 |
| Finské a letní zatiší. Foto: Maxime Pernal. |
---
Dvě století švédskojazyčných Finů
Má stručná práce o tom, kterak Finsko přišlo k tomu, že se stalo bilingvní zemí. Nejde zrovna o dechberoucí čtení, ovšem někoho by mohlo zaujmout.
Švédsky hovořící Finové čítají necelých 290 000, což činí cca 5,4 % obyvatel Finska.[1] Tento podíl od počátku 19. století dlouhodobě klesal, a to přestože se dnes jedná o skupinu se státem důkladně zajištěnými právy a svébytným kulturním životem. Finské obce jsou dle jazykového složení rozděleny na monolingvní (buď finsky nebo švédsky) a bilingvní, čemuž jsou úřady povinny se přizpůsobit. Přes drobné problémy nelze vysledovat prakticky žádné separatistické tendence mezi švédsky hovořícím obyvatelstvem pevniny.
Byl však tento smířlivý vztah finských Finů a finských Švédů i v minulosti pravidlem? A co k němu napomohlo? Usiluji o zpřehlednění pozice švédskojazyčných Finů od odštěpení „finských“ oblastí od Švédského království do současnosti. Po historickém přehledu se zaměřím na otázku, nakolik měla finská situace obdobu v česko-německém prostředí. Kvůli omezenému rozsahu pomíjím postavení Åland i vnitřní identifikaci švédskojazyčných Finů.
Terminologie a identita
Samotné pojmenování obyvatel, kteří pocházejí z Finska a mají za svůj mateřský jazyk švédštinu, s sebou nese jisté vymezování a tedy komplikace. I termín „švédskojazyčný Fin“, který je považován za neutrální, naznačuje chápání osoby coby patřící k finskému národu, pouze hovořící švédsky. Zato méně používaná obdoba „finský Švéd“ mírně zdůrazňuje vztah dotyčného ke Švédsku. V průběhu dějin se proměňovalo chápání vlastní identity švédsky mluvících Finů, čemuž odpovídalo i používání různých výrazů.
Švédská obdoba finlandsvensk byla do řeči zavedena s otázkou národní definice v 2. polovině 19. století. Do té doby se běžně uplatňoval výraz svenskar („Švédi“), aniž by byl nacionalisticky zabarvený.[2] Jakmile se však jazyk stal klíčovým tématem, klasifikace se rozšířila a vedle finlandsvensk byly využívány pojmy finländere (pro jakéhokoliv obyvatele Finska) a finne (finsky hovořícího občana).
Označení tedy může podle výkladu zahrnovat významy od jazykové odnože Finů po samostatnou národnost. Pro následující řádky zpravidla rozumím švédsky hovořícími Finy skupinu, která švédský jazyk přijala za svůj. Proto například fennomana[3] Johana Vilhelma Snellmana jenom kvůli faktu, že coby vzdělanec působil ve švédštině, mezi finské Švédy neřadím.
Za Finského velkoknížectví
Švédská, původně selská a rybářská populace se od prvních osadníků z 10. století nesouvisle rozprostírá na západním a jižním pobřeží Finska a na Ålandských ostrovech. Švédština však byla po staletí využívaná jako oficiální jazyk a spjatá s vyšší třídou, což se projevovalo na značném zastoupení ve městech. Elity a venkovské obyvatelstvo mezi sebou nicméně dlouho necítily žádnou sounáležitost
Švédština o výhradní postavení nástroje státní správy po podstoupení finské oblasti od Švédska Rusku r. 1809 nepřišla. Zpočátku 19. století ruský absolutismus bránil rusifikaci – kupř. generální gubernátor Arsenij Zakrevskij se vyjádřil, že není třeba mluvit rusky, aby se věrně sloužilo panovníkovi.[4] Tento stav trval do r. 1863, kdy Alexandr II. udělil jazykovým dekretem finštině oficiální status, od něhož někteří autoři datují počátek konfliktu mezi švédštinou a finštinou.[5]
Nebylo to však první ani poslední jazykové nařízení, z nichž většina zasahovala ve prospěch finštiny (částečně s vědomím, že podporou finského hnutí se oslabí ambice Švédska na znovunabytí území).[6] Zajímavá je situace r. 1850, kdy naopak prošlo nařízení zakazující tisk jiných než náboženských a hospodářských textů ve finštině. Švédštiny se nedotklo, což vyvolalo názory, že se švédsky mluvící byrokracie snaží rozbořit rodící se finské hnutí. Švédskojazyční Finové však toho času ještě nebyli ani propojeni národní myšlenkou, natož aby jednotně uvažovali o oslabení fennomanů. Příčinou byla pouze carská politická obava z rozšíření myšlenek revolucí r. 1848 - vláda nabyla přesvědčení, že finská populace bude k bouřím náchylnější než švédská.[7] Krok nicméně důvěru mezi jazykovými skupinami poškodil.
Kořeny švédskojazyčného pohybu lze hledat ve skandinavismu, tedy především mezinárodněpolitickém hnutí, které zejména v době krymské války (1853-1856) pracovalo s možností Švédska získat pod svou korunu ztracené državy v novém svazku. Proti zavedení velkoknížectví pod švédské panství brojili fennomané v čele se Snellmanem. Mezi argumenty zaznívala i myšlenka, že štěstím Finů je rozdělení politické (Rusko) a jazykové (švédština) nadvlády – po připojení ke Švédsku by síla nabrala jednoho směru a národní hnutí zahubila. Snellmanovým cílem bylo přesvědčit vzdělané vrstvy pocházející z finského prostředí, aby využívaly finštiny, přičemž „budoucí jazyk nepočetného, skutečně švédského obyvatelstva je z hlediska této otázky relativně nepodstatný.“[8]
Švédskojazyčnou reakci, projevenou např. pamfletem Mladé Finsko Augusta Sohlmana r. 1855, rozvinul kolem r. 1860 do teorie samostatné švédské národnosti Alex Olof Freudenthal. Ta byla v souladu s romantismem založena na jazyku, důrazem na nějž svekomané poprvé propojovali dva komponenty - švédskojazyčný venkov se švédskojazyčnou inteligencí.[9]
Za této konstelace však nastal mezi hnutími střet, který se týkal právě vzdělanců. Když fennomané usilovali o jejich pofinštění, svekomané chápali švédsky hovořící elity za součást švédské národnosti - jakmile opustí jazyk ve prospěch finštiny, zradí. K tomu se připojoval názorový rozkol ve vlastních svekomanských řadách, kdy někteří (Freudenthal) viděli těžiště národa na venkově a v malé komunitě, zatímco jiní (Carl Gustav Estlander) se opírali o stávající švédskojazyčné instituce a zdůrazňovali význam švédské kulturní tradice pro celou zemi (kultursvenskhet).
Nutno podotknout, že ve stupňujícím se jazykovém rozporu svekomané nezastávali secesionistické tendence. Ačkoliv se vnímali jako odlišná národnost od Finů, jejich cílem po celou dobu bylo vytvoření „malého švédskojazyčného Finska“ v rámci velkoknížectví, nikoliv navrácení země Švédsku.[10] Cenili si pozice, kterou Finsko pod carskou nadvládou získalo podobně jako fennomané.
Tyto dva směry nicméně netvořily jediné názory ohledně statutu finských Švédů. Liberálové, kteří měli podporu zvlášť mezi švédskojazyčným obyvatelstvem, prohlašovali, že v zemi nežijí dva národy, ale jeden národ se dvěma jazyky.[11] Tímto se jasně vymezili vůči teorii o nadřazenosti ras, která se od 50. let rozšířila mezi některé švédské kruhy.
V následujících letech se hlavními tématy staly jazyk výuky na školách a v soudnictví, ale také rozdělení senátu. Do zápasu vnikla vlna rusifikace, ovšem finština se dočkala zrovnoprávnění r. 1902.
Roku 1906 se svekomanské směry sjednotily a utvořily Švédskou lidovou stranu (SFP). Ve volbách následujícího roku získala 24 mandátů[12], na druhou stranu demokratizační změny té doby zasáhly pozice švédskojazyčné byrokracie. Vítězem voleb se stala sociální demokracie, která jazykové spory považovala za druhořadé.
S nástupem dalšího desetiletí definitivně nebylo pochyb, že švédština může zastávat již jen pozici jazyka menšiny a že finští Švédové jsou stále hlouběji přesvědčeni o své jednotné identitě.[13] Vývoj potvrzují čísla – ačkoliv začátkem 19. století tvořili cca 15% obyvatel velkoknížectví, r. 1900 již 12,9% a poměr se dále plynule snižoval k dnešnímu takřka pětiprocentnímu zastoupení.[14]
Za nezávislosti
Občanská válka r. 1918 umožnila fůzi ideologie s etnolingvistickým napětím. Ze strany převážně finskojazyčných rudých gard byly několikrát podniknuty kolektivní útoky na švédsky hovořící obyvatele. Na druhou stranu šlo o spontánní projevy, ač obviňující „švédskost“ ze spojení se starým režimem, a válka v otevřeně etnickou nepřerostla. Je záhodno dodat, že na straně bílých bojovalo cca 1 000 dobrovolníků ze Švédska.[15]
Vítězství bílých se ukázalo být pro postavení švédskojazyčných Finů výhodou. V diskusích o jazykovém charakteru nezávislého finského státu švédskojazyční politici oprávněně poukazovali na svou loajalitu v konfliktu. Kupříkladu při rozdělení sociální demokracie se většina švédkojazyčných Finů přidala k frakci obhajující parlamentarismus. Ovšem švédskojazyční Finové z pevniny stejně jako finské strany ani nepodporovali snahu Ålanďanů se na základě referenda připojit ke Švédskému království.[16] Hlavním důvodem nebyla věrnost státu, ale jejich potencionální oslabení – jakmile by se část švédskojazyčných Finů odpojila, zůstalo by jich ve Finsku méně.
Mezi další argumenty patřil význam horní švédskojazyčné vrstvy pro dějiny Finska a švédskojazyčným požadavkem byla naprostá rovnost, nejen chráněné minoritní postavení.
Do značné míry jako výsledek švédskojazyčných aktivit vzešly záruky v ústavě, jež byla schválena 17. 7. 1919. Stanovila, že národními jazyky republiky budou finština i švédština. Zároveň by měl stát zajistit kulturní a ekonomické potřeby zajišťovat oběma skupinám na stejných principech, ovšem zásadní význam mělo i na první pohled druhotné nařízení, že dokumenty pro vnitřní komunikaci parlamentu a vlády musí být tištěny v obou jazycích.[17]
Jazykový zákon z roku 1922 obsahoval důkladný rozpis mono- či bilingvních obcí. Za bilingvní byla oblast považována, když druhým jazykem hovořilo alespoň 10% obyvatel (později sníženo na 8% či minimálně 3 000 lidí). V bilingvních obcích museli úředníci zvládat obě řeči v psané i mluvené formě.
Od poloviny 20. let se i tak rozhořela druhá vlna jazykového střetu. Ten vyvěral především ze sporu ohledně Helsinské univerzity – zákon r. 1923 nařizoval, aby poměr finských a švédských přednášek odpovídal poměru finských a švédských studentů. Když na podporu švédskojazyčných Finů vystupovali Švédové, přispělo to k obavám ze zasahování a částečně ke vzniku nacionalistického hnutí „pravého finství“ (aitosuomalaisuusliike).[18] To kromě protikomunistické rétoriky zacílilo na švédsky hovořící Finy.
Pro extremistické hnutí Lapua je však specifické, že se proti švédskojazyčným Finům neobracelo a z taktických důvodů bylo v jazykové otázce umírněné. I členové SFP se tak dočasně rozdělili v sympaticích, resp. nesouhlasu vůči Lapue.[19] Nicméně po zrušení Lapuy r. 1932 vzniklo mezi Finy ultranacionalistické Lidové vlastenecké hnutí (IKL), které usilovalo o národnostně jednotné Velké Finsko. IKL čerpalo sílu z napadání vzdělané vyšší vrstvy, jež povětšinou stále hovořila švédsky.
Ti ze švédskojazyčných Finů, kteří byli ovlivněni nacismem, zůstali bez politického zastřešení. K IKL se vzhledem k její nenávisti vůči švédštině připojit nemohli a na založení vlastního sdružení nebyli dostatečně početní.[20]
Jazykové kampaně a bouře utichly v 2. polovině 30. let. Stalo se tak jak díky ukončení sporu o Helsinskou univerzitu nařízením z r. 1937, zajišťujícím finskojazyčnost univerzity (s nejdůležitějšími předměty ve švédštině), tak hlavně s zhoršující se mezinárodněpolitickou situací. Když Finsko po ztrátě důvěry ve Společnost národů hledalo záruky své bezpečnosti při Skandinávii, tolerance výpadů vůči švédskojazyčným Finům by podkopala jeho vyjednávací pozici.
S vypuknutím zimní války byly vnitřní rozpory okamžitě smazány.
Mnozí komentátoři očekávali, že se nedořešený lingvistický rozpor obnoví ve stejné či vyšší intenzitě po 2. světové válce, ovšem tak se nestalo. Společnost se k rozbrojům nevrátila a vláda jednala obezřetně.
Stát projevil citlivost k jazykové otázce již v krizovém období, kdy musel do společnosti integrovat Finy z východní Karélie a dalších oblastí znovu připojených k Sovětskému svazu. Ti se přirozeně chtěli přesunout do úrodných jižních oblastí (obývaných švédskojazyčnými Finy), což vedlo ke vzájemnému mísení. Aby vláda zamezila kulturnímu oslabení, do legislativy zanesla r. 1945 klauzuli stanovující, že by „jazykový charakter švédsky hovořících a bilingvních obcí měl zůstat nezměněn.“[21] Mezi další opatření patřila r. 1962 a 1975 úprava jazykového zákona k další ochraně švédskojazyčných Finů. Plného obnovení se jazykový zákon z r. 1922 dočkal r. 2003 a ústava r. 2000. Legislativa zůstala až na pár výjimek totožná jako původní, pouze se navýšila její vymahatelnost.[22]
Mezi přijímané příčiny, proč po r. 1944 jazykový střet nevypukl nanovo, patří sblížení finských jazykových skupin ve vojenských útvarech za války. Kromě toho již finština zakotvila svou dominanci ve veřejném prostoru na úkor švédštiny natolik, že i radikálnější finskojazyční Finové ji přestali vnímat jako reálného protivníka. Zatřetí, poválečné finské vazby na skandinávský prostor by činily další eskalaci nediplomatickou. Svůj vliv měl i zákaz všech fašizujících stran, zahrnutý do příměří se SSSR – tímto se znemožnil vstup na politickou scénu finským ultranacionalistům meziválečného typu.[23] Jistě napomohlo též prohlubování kontaktů mezi oběma skupinami, jež bylo dáno mimo jiné finskojazyčnou migrací do měst.
Paralela
Při pohledu na klidný poválečný vztah se vyjevuje kontrast s geograficky vzdálenou skupinou – českými Němci. Vzhledem k válečné zkušenosti naprosto nelze srovnávat pozice po roce 1938/1939, avšak je na místě hledat paralely alespoň v předchozích letech?
V obou případech žila v zemi skupina, která byla oddělena od jazykově spřízněného státu, jenž sousedil shodou okolností na západě. Mateřská řeč menšiny měla dlouho postavení úředního jazyka, což nicméně neznamenalo vědomé potlačování finštiny či češtiny. Pokud bylo lze zpočátku hovořit o národní identitě, v obou případech obnášela zemský patriotismus (výraz finländere poměrně odpovídal termínu böhmisch).
Když však nabíral na síle nacionalismus 19. století, založený zejména na jazykové identifikaci, v obou případech byly běžné názory o menšinových obyvatelích coby nositelích kultury mezi méně pokročilé Finy nebo Slovany. Ovšem od této doby také nacházím první odlišnosti.
Německý nacionalismus byl monumentálním hnutím, které čeští Němci brzy přijali za své. Prakticky dokonale se vymezili vůči českému národnímu hnutí a tamní liberálové se zamítavě stavěli i k zachování historického Českého království – vesměs přijali za svůj etnický princip a snažili se stát součástí jednotícího se Německa nehledě na stará státní práva.
Oproti tomu se zvlášť mezi liberálními švédskojazyčnými Finy objevovaly častější hlasy o jednom národu se dvěma jazyky. Podobná úvaha, totiž že jsou Němci Češi, kteří se prostě naučili mluvit jinak, by byla v českých zemích, za jejichž hranicí se formoval národní německý stát, absurdní. Tento rozdíl byl stvrzen ústavou r. 1919, v niž se Finsko definovalo jako dvoujazyčný stát, zatímco ČSR udělila Němcům statut menšiny. Ta měla sice zaručená práva vč. využívání němčiny pro styk s úřady na podobné úrovni jako u Finska, ale stejně šlo o kvalitativně jiný stav než v případě švédskojazyčných Finů.
Mezi další aspekty patří vnitřní rozdělení švédskojazyčné komunity. Zatímco Němci v českých zemích souvisle obývali pohraničí a udržovali mezi sebou kontakty, švédskojazyčná místa byla roztroušena a rozdělena rozličnými dialekty. Neexistovalo tedy (až na Ålandy) na rozdíl od českého pohraničí vymezené území, které by se mohlo z etnických důvodů hlásit o odtržení. Na vlastní rozbor by vydal fakt, že v Československu byli k meziválečným extremismům náchylnější Němci, zatímco ve Finsku se týkaly spíše většinové skupiny. Každopádně zevrubnější pohled na období po rozmachu nacionalismu naznačuje, že rozdíly mezi oběma menšinovými komunitami jsou větší, než se na první pohled zdálo.
Závěr
Pokud lze dnes vnímat švédskojazyčné Finy za jakkoliv ohrožené, pak nikoliv politicky, ale demografickým vývojem. Na druhou stranu má švédskojazyčná kultura oporu v síti dobrovolnických spolků i státních zárukách. Vždy tomu tak nebylo. Švédština nejprve musela následkem dlouhodobých sporů své postavení úplně ztratit, aby se v současnosti mohla stát pečlivě střeženou součástí Finska.
Použitá literatura:
Ivars, Anne-Marie. “Swedish in Finland in the 19th century.” In The Nordic Languages. An International Handbook of the History of the North Germanic Languages, vol. II., edited by Oscar Bandle et al., 1478-1483. Berlin and New York: Walter de Gruyer, 2005.
Jutikkala, Eino, a Kauno Pirireen. Dějiny Finska. Praha: Lidové noviny, 2001.
Liebkind, Karmela, Marika Tandefelt and Tom Moring. “Introduction: Why a Special Issue on the Swedish-speking Finns?“ International Journal of the Sociology and Language 187/188 (2007): 1-11.
McRae, Kenneth D.. Conflict and Compromise in Multilingual Societies: Finland. Helsinki: Finnish Academy of Science and Letters, 1999.
Reuter, Mikael. “Swedish in Finland in the 20th century”. In The Nordic Languages. An International Handbook of the History of the North Germanic Languages, vol II., eds Oscar Bandle et al., 1647-1656. Berlin and New York: Walter de Gruyer, 2005.
[1]Statistiky r. 2010, www.stat.fi.
[2] Karmela Liebkind, Marika Tandefelt and Tom Moring, “Introduction: Why a Special Issue on the Swedish-speking Finns?“, International Journal of the Sociology and Language 187/188 (2007): 9.
[3] Výraz „fennomané“ označuje zástupce finského národního hnutí, formujícího se od 40. let 19. století. Následující desetiletí se utvořil proud „svekomanů“, kteří hájili švédskojazyčné pozice.
[4] Eino Jutikkala a Kauno Pirireen, Dějiny Finska (Praha: Lidové noviny, 2001), 177.
[5] Anne-Marie Ivars, “Swedish in Finland in the 19th century” in The Nordic Languages. An International Handbook of the History of the North Germanic Languages, vol. II., eds. Oscar Bandle et al. (Berlin and New York: Walter de Gruyer, 2005), 1478.
[6]Kenneth D. McRae, Conflict and Compromise in Multilingual Societies: Finland (Helsinki: Finnish Academy of Science and Letters, 1999), 36.
[7] Jutikkala, Pirinen, Dějiny Finska, 178.
[8] Tamtéž, 182.
[9] McRae, Conflict and Compromise, 38.
[10] Ivars, “Swedish in Finland in the 19th century”, 1478.
[11] Jutikkala, Pirinen, Dějiny Finska, 189.
[12] Jutikkala, Pirinen, Dějiny Finska, 217.
[13] Mikael Reuter, “Swedish in Finland in the 20th century”, in The Nordic Languages. An International Handbook of the History of the North Germanic Languages, vol II., eds Oscar Bandle et al. (Berlin and New York: Walter de Gruyer, 2005), 1647.
[14] Ivars, “Swedish in Finland in the 19th century”, 1476.
[15] McRae, Conflict and Compromise, 57.
[16] Tamtéž, 68.
[17] Reuter, “Swedish in Finland in the 20th century”, 1649.
[18] Jutikkala, Pirinen, Dějiny Finska, 238.
[19] McRae, Conflict and Compromise, 70.
[20] Tamtéž.
[21] Tamtéž, 79.
[22] Liebkind, Tandefelt, Moring, „Introduction...“, 2.
[23] McRae, Conflict and Compromise, 82.
Žádné komentáře:
Okomentovat