě je oproti Rovaniemi skutečně co dělat, jak už tomu tak bývá ve všech hlavních městech oproti Rovaniemi. Ovšem tento zápis se věnuje spíše vnější tváři Helsinek, aby tu ležely i nějaké ty nejzákladněji orientační  informace. O průnicích do podloží helsinské společnosti a lidských dojmech, což osobně považuju za zajímavější než podloží geologické (které je mimochodem samá skála), povyprávím v příštím popisu města.

Takže, co vás po vystoupení na helsinském hlavním nádraží může udeřit? Vítr.

Zase Helsinky. Foto: Pavel Šára.

Centrum Helsinek totiž prakticky vyčnívá do moře, a tak snad kvůli tomu a typicky finské placatosti je k mořským závanům náchylnější. Oproti nedalekému Tallinnu, kam prostřednictvím zápisků brzy také zavítám, nejsou uzavřeny v zátoce, ba naopak je jejich polámané pobřeží lemováno roztroušenými ostrovy. Pokud se proto na jihu města procházíte, můžete nad pestrostí mořské krajiny bez rozpaků žasnout. Což platí v oněch vzácných okamžicích, kdy je slunečno či nejlépe slunečno-zapadavo.

Tento koš byl zaplňován pravidelně,
protože stál vedle budovy nás,
naivních zahraničních studentů.
Foto: Mobil.

Větrno mi sice třetí den v Helsinkách rozervalo deštník, a to jen proto, aby mi jej čtvrtý den v Helsinkách mohlo úplně vyrvat z ruky, ale přestou s sebou nese i určité výhody. Například mračna se nad vaší hlavou překvapivě rychle rozfoukají nebo seskupí. Odpadají tak starosti s tím, jakým oblečením se vybavit, když vycházíte přes den ven. Nebe bude v době vašeho návratu zaručeně vypadat jinak a zpravidla opačně, než jste očekávali ráno, tudíž není nutno se strachovat s nějakým plánováním, jestli bude pršet či ne. Což mi připomíná další osud deštníku: pátý den v Helsinkách jej počasí nemilosrdně rozdělilo na část teleskopickou a část kdesi nad mokrými střechami větrnými víry zmítanou. Po první bitvě s větrem jsem si všiml poznávacího znamení, které odděluje přivadrovalce jako mě od starousedlíků - ti druzí deštníky obyčejně nenosí, protože vědí, že to je zbytečné. Kapuce a proslulá finská pevná vůle ("sisu") postačí.

Podnebí v provincii Uusimaa (finsky Nová země), v níž Helsinky leží, je je jinak poměrně vlídné, což se příčí pohádkovým představám o Finsku jako o ledové divočině a realitě severnějších oblastí. Současné Vánoce v Helsinkách jsou ve výsledku na vodě stejně jako v Praze. Teplotou se Helsinky odlišují i od trochu vzdálenějšího Petrohradu, kde jsem s nástupem podzimu velmi na vlastní kůži pocítil změnu, zkrátka zimu jak...v Ruské federaci. Upřímně napsáno, netuším, čím si to vysvětlit, ale možná je ruské podnebí přeci jen kontinentálnější než ve Finsku. Ačkoliv Petrohrad stejně jako Helsinky leží u Finského zálivu, navíc jižněji. Jako by Kremlin vyhlásil doktrínu kontinentálního podnebí, která se bude dodržovat na celém území Ruska a jíž není radno se zprotivit nějakými vzpurnými regionalismy.

Pojďme si stručně zmapovat ono mé semestrální srdečné město. Stručně protože jsem sám dost jeho částí prozkoumat nestihl...inu, alespoň jsem pro vás na coby vykoupení své viny do plánku zakreslil to nejdůležitější, co znám. V dalších hodinách budeme se zvýrazněnými pojmy pracovat, takže ne abyste mapu ztratili, já vám to kopírovat nebudu (achich, a zase nejsem vtipný). V plné velikosti a čitelnosti ji najdete zde.

Zmalovaný plánek Helsinek.

Pozadí parlamentu. Foto: Petr Švarný.

Kamppi. Jak je možné, že fotka skutečného obchodního centra ve Finsku
vypadá jako idealizované  návrhy obchodního centra u nás, a to i s pajduláčky?
Foto: Pavel Šára.

Domus Akademica. Foto: Tomáš Munzar.

Bydlím poblíž Kamppi, což je obchodní centrum nedaleko centra Helsinek, vzdálené tak deset minut pohodlné chůze od železniční stanice (Rautatiesema) jihozápadním směrem, nedaleko budovy finského parlamentu (Eduskunta). Doslova pár kroků od lukrativních studentských kolejí, které nesou honosný název Domus Academica, leží hřbitov Hietaniemi a s ním i význačné osobnosti nedávných finských dějin, od Alvara Aalty po Urho Kekkonena. Pláž za hřbitovem je skvělé místo pro pozorování západu slunce...asi to bude nějak souviset se skutečností, že je na západě. Ústřední kampus Helsinské univerzity se nachází kousek na východ za železniční stanicí.

Helsinská katedrála. Foto: Maxime Pernal.

Hlavní budova mé dočasné almy mater se obrací na Senaatintori (Senátní náměstí), pomyslné centrum Helsinek. Na něm se tyčí socha Alexandra II., ruského cara, za jehož vlády zažilo finské národní hnutí rozmach a kteréhož tak mají Finové v úctě a oblibě. Pro porovnání, to je
vlastně stejné, jako kdyby na Staroměstském náměstí stál Franz Joseph I., s tím drobným rozdílem, že na Staroměstském náměstí Franz Joseph nestojí...a ani morový sloup. Za vladařovými zády stoupají monumentální schody k neoklasicistně bělostné Helsinské katedrále, kterou páni stavaři dokončili roku 1852. To je ta bílá věc s kopulí, která se objevuje na pohlednicích. Jedná se luteránský svatostánek, takže je zevnitř příznačně prostý a holý, až to naprosto neodpovídá iluzi zvnějšku a celému s ruskou pompou navrženému náměstí. Kolik autobusů turistických slz muselo být po vstupu do katedrály zklamáním prolito!

Kousek na východ od Senaatintori narazíte na vodu, totiž slanou, totiž doky. Pobřežní Kauppatori (Tržní náměstí) je dalším oblíbeným turistickým místem. Věčně se tam konají trhy, kde můžete nakupovat a ukusovat libovolné rybolovné kousky. Velkolepá a zlatem vykládaná Uspenská katedrála, která už soudě dle tohoto popisu musí být ortodoxní, je nadohled. Podle tištěného průvodce se jedná o největší pravoslavný chrám v celé západní Evropě. Vzhledem k tomu, že Finsko je od západní Evropy o nějakých pár tisíc kilometrů dál než od Ruska, bych v tomto výroku hledal utajený význam.

Kauppatori. Stará tržní hala dole a pravoslavná katedrála v pozadí nahoře.
Foto: Maxime Pernal.

Temppeliaukion kirkko. Foto: Tomáš Munzar.

Když už zmiňuji kostely, jeden helsinský svatostánek je opravdu výjimečný. Jedná se o Temppeliaukion kirkko, kterému se obyčejně říká skalní či kamenný kostel. Nachází se coby kamenem dohodil od mých kolejí a bylo by hříchem ke kamennému kostelu nezavést kteroukoliv z návštěv. Mezi vkusnými cihlovými činžáky se otevírá nevelké prostranství, částečně travnaté a místy skalnaté. Jedná se o oddechové místo, na němž si lze polehávat, rozbalic ti svačinu,, pčeříct knížku, po němž pobíhají psi a v němž je vyražen kostel. Realizovaný architektonický návrh pochází až z šedesátých let, protože výstavbu původního kostela, který nesl docela běžný tvar, v roce 1939 přerušila zimní válka. Křivky stavby kopírují terén, a i proto nebývá snadné kostel najít, nejdete-li ze správného směru...onehdá jsme narazili na dvojici Čechů, co zkoumala vstup do blízké podzemní posilovny v domnění, že snad toto by už mohl být on. Atmosféru místa dotváří hlavně měděná kopule, elegantně nakřivo prosazená na skalní střechu, tak aby ve škvírách propouštěla dostatek světla. Zvenku působí nenápadně, jen občas může připomínat havarovaný létající talíř... no, co bych se dál rozpovídal, je to jednoduše krása.

Temppeliaukion kirkko. Foto: Petra Nekovářová.

Plachetnice před Suomenlinnou. Foto: Pavel Šára.

V blízkosti Kaivopuisto. Foto: Pavel Šára.

Dalším místem, na kterou se klasický helsinský návštěvník vydá, chce-li být potěšen, je Suomenlinna čili Sveaborg, ostrovní pevnost, kam každou chvíli pluje loď z Kauppatori. Její našincem oblehnutí rozvedu v dalších dílech. Jedná se o oblíbené rekreační místo zvlášť o slunných víkendech, už protože je na ní zeleně jako, jako....jako kdekoliv jinde v Helsinkách. Město to je opravdu plné lesnatých ploch, které oddělují jednotlivá sídliště. Ze severu na jih či z jihu na sever se navíc mezi Töölölahti a Vantaa táhne desetikilometrový městský park. I s veverkami. Lumíci chybí, zato městských králíků tu je habaděj.

Když už hovoříme o geografii a přírodě Helsinek, měl bych objektivně zmínit, jak hrozivou hrozbou králíci jsou. Vážně. Město zaplavila králičí epidemie. Před pár lety nějaký nezodpovědný chovatel vypustil pár párečků do ulic a od té doby se helsinští králicí množí a sžírají město. Noviny jsou toho plné. Jo jo, je to vpravdě pohroma. Trávožrouti jedni. A navíc bezbožní, viděl jsem je okusovat i listy u rohů kostela ve čtvrti Kallio! To máte zato, jak jste zelené, Helsinky, ekologie vám budiž svátostí i prokletím.

Hm, na druhou stranu bych měl být vděčný, že jsem studoval ve městě, jehož největší kriminální hrozbou jsou králičí gangy. Roztomilé bytůstky jsem nejčastěji potkával v noci blízké ránu, jak si dupou mezi keři. Líně pohupkávají od trsu k jinému trsu, a poté k dalšímu trsu, aby se následně, velmi neškodně se tváříce, přesunuly k jinému trsu, anebo, snad aby zaskočily pozorovatele, přešly k úplně jinému trsu. I když, jak teď o králících uvažuji, začínám si uvědomovat strašlivou skutečnost. Přeci je na nich cosi děsivého...jako by měnili Helsinky v zemi Teletubbies!

Toliko zeměpisné výpisky o Helsinkách, snad jsem vás neunudil k smrti. Helsinky samy o sobě jsou docela drobné rozlohou a hostí necelých 600 000 obyvatel. Společně s městy Espoo (mého irského učtiele nepřestává bavit, že bydlí ve městě se slovem "poo" v názvu), Vantaa (jo, tam je letiště),  Kauniainen (o tomto opomíjeném nic nevím) a mnoha dalšími obcemi, mezi nimiž za zmínku stojí zejména Kirkkonummi, ale tvoří metropolitní oblast, která bývá označována jako Suur-Helsinki (Velké Helsinky) či Pääkaupunkiseutu (Region hlavního města). Dohromady tak mají Velké Helsinky rozlohu 3 500 km², na kterých žije kolem 1,3 milionu obyvatel. Hustota obyvatel tohoto regionu je 378 a něco člověka na kilometr čtvereční, zatímco v případě samotných Helsinek činí více než 2 755 lidí/km². Neboli, tímto se potvrzuje teorie, že v porovnání s opravdovým Finskem je v Helsinkách husto.

Pobřeží Helsinek. Foto: Pavel Šára

Foto: Petr Švarný.

 Když dospěli k hustým objektům, příště se zblízka podíváme na finské kníry.

Runa první - Překážek pokořování

Kdyby laponské stromy uměly mluvit, tak by mlčely. To aby se výletník zatoulal.

Prvním krokem po přehršli pěších kroků bylo obstarání kola. Jistě znáte různé bazary, blešáky, antikvariáty a second handy v jednom, kde když se prohrabete dostatečně hluboko, objevíte vše od kýčových sošek, s nimiž se zasníte, přes květináč, hřeben, žárovku a Savo, které potřebujete, rodinné fotografie, jež ve vás nemohou vyvolat žádnou vzpomínku, po digestoř. I v Rovaniemi se nachází jeden takový. Tedy jestli si ke všem možným předmětům, mezi nimiž lze štrachat, přimyslíte bicykly.

Mé Pepabike.

Obchod se nazývá Tuhat Tori, což přibližně znamená Tržiště Tisíce. Majitel denně doplňuje zásobu ojetých kol, která si může zájemce ozkoušet jako v běžné prodejně. Naštěstí se na ně částečně vztahuje antikové pravidlo, že čím více je omšelé a retro působící, bez převodovky a životu nebezpečné, tím je dražší. Proto si i já po mnoha pokusech vybral své růžolící kolo. Můžete se ohlédnout na nekvalitní obrázek. K idyle schází pouze bílý košík s růžovým pudlíkem. Či naopak.

Obecně je v Rovaniemi poptávka po bicyklech zvláště s blížícím se akademickým rokem vysoká. Jedná se o nejvhodnější dopravní prostředek, a to nejen díky skvělé průjezdnosti a nekonečným cyklostezkám. Město je podobně co většina Finska ploché jako hruď ležící asijské plavkyně a k řece Kemi se sotva svažuje, takže se po něm dá svištit bez většího úsilí.

Ounasvaara, minearologův sen

Za výjimku lze označit oblast Ounasvaara, po níž jsme se první víkend prošli. Na protáhlém kopci se rekreují lidé z dalekého okolí. Přes léto bloumají mezi stromy, borůvčím a kamením, sportují anebo hrají golf. Zima pak láká ke sjíždění závratných 213 metrů nad mořem na lyžích či k běžkování. Osamělá dřevěná stavba u vrcholu kopce vám otevírá výhled, při němž pochopíte dispozici celého města, shluku do daleka rozprostřených stavení. Nejen že za pohled příroda stojí, ale ono se vůbec vyplatí rozhlédnout, dokud máte možnost. V Laponsku je snadné zabloudit.

Za svou pouť jsem musel čelit různým vnitřním překážkám, mezi nimiž schopnosti se kdykoliv bezstarostně ztratit zaujímá čestnou pozici. Když se vydám od svého nepálského bytu kupředu, projdu do boru. Les se rozkládá ve kterémkoliv směru, a tak vyhlíží jako velice lákavá zkratka. Není, věřte mi. Alespoň bez kompasu. Člověk je málokdy schopen odhadnout přímý kurz a inklinuje k chození do kruhu. O to více, pokud se dá po vinoucí se pěšině.

Jeden z konců Rovaniemi

Potíže prohlubuje skutečnost, že není vyvýšeniny, odkud byste se mohli rozhlédnout - nechcete-li se k ní plahočit hodinu a při té příležitosti pro jistotu ještě jednou zabloudit. Navíc jsou silnice, jen minimálně ulice. Většinou se nelze rozhlédnout a zorientovat podle jejich názvu a nenaleznete ani jiné orientační znamení. Sám okraj Rovaniemi se označuje abstraktním obrysem bez připojení názvu. Ono se pochopitelně očekává, že musíte tušít, do jakého města vstupujete, když je v široku daleku jediným.

Mám však z odlišných vzdáleností radost. Skýtají překvapení. Obvykle se stává, že vyjdu ke svému cíli přes les a po dlouhé procházce se omylem vynořím na světle cizího zadního dvorku. U polárního kruhu je zbytečné si pozemek obhánět ploty, zdmi a hradbami.

To však s sebou nese i drobné technické překážky pro samotné starousedlíky. Zaprvé, je nevýhodné mít psa se zaječími úmysly. Jistě, je možno jej uvázat k boudě, ovšem pak se tolik neproběhne, třebaže rovaniemští Finové se zvířaty i sami po krásném okolí hojně poklusávají. Majitel jedné ze zahrad, do níž jsem nevědomky zavítal, problém vyřešil důmyslnou konstrukcí připomínající tramvajové vedení. Pes k ní byl zachycen vodítkem, ale mohl po celém jejím dosahu svobodně pobíhat. Když chtěl zabočit, kladka se přeřadila na bližší provázek a hafan mohl pokračovat v dovádění. Musí být zajímavý pocit vyjít si na vlastní zahrádku a pohlédnout na nebe rozrýsované šňůrami, pocítit sladký závan tramvajové křižovatky.

Druhou praktickou zábranou je otázka, kam umístit poštovní schránku. Dokud stojí plot, není důvod se zatěžovat a schránka se přišpendlí k němu. Když je však potřeba vybudovat vlastního stanoviště, práce vyžaduje hned o trochu více kreativity. Přehlídka namátkou zvolených poštovních schránek následuje.

A vítězem byl vyhlášený domek s plotem a se stojánkem zároveň.

Toliko by bylo vyprávění o překážkách. Následující příběhy se ponesou v duchu samovolnosti a volnosti.