Runa sedmá - Väinämöinen se chystá do tropů

"I komáři štípou jen do září."
- Finské přísloví

Listí čepuje červenou. Do korun stromů plíživě šplhá ruska, to nejoceňovanší roční období v Laponsku. Jen to slovo mrskněte do Googlu, obrázky za to stojí. Jedná se o barevný podzim - tak blízko polárnímu kruhu jej můžete vystopovat již koncem srpna. Chvíli, pro níž mnozí fotografové urazí stovky kilometrů, pouze aby se dopravili k severské přírodě, však naplno nespatřím. Byl jsem nucen Rovaniemi opustit a vydat se na jih, tak vzdálený a cizí, do Helsinek.

Foto: Kei Matsubara.

Foto: Maxime Pernal.

Rovaniemský lutheránský kostel s hodinami.
Áno, nenapadl mě jiný obrázek, který bych
pro toto téma mohl ukořistit. Foto: Tímea Gutveiler

Co se v Laponsku vlastně přihodilo? Po návratu z Inari se zbývající týden vytratil jako bonboniéra rumových pralinek v protialkoholové léčebně. Čas zabrala příprava na závěrečnou zkoušku, od níž mě tak zlomyslně vyrušovaly veverky skotačící před oknem. Ostatně důvodem, proč jsem na severu pobýval především, bylo studium finštiny. A zpětně se výsledkem pobývání na severu zdá být poznatek, že finština se studovat nedá. Finština se dá jenom učit, což nejde jinak než denně a poctivě a s košem sebekontroly. Ačkoliv ve Finsku bydlíte, málokdy vás něco nutí se jazykem obklopit. Pokud se však už odvážíte zahájit rozhovor finštinou, riskujete smršť slov, na než nezbývá než přikyvovat. Máte-li dokonce štěstí, nesmělost vám v jakémkoliv pokusu o konverzaci úspěšně zabrání - onehdá jsem v Rovaniemi urgentně potřeboval zjistit, kolik je hodin, a mobil jsem si zapomněl. Pečlivě jsem si vybrousil větu "Hei, anteeksi, mitä kello on?", abych kolem dvaceti minut se skousknutými rty míjel všechny kolemjdoucí (rozumějte dva - povídám, že jsem byl v Rovaniemi), dokud jsem nedošel ke kostelním hodinám. Útěchou budiž, že odpovědi bych rozuměl, jen kdyby mi ji ukázali na digitálkách.

Onen jazykový bol do vás pořádně pronikne, teprve až když se zjevíte u Baltu. Zatímco v provinčních městech (a vlacích) vzácně narazíte na lidi, se kterými se jinak než finsky, potažmo švédsky či německy, nedomluvíte, v Helsinkách na vás zavane angličtina i od potulných muzikantů a žebráků. Samo hlavní město mě trklo tím, že v něm jsou...o prvních dnech užaslého zkoumání všech vrstev Helsinek se rozvyprávím příště. Pouze si dovolím rychlokurz finštiny pro případ, že by se vám poštěstilo a potkali byste mluvného a anglicky nehovořícího Fina a netušili, co vám říká: univerzální odpoveď slovem "Joo." bývá dostačující a potěšující a navrch velmi domorodecky znějící.

Coby? Policejní sob. Ovšem zjevil se prý až po
mém odjezdu, při podzimních sobích slavnostech, takže
podezřívám Maxima, že si ze mě dělá šoufky.

Na pár posledních okamžiků se vraťmě zpět na EILC, čili Erasmus Intensive Language Course. Tak se jmenuje ono srpnové cosi, o čem zde píšu a čím jsem společně s lidmi z celé Evropy pod Laponskem procházel. V praxi to znamená, že vám Evropská unie a česká vláda, obě momentálně zrovna hýřící penězi, že, sponzoruje letní výuku méně významného evropského jazyka dle země, do které vyjíždíte na Erasmus, s poznáváním lidí a výlety a vše kolem toho navrch. Budete-li mít někdy příležitost se na program přihlásit, doporučuji všemi dvaatřiceti (míněny zuby, míněna rádobyoriginalita)...a vůbec, soudě dle líčení na mém blogu, to nebylo úplně zlé, což?

Kolo jsem před odjezdem prodal za polovic zpět do Tuhat Tori. Je udivující vidět obchodníka, který dělá svou práci primárně proto, aby trochu pomohl lidem. Když jsme se s majitelem bavili, odkud jsem a jaké je Rovaniemi v porovnání s Prahou, pán zmínil, že město se poslední dobou mění v mezinárodní. Před deseti lety bych prý stěží narazil na cizince, zato teď... a asi má pravdu, vzpomínám si, že i na místním trhu, který shromažďuje všechno tradiční z širého okolí, byl asijský prodavač mikin. Do toho k multikulturnosti přispívá vyhlášená univerzita...

3/4. Foto: Apil Karki.

A samozřejmě Nepálci.

Když je zmiňuji, na poslední večer, než jsem Rovaniemi opustil, jsme u nás po česko-nepálsku uvítali mé zbylé přátele.Tím míním těch pár z nás, co se již nerozjelo do svých cílových měst ve Finsku, v nichž budou trávit nadcházející semestr či rok erasmáckým studiem, či třeba na závěrečnou výpravu Nordkapp, norský nejsevernější bod Evropy. Důkladně jsem je seznámil s hostiteli...s vědomím, že se pravděpodobně již v životě nepotkají, a marným lovením jmen v paměti. Z laponského poznávání nepálské kultury jsem kupříkladu vyzvěděl, že v Nepálu jsou auta odznakem společenské úrovně podle toho, ze které země pocházejí. Zatímco indická jsou pro plebs a japonská oceňovanější, vrcholem je vlastnit auto z Evropy, škodovky nevyjímaje. Po tom všem a nočním procházení a jiném jsme se jaksepatří rozloučili...cejch nepálskými saláty vypálený na jazyku však nikdy nevybledne.

Pohled na Rovaniemi s kopce Ounasvaara. Foto: EILC.

Runa první - Překážek pokořování

Kdyby laponské stromy uměly mluvit, tak by mlčely. To aby se výletník zatoulal.

Prvním krokem po přehršli pěších kroků bylo obstarání kola. Jistě znáte různé bazary, blešáky, antikvariáty a second handy v jednom, kde když se prohrabete dostatečně hluboko, objevíte vše od kýčových sošek, s nimiž se zasníte, přes květináč, hřeben, žárovku a Savo, které potřebujete, rodinné fotografie, jež ve vás nemohou vyvolat žádnou vzpomínku, po digestoř. I v Rovaniemi se nachází jeden takový. Tedy jestli si ke všem možným předmětům, mezi nimiž lze štrachat, přimyslíte bicykly.

Mé Pepabike.

Obchod se nazývá Tuhat Tori, což přibližně znamená Tržiště Tisíce. Majitel denně doplňuje zásobu ojetých kol, která si může zájemce ozkoušet jako v běžné prodejně. Naštěstí se na ně částečně vztahuje antikové pravidlo, že čím více je omšelé a retro působící, bez převodovky a životu nebezpečné, tím je dražší. Proto si i já po mnoha pokusech vybral své růžolící kolo. Můžete se ohlédnout na nekvalitní obrázek. K idyle schází pouze bílý košík s růžovým pudlíkem. Či naopak.

Obecně je v Rovaniemi poptávka po bicyklech zvláště s blížícím se akademickým rokem vysoká. Jedná se o nejvhodnější dopravní prostředek, a to nejen díky skvělé průjezdnosti a nekonečným cyklostezkám. Město je podobně co většina Finska ploché jako hruď ležící asijské plavkyně a k řece Kemi se sotva svažuje, takže se po něm dá svištit bez většího úsilí.

Ounasvaara, minearologův sen

Za výjimku lze označit oblast Ounasvaara, po níž jsme se první víkend prošli. Na protáhlém kopci se rekreují lidé z dalekého okolí. Přes léto bloumají mezi stromy, borůvčím a kamením, sportují anebo hrají golf. Zima pak láká ke sjíždění závratných 213 metrů nad mořem na lyžích či k běžkování. Osamělá dřevěná stavba u vrcholu kopce vám otevírá výhled, při němž pochopíte dispozici celého města, shluku do daleka rozprostřených stavení. Nejen že za pohled příroda stojí, ale ono se vůbec vyplatí rozhlédnout, dokud máte možnost. V Laponsku je snadné zabloudit.

Za svou pouť jsem musel čelit různým vnitřním překážkám, mezi nimiž schopnosti se kdykoliv bezstarostně ztratit zaujímá čestnou pozici. Když se vydám od svého nepálského bytu kupředu, projdu do boru. Les se rozkládá ve kterémkoliv směru, a tak vyhlíží jako velice lákavá zkratka. Není, věřte mi. Alespoň bez kompasu. Člověk je málokdy schopen odhadnout přímý kurz a inklinuje k chození do kruhu. O to více, pokud se dá po vinoucí se pěšině.

Jeden z konců Rovaniemi

Potíže prohlubuje skutečnost, že není vyvýšeniny, odkud byste se mohli rozhlédnout - nechcete-li se k ní plahočit hodinu a při té příležitosti pro jistotu ještě jednou zabloudit. Navíc jsou silnice, jen minimálně ulice. Většinou se nelze rozhlédnout a zorientovat podle jejich názvu a nenaleznete ani jiné orientační znamení. Sám okraj Rovaniemi se označuje abstraktním obrysem bez připojení názvu. Ono se pochopitelně očekává, že musíte tušít, do jakého města vstupujete, když je v široku daleku jediným.

Mám však z odlišných vzdáleností radost. Skýtají překvapení. Obvykle se stává, že vyjdu ke svému cíli přes les a po dlouhé procházce se omylem vynořím na světle cizího zadního dvorku. U polárního kruhu je zbytečné si pozemek obhánět ploty, zdmi a hradbami.

To však s sebou nese i drobné technické překážky pro samotné starousedlíky. Zaprvé, je nevýhodné mít psa se zaječími úmysly. Jistě, je možno jej uvázat k boudě, ovšem pak se tolik neproběhne, třebaže rovaniemští Finové se zvířaty i sami po krásném okolí hojně poklusávají. Majitel jedné ze zahrad, do níž jsem nevědomky zavítal, problém vyřešil důmyslnou konstrukcí připomínající tramvajové vedení. Pes k ní byl zachycen vodítkem, ale mohl po celém jejím dosahu svobodně pobíhat. Když chtěl zabočit, kladka se přeřadila na bližší provázek a hafan mohl pokračovat v dovádění. Musí být zajímavý pocit vyjít si na vlastní zahrádku a pohlédnout na nebe rozrýsované šňůrami, pocítit sladký závan tramvajové křižovatky.

Druhou praktickou zábranou je otázka, kam umístit poštovní schránku. Dokud stojí plot, není důvod se zatěžovat a schránka se přišpendlí k němu. Když je však potřeba vybudovat vlastního stanoviště, práce vyžaduje hned o trochu více kreativity. Přehlídka namátkou zvolených poštovních schránek následuje.

A vítězem byl vyhlášený domek s plotem a se stojánkem zároveň.

Toliko by bylo vyprávění o překážkách. Následující příběhy se ponesou v duchu samovolnosti a volnosti.

Väinämöinovo putování začíná - Příchod

Finové nespěchají, protože chodí včas.

Právě před týdnem přistál v Rovaniemi, centru finského Laponska, modrobíle lakovaný éroplán. Dokud  dotyčný já seděl na palubě, s úsměvem naslouchal finštině posádky. Pravda, výraz mu lehce zatuhl vždy, když se rozvzpomněl na své odhodlání následující měsíc zasvětit podmanění tohoto jazyka. Skutečně si však uvědomil své zvláštní rozhodnutí zamířit k polárnímu kruhu, až se podvozek dotkl rovaniemského letiště.

Väinämöinen, mytický karelský hrdina. Zdroj: Kvaak.fi

Fakt, že se ocitl v jednom z nejsevernejších měst Evropy s pověstně krušnými zimami, krásně potvrdilo počasí. Deštivou Prahu vystřídalo slunečno a hřejivo nad dvacet stupňů páně Celsia, které trvalo zhruba jedenadvacet hodin denně. Zbývající čas, tedy v době srpna přibližně mezi půl jednou a půl čtvrtou ranní, vyplňuje jemné a namodralé šero. Takže pokud vás sem cesty zanesou, může být užitečné si pořídit závěsy, rolety nebo při spánku zavřít oční víčka. Nicméně mě samotnému usínání za světla vyhovuje - snad připomíná pohodový odpolední šlofík, na nějž mi zde čas zatím rozhodně nezbývá.

Vžívaje se do domnělých pocitů renesančního objevitele, osvobozeného vězně a aljašského zlatokopa, rozhlédl jsem se po letišti v Rovaniemi, obklopenému lesy a skalami. Kdyby byla drobná budova omšelým  nádražím, musela by k němu vést zarostlá jednokolejka. Jenže to nebylo omšelé nádraží, ale prosklené letiště, a tak jsem si objednal levný taxík k místním studentským bytům.

Cesta k ubytování. Foto: Petra Nekovářová

První překvapení nastalo v osobě řidiče. Takřka neuměl anglicky. Ve Finsku přece všichni mluví plynule jako rodilí Britové, se ví, ne? Inu, ne. Ovšem když jsem se s ním dal do polámané řeči na téma, odkud jsem a co tu pohledávám, dozvěděl jsem se, že on české hlavní město zná a navštívil. Respektive nechápal slovo "Prague", ale sám používal "Praha". Zableskla mi před očima bláznivá jiskřička, že by dokonce rozuměl česky! Nenapadlo mě si to ověřit lepší otázkou, než zdali mě sveze zdarma. Nerozuměl. To pouze finština má stejné slovo Praha jako tuzozemština - jedná se o příjemný oddech od většiny ostatních řečí plných gé.

Za uplynulý týden to nebyla zdaleka jediná konverzace s domorodci. Často šlo o velmi nenucené rozhovory. Přitom jsou prý Finové považování za málomluvný až odtažitý národ. Nezačnou ve společnosti cítit potřebu plkat, jen aby provířili vzduch. Na tom něco pravdy bude. Mnozí místní, s nimiž jsem se zatím potkal, zkrátka nemluví za každou cenu, nýbrž až když je o čem. To v žádném případě neznačí, že by nebyli přátelští. Proč by nebylo možné si užít společnou chvíli, aniž by se čelist pohnula k něčemu jinému než přikousnutí párku nebo usrknutí piva? Dlouho se snažívám mlčet s někým na stejné téma a zdá se, že zde, obzvlášť v Laponsku, to je hned snazší. Kolem vás nesviští doprava, nemručí davy a neštípe ruch, který byste se snažili více či méně sofistikovaným rozhovorem přeřvat. Když mlčíte, slyšíte přírodu...anebo se zde možná neděje nic ke komentování. Záleží na úhlu pohledu.

Studentské byty DAS. Foto: Maxime Pernal

Na takovéto rádoby chytré dojmy je brzy, zpět k příběhu. Úspěšně jsem zakotvil v bytě se zatím blíže nezjištěným počtem Nepálců. Většina z nich studuje na Laponské univerzitě (Lapin yliopisto) turismus. Jedná se totiž o jedinou školu ve Finsku, která zastřešuje obor o turismu, stejně jako třeba výtečně vybavené Arktické centrum, cvičící odborníky na polární problematiku. Proto je Rovaniemi oblíbeným univerzitním městem, které se zalidňuje s nástupem nového akademického roku.

O tom, kterak jsem se mezi studenty zařadil, když jsem si pořídil své první laponské kolo, o borůvkové a rybízové vinici, o sobech a osobách ale již povypráví další záznamy.