Runa šestá - Väinämöinen se vrací ze severu

Sámové jsou ve Finsku jedinými lidmi, kteří ocení, že dokážete vyslovit písmenka s háčky. Jenže jich je stejně tak poskrovnu, že je sotva potkáte, takže na tom nezáleží.

Sámská vlajka.
Zdroj: uralistan-intermarum.net

Samí Sámové. Rádo se opakuje, že se jedná o jediné zbylé domorodé obyvatelstvo celé Evropy. Nejsem si jist, co se tím myslí a čím jsou Sámové původnější a ochrany potřebnější než třeba Moraváci. Snad to ale souvisí s tím, že se tak daleko v období stěhování národů nikdo nestěhoval, tudíž Sámové, žijící zde více než pět tisíc let, neměli onu vítanou možnost splynout či být pobiti. Každopádně v současnosti se příslušnost k sámskému etniku určuje dle mateřského jazyka.

Laponci se Sámy nazývat nepatří. Ve skandinávských jazycích výraz "Lapp" označuje záplatu, tudíž Laponci by mohli být Otrhanci. Anebo také Vzdálenci, poněvadž "lape" je finsky "periferie". Obé je dnes vnímáno jako pejorativní, ač nikdo nezná jasnou etymologii. Záhadný původ platí i pro samotné sámské "Sámit". Říká se, že jde o výraz příbuzný se "Suomi" a že původně možná oba označovaly ty samé. V podobě slova se nejspíše zrcadlí východoslovanské označení pro zem, "zemlja". Finština, jak má ve zvyku, do všeho vnáší ještě trochu chaosu. Severní region nese geografické označení Laponsko, takže všichni jeho obyvatelé včetně Finů jsou "lappilainen", což je ukrutně rozdílné od "lappalainen" - Laponců. I proto je vždy bezpečnější říkat "saamilainen". Tak.

Poro. Foto: Tímea Gutveiler.

Součástí sámské obživy byli odnepaměti sobi (finsky poro), přežvýkavci tak napůl domácí. Za nimi Sámové kočovali krajinou. Tímto se sobi odlišují od losů i od Severní Ameriky, neboť tamější sobi zvaní "jeleni karibu" jsou divocí. Každý finský sob je naopak, třebaže volně žijící, někým vlastněný, čili poklidně se poflakující a naivní. Ničehož nevadí, že si za staletí vytříbili své obranné mechanismy, když je z lenosti alespoň před člověkem nevyužívají. Kupříkladu jejich kopyta (široká, aby se nebořila do sněhu) vydávají při pohybu lesem svérázný cvakavý zvuk. Jedná se o opatření proti planým poplachům stáda. To proto, aby jen po sluchu sob poznal soba...a měli radost oba, že ani jeden z nich není vlk, mědvěd či třeba orel. I posledně jmenovaný dravec patří k přirozeným nepřátelům sobů, když se snaží lapit mláďata.

Navzdory tomu, o jak oblíbenou kořist jde, jsou sobi druhem na hranici úplného přemnožení. O kontrolu jejich stavů se starají majitelé...a bohužel auta. Pokud jde o první z nich, je nutno každoročně vybrat až 80% starých kusů k porážce. Jistě se toto rozhodnutí nedělá s lehkým srdcem, zvlášť když chovatelé se soby tráví prakticky celý život a zblízka vnímají, kolik různorodých osobností lze ve stádu potkat. Největší počet sobů na Severu nicméně padá za oběť dopravě. Lhostejnost a despekt zvířat vůči čemukoliv, co do nich může narazit, je vlastnost skoro obdivuhodná. Zvlášť v odlehlých oblastech se nezdá být pro soba lepší nápad, než využít toho krásně hladkého a širokého asfaltu, aby provedl svou rodinu na vyhlídkovou procházku. Pak nezbývá než brzdit či radostně halekat slova "Poro, poro!" a naklánět se k okénku.

Na norské silnici. Foto: Maxime Pernal.

Krmení. Foto: Maxime Pernal.

Když se vydáte od farmy tímto směrem,
130 kilometrů nenarazíte na cestu či stopu civilizace.
Foto: Maxime Pernal

Jistě bych si ze slov sámského majitele sobí farmy dokázal zapamatovat mnohem více pozoruhodného, kdybych se nezačal rozněžňovat nad sametovými parohy kolemjdoucích sobů. Zajímavé je, že parohy rostou nejen mužům, ale i samičkám. Svou chloubu sobi srážejí v zimě či počátkem jara, zatímco sobice v létě. (Pa)rohovina byla vždy materiálem, z něhož Sámové vyráběli ozdoby i předměty denní potřeby - na střenkách nožů se vyjímá zejména.

Vedle sobů je v Laponsku dostatek dřeva, a tak i další tradiční předmět je dřevěný, ba dokonce vyřezaný ze suku. Kuksa slouží jako nezničitelný hrnek pro jakékoliv nápoje. Není výjimkou, že jedna kuksa vydrží tomu, kdo si ji zhotovil, celý život. A když jsme u sámských názvů na "K", bydlívá se ve stavení jméněm kota. Jedná se o obydlí podobné týpí amerických indiánů. Rodina mívala tři či čtyři - jiná kota sloužila ke spánku sloužila než k vaření či shromažňování. V současnosti na koty v Laponsku můžete narazit nejčastěji v prkenné podobě, a to jak u rozhleden, tak na zahrádkách, kde souží jako vzhlednější skladiště nářadí, altánek či budka rozličných účelů, kadi asi nevyjímaje.

Rozpracovaná kuksa. Foto: Tímea Gutveiler.

Zahradní kota nedaleko Rovaniemi.
Foto: Maxime Pernal.

Po porofarmě následovala návštěva inarského muzea jménem Siida, zasvěceného...tadadá, překvapení, Sámům. V něm se potvrdilo, že inarských Sámů je několik set. Ovšem jedná se jen o jednu jazykovou skupinu. Kromě ní Finsko obývají lidé hovořící Skoltskou sámštinou a Severní sámštinou. Zdaleka nejvíce Sámů se nachází v Norsku, kde po nesnadné minulosti se státní nepřízní jejich počty a kultura nabývají na síle a viditelnosti. Z kolem jednoho sta tisíce na světě žijících Sámů je tak dnes jejich pozice nejnejistější v Rusku.

Foto: Maxime Pernal.

Snad Sámum zde věnuji samostanou stránku. Zaslouží si ji už proto, že po prozkoumání sámských šatů včetně čapek a špičatých bot je hned jasné, odkud pocházeli šašci a kašpaři na středověkých dvorech.

Při cestě zpět na daleký jih, do Rovaniemi, jsme se stavili na kopci u města Sodankylä, lyžařském centru pro okruh několika set kilometrů. Jde o jednu z mála vyvýšenin v Laponsku a není to žádná závratná stráň a spíše než pro sjíždění na lyžích by se uplatnila k cválání na koni, přesto si při pohledu s ní uvědomíte, jak ohromně rozměrná finská krajina je.

Rozhled. Foto: Tímea Gutveiler.

Runa první - Překážek pokořování

Kdyby laponské stromy uměly mluvit, tak by mlčely. To aby se výletník zatoulal.

Prvním krokem po přehršli pěších kroků bylo obstarání kola. Jistě znáte různé bazary, blešáky, antikvariáty a second handy v jednom, kde když se prohrabete dostatečně hluboko, objevíte vše od kýčových sošek, s nimiž se zasníte, přes květináč, hřeben, žárovku a Savo, které potřebujete, rodinné fotografie, jež ve vás nemohou vyvolat žádnou vzpomínku, po digestoř. I v Rovaniemi se nachází jeden takový. Tedy jestli si ke všem možným předmětům, mezi nimiž lze štrachat, přimyslíte bicykly.

Mé Pepabike.

Obchod se nazývá Tuhat Tori, což přibližně znamená Tržiště Tisíce. Majitel denně doplňuje zásobu ojetých kol, která si může zájemce ozkoušet jako v běžné prodejně. Naštěstí se na ně částečně vztahuje antikové pravidlo, že čím více je omšelé a retro působící, bez převodovky a životu nebezpečné, tím je dražší. Proto si i já po mnoha pokusech vybral své růžolící kolo. Můžete se ohlédnout na nekvalitní obrázek. K idyle schází pouze bílý košík s růžovým pudlíkem. Či naopak.

Obecně je v Rovaniemi poptávka po bicyklech zvláště s blížícím se akademickým rokem vysoká. Jedná se o nejvhodnější dopravní prostředek, a to nejen díky skvělé průjezdnosti a nekonečným cyklostezkám. Město je podobně co většina Finska ploché jako hruď ležící asijské plavkyně a k řece Kemi se sotva svažuje, takže se po něm dá svištit bez většího úsilí.

Ounasvaara, minearologův sen

Za výjimku lze označit oblast Ounasvaara, po níž jsme se první víkend prošli. Na protáhlém kopci se rekreují lidé z dalekého okolí. Přes léto bloumají mezi stromy, borůvčím a kamením, sportují anebo hrají golf. Zima pak láká ke sjíždění závratných 213 metrů nad mořem na lyžích či k běžkování. Osamělá dřevěná stavba u vrcholu kopce vám otevírá výhled, při němž pochopíte dispozici celého města, shluku do daleka rozprostřených stavení. Nejen že za pohled příroda stojí, ale ono se vůbec vyplatí rozhlédnout, dokud máte možnost. V Laponsku je snadné zabloudit.

Za svou pouť jsem musel čelit různým vnitřním překážkám, mezi nimiž schopnosti se kdykoliv bezstarostně ztratit zaujímá čestnou pozici. Když se vydám od svého nepálského bytu kupředu, projdu do boru. Les se rozkládá ve kterémkoliv směru, a tak vyhlíží jako velice lákavá zkratka. Není, věřte mi. Alespoň bez kompasu. Člověk je málokdy schopen odhadnout přímý kurz a inklinuje k chození do kruhu. O to více, pokud se dá po vinoucí se pěšině.

Jeden z konců Rovaniemi

Potíže prohlubuje skutečnost, že není vyvýšeniny, odkud byste se mohli rozhlédnout - nechcete-li se k ní plahočit hodinu a při té příležitosti pro jistotu ještě jednou zabloudit. Navíc jsou silnice, jen minimálně ulice. Většinou se nelze rozhlédnout a zorientovat podle jejich názvu a nenaleznete ani jiné orientační znamení. Sám okraj Rovaniemi se označuje abstraktním obrysem bez připojení názvu. Ono se pochopitelně očekává, že musíte tušít, do jakého města vstupujete, když je v široku daleku jediným.

Mám však z odlišných vzdáleností radost. Skýtají překvapení. Obvykle se stává, že vyjdu ke svému cíli přes les a po dlouhé procházce se omylem vynořím na světle cizího zadního dvorku. U polárního kruhu je zbytečné si pozemek obhánět ploty, zdmi a hradbami.

To však s sebou nese i drobné technické překážky pro samotné starousedlíky. Zaprvé, je nevýhodné mít psa se zaječími úmysly. Jistě, je možno jej uvázat k boudě, ovšem pak se tolik neproběhne, třebaže rovaniemští Finové se zvířaty i sami po krásném okolí hojně poklusávají. Majitel jedné ze zahrad, do níž jsem nevědomky zavítal, problém vyřešil důmyslnou konstrukcí připomínající tramvajové vedení. Pes k ní byl zachycen vodítkem, ale mohl po celém jejím dosahu svobodně pobíhat. Když chtěl zabočit, kladka se přeřadila na bližší provázek a hafan mohl pokračovat v dovádění. Musí být zajímavý pocit vyjít si na vlastní zahrádku a pohlédnout na nebe rozrýsované šňůrami, pocítit sladký závan tramvajové křižovatky.

Druhou praktickou zábranou je otázka, kam umístit poštovní schránku. Dokud stojí plot, není důvod se zatěžovat a schránka se přišpendlí k němu. Když je však potřeba vybudovat vlastního stanoviště, práce vyžaduje hned o trochu více kreativity. Přehlídka namátkou zvolených poštovních schránek následuje.

A vítězem byl vyhlášený domek s plotem a se stojánkem zároveň.

Toliko by bylo vyprávění o překážkách. Následující příběhy se ponesou v duchu samovolnosti a volnosti.