Runa osmá - Väinämöinem našlapuje

Městský znak Helsinek.
Foto: Pavel Šára.

Za první procházku v Helsinkách jsem potkal více lidí než za měsíc v Rovaniemi. Překvapení podtrhuje fakt, že se tváře, co míjíte, mění.

První záznam o tom, kterak mě Helsinky po příjezdu zasáhly, píšu o Vánocích, kdy se s nimi pomalu loučím. Že jsem si za celý semestr nenašel chvíli, abych čas blogu dohnal blíže kvapně plynoucí realitě, je nejspíš příznačné. V hlavním městě je oproti Rovaniemi skutečně co dělat, jak už tomu tak bývá ve všech hlavních městech oproti Rovaniemi. Ovšem tento zápis se věnuje spíše vnější tváři Helsinek, aby tu ležely i nějaké ty nejzákladněji orientační  informace. O průnicích do podloží helsinské společnosti a lidských dojmech, což osobně považuju za zajímavější než podloží geologické (které je mimochodem samá skála), povyprávím v příštím popisu města.

Takže, co vás po vystoupení na helsinském hlavním nádraží může udeřit? Vítr.

Zase Helsinky. Foto: Pavel Šára.

Centrum Helsinek totiž prakticky vyčnívá do moře, a tak snad kvůli tomu a typicky finské placatosti je k mořským závanům náchylnější. Oproti nedalekému Tallinnu, kam prostřednictvím zápisků brzy také zavítám, nejsou uzavřeny v zátoce, ba naopak je jejich polámané pobřeží lemováno roztroušenými ostrovy. Pokud se proto na jihu města procházíte, můžete nad pestrostí mořské krajiny bez rozpaků žasnout. Což platí v oněch vzácných okamžicích, kdy je slunečno či nejlépe slunečno-zapadavo.

Tento koš byl zaplňován pravidelně,
protože stál vedle budovy nás,
naivních zahraničních studentů.
Foto: Mobil.

Větrno mi sice třetí den v Helsinkách rozervalo deštník, a to jen proto, aby mi jej čtvrtý den v Helsinkách mohlo úplně vyrvat z ruky, ale přestou s sebou nese i určité výhody. Například mračna se nad vaší hlavou překvapivě rychle rozfoukají nebo seskupí. Odpadají tak starosti s tím, jakým oblečením se vybavit, když vycházíte přes den ven. Nebe bude v době vašeho návratu zaručeně vypadat jinak a zpravidla opačně, než jste očekávali ráno, tudíž není nutno se strachovat s nějakým plánováním, jestli bude pršet či ne. Což mi připomíná další osud deštníku: pátý den v Helsinkách jej počasí nemilosrdně rozdělilo na část teleskopickou a část kdesi nad mokrými střechami větrnými víry zmítanou. Po první bitvě s větrem jsem si všiml poznávacího znamení, které odděluje přivadrovalce jako mě od starousedlíků - ti druzí deštníky obyčejně nenosí, protože vědí, že to je zbytečné. Kapuce a proslulá finská pevná vůle ("sisu") postačí.

Podnebí v provincii Uusimaa (finsky Nová země), v níž Helsinky leží, je je jinak poměrně vlídné, což se příčí pohádkovým představám o Finsku jako o ledové divočině a realitě severnějších oblastí. Současné Vánoce v Helsinkách jsou ve výsledku na vodě stejně jako v Praze. Teplotou se Helsinky odlišují i od trochu vzdálenějšího Petrohradu, kde jsem s nástupem podzimu velmi na vlastní kůži pocítil změnu, zkrátka zimu jak...v Ruské federaci. Upřímně napsáno, netuším, čím si to vysvětlit, ale možná je ruské podnebí přeci jen kontinentálnější než ve Finsku. Ačkoliv Petrohrad stejně jako Helsinky leží u Finského zálivu, navíc jižněji. Jako by Kremlin vyhlásil doktrínu kontinentálního podnebí, která se bude dodržovat na celém území Ruska a jíž není radno se zprotivit nějakými vzpurnými regionalismy.

Pojďme si stručně zmapovat ono mé semestrální srdečné město. Stručně protože jsem sám dost jeho částí prozkoumat nestihl...inu, alespoň jsem pro vás na coby vykoupení své viny do plánku zakreslil to nejdůležitější, co znám. V dalších hodinách budeme se zvýrazněnými pojmy pracovat, takže ne abyste mapu ztratili, já vám to kopírovat nebudu (achich, a zase nejsem vtipný). V plné velikosti a čitelnosti ji najdete zde.

Zmalovaný plánek Helsinek.

Pozadí parlamentu. Foto: Petr Švarný.

Kamppi. Jak je možné, že fotka skutečného obchodního centra ve Finsku
vypadá jako idealizované  návrhy obchodního centra u nás, a to i s pajduláčky?
Foto: Pavel Šára.

Domus Akademica. Foto: Tomáš Munzar.

Bydlím poblíž Kamppi, což je obchodní centrum nedaleko centra Helsinek, vzdálené tak deset minut pohodlné chůze od železniční stanice (Rautatiesema) jihozápadním směrem, nedaleko budovy finského parlamentu (Eduskunta). Doslova pár kroků od lukrativních studentských kolejí, které nesou honosný název Domus Academica, leží hřbitov Hietaniemi a s ním i význačné osobnosti nedávných finských dějin, od Alvara Aalty po Urho Kekkonena. Pláž za hřbitovem je skvělé místo pro pozorování západu slunce...asi to bude nějak souviset se skutečností, že je na západě. Ústřední kampus Helsinské univerzity se nachází kousek na východ za železniční stanicí.

Helsinská katedrála. Foto: Maxime Pernal.

Hlavní budova mé dočasné almy mater se obrací na Senaatintori (Senátní náměstí), pomyslné centrum Helsinek. Na něm se tyčí socha Alexandra II., ruského cara, za jehož vlády zažilo finské národní hnutí rozmach a kteréhož tak mají Finové v úctě a oblibě. Pro porovnání, to je
vlastně stejné, jako kdyby na Staroměstském náměstí stál Franz Joseph I., s tím drobným rozdílem, že na Staroměstském náměstí Franz Joseph nestojí...a ani morový sloup. Za vladařovými zády stoupají monumentální schody k neoklasicistně bělostné Helsinské katedrále, kterou páni stavaři dokončili roku 1852. To je ta bílá věc s kopulí, která se objevuje na pohlednicích. Jedná se luteránský svatostánek, takže je zevnitř příznačně prostý a holý, až to naprosto neodpovídá iluzi zvnějšku a celému s ruskou pompou navrženému náměstí. Kolik autobusů turistických slz muselo být po vstupu do katedrály zklamáním prolito!

Kousek na východ od Senaatintori narazíte na vodu, totiž slanou, totiž doky. Pobřežní Kauppatori (Tržní náměstí) je dalším oblíbeným turistickým místem. Věčně se tam konají trhy, kde můžete nakupovat a ukusovat libovolné rybolovné kousky. Velkolepá a zlatem vykládaná Uspenská katedrála, která už soudě dle tohoto popisu musí být ortodoxní, je nadohled. Podle tištěného průvodce se jedná o největší pravoslavný chrám v celé západní Evropě. Vzhledem k tomu, že Finsko je od západní Evropy o nějakých pár tisíc kilometrů dál než od Ruska, bych v tomto výroku hledal utajený význam.

Kauppatori. Stará tržní hala dole a pravoslavná katedrála v pozadí nahoře.
Foto: Maxime Pernal.

Temppeliaukion kirkko. Foto: Tomáš Munzar.

Když už zmiňuji kostely, jeden helsinský svatostánek je opravdu výjimečný. Jedná se o Temppeliaukion kirkko, kterému se obyčejně říká skalní či kamenný kostel. Nachází se coby kamenem dohodil od mých kolejí a bylo by hříchem ke kamennému kostelu nezavést kteroukoliv z návštěv. Mezi vkusnými cihlovými činžáky se otevírá nevelké prostranství, částečně travnaté a místy skalnaté. Jedná se o oddechové místo, na němž si lze polehávat, rozbalic ti svačinu,, pčeříct knížku, po němž pobíhají psi a v němž je vyražen kostel. Realizovaný architektonický návrh pochází až z šedesátých let, protože výstavbu původního kostela, který nesl docela běžný tvar, v roce 1939 přerušila zimní válka. Křivky stavby kopírují terén, a i proto nebývá snadné kostel najít, nejdete-li ze správného směru...onehdá jsme narazili na dvojici Čechů, co zkoumala vstup do blízké podzemní posilovny v domnění, že snad toto by už mohl být on. Atmosféru místa dotváří hlavně měděná kopule, elegantně nakřivo prosazená na skalní střechu, tak aby ve škvírách propouštěla dostatek světla. Zvenku působí nenápadně, jen občas může připomínat havarovaný létající talíř... no, co bych se dál rozpovídal, je to jednoduše krása.

Temppeliaukion kirkko. Foto: Petra Nekovářová.

Plachetnice před Suomenlinnou. Foto: Pavel Šára.

V blízkosti Kaivopuisto. Foto: Pavel Šára.

Dalším místem, na kterou se klasický helsinský návštěvník vydá, chce-li být potěšen, je Suomenlinna čili Sveaborg, ostrovní pevnost, kam každou chvíli pluje loď z Kauppatori. Její našincem oblehnutí rozvedu v dalších dílech. Jedná se o oblíbené rekreační místo zvlášť o slunných víkendech, už protože je na ní zeleně jako, jako....jako kdekoliv jinde v Helsinkách. Město to je opravdu plné lesnatých ploch, které oddělují jednotlivá sídliště. Ze severu na jih či z jihu na sever se navíc mezi Töölölahti a Vantaa táhne desetikilometrový městský park. I s veverkami. Lumíci chybí, zato městských králíků tu je habaděj.

Když už hovoříme o geografii a přírodě Helsinek, měl bych objektivně zmínit, jak hrozivou hrozbou králíci jsou. Vážně. Město zaplavila králičí epidemie. Před pár lety nějaký nezodpovědný chovatel vypustil pár párečků do ulic a od té doby se helsinští králicí množí a sžírají město. Noviny jsou toho plné. Jo jo, je to vpravdě pohroma. Trávožrouti jedni. A navíc bezbožní, viděl jsem je okusovat i listy u rohů kostela ve čtvrti Kallio! To máte zato, jak jste zelené, Helsinky, ekologie vám budiž svátostí i prokletím.

Hm, na druhou stranu bych měl být vděčný, že jsem studoval ve městě, jehož největší kriminální hrozbou jsou králičí gangy. Roztomilé bytůstky jsem nejčastěji potkával v noci blízké ránu, jak si dupou mezi keři. Líně pohupkávají od trsu k jinému trsu, a poté k dalšímu trsu, aby se následně, velmi neškodně se tváříce, přesunuly k jinému trsu, anebo, snad aby zaskočily pozorovatele, přešly k úplně jinému trsu. I když, jak teď o králících uvažuji, začínám si uvědomovat strašlivou skutečnost. Přeci je na nich cosi děsivého...jako by měnili Helsinky v zemi Teletubbies!

Toliko zeměpisné výpisky o Helsinkách, snad jsem vás neunudil k smrti. Helsinky samy o sobě jsou docela drobné rozlohou a hostí necelých 600 000 obyvatel. Společně s městy Espoo (mého irského učtiele nepřestává bavit, že bydlí ve městě se slovem "poo" v názvu), Vantaa (jo, tam je letiště),  Kauniainen (o tomto opomíjeném nic nevím) a mnoha dalšími obcemi, mezi nimiž za zmínku stojí zejména Kirkkonummi, ale tvoří metropolitní oblast, která bývá označována jako Suur-Helsinki (Velké Helsinky) či Pääkaupunkiseutu (Region hlavního města). Dohromady tak mají Velké Helsinky rozlohu 3 500 km², na kterých žije kolem 1,3 milionu obyvatel. Hustota obyvatel tohoto regionu je 378 a něco člověka na kilometr čtvereční, zatímco v případě samotných Helsinek činí více než 2 755 lidí/km². Neboli, tímto se potvrzuje teorie, že v porovnání s opravdovým Finskem je v Helsinkách husto.

Pobřeží Helsinek. Foto: Pavel Šára

Foto: Petr Švarný.

 Když dospěli k hustým objektům, příště se zblízka podíváme na finské kníry.

Runa sedmá - Väinämöinen se chystá do tropů

"I komáři štípou jen do září."
- Finské přísloví

Listí čepuje červenou. Do korun stromů plíživě šplhá ruska, to nejoceňovanší roční období v Laponsku. Jen to slovo mrskněte do Googlu, obrázky za to stojí. Jedná se o barevný podzim - tak blízko polárnímu kruhu jej můžete vystopovat již koncem srpna. Chvíli, pro níž mnozí fotografové urazí stovky kilometrů, pouze aby se dopravili k severské přírodě, však naplno nespatřím. Byl jsem nucen Rovaniemi opustit a vydat se na jih, tak vzdálený a cizí, do Helsinek.

Foto: Kei Matsubara.

Foto: Maxime Pernal.

Rovaniemský lutheránský kostel s hodinami.
Áno, nenapadl mě jiný obrázek, který bych
pro toto téma mohl ukořistit. Foto: Tímea Gutveiler

Co se v Laponsku vlastně přihodilo? Po návratu z Inari se zbývající týden vytratil jako bonboniéra rumových pralinek v protialkoholové léčebně. Čas zabrala příprava na závěrečnou zkoušku, od níž mě tak zlomyslně vyrušovaly veverky skotačící před oknem. Ostatně důvodem, proč jsem na severu pobýval především, bylo studium finštiny. A zpětně se výsledkem pobývání na severu zdá být poznatek, že finština se studovat nedá. Finština se dá jenom učit, což nejde jinak než denně a poctivě a s košem sebekontroly. Ačkoliv ve Finsku bydlíte, málokdy vás něco nutí se jazykem obklopit. Pokud se však už odvážíte zahájit rozhovor finštinou, riskujete smršť slov, na než nezbývá než přikyvovat. Máte-li dokonce štěstí, nesmělost vám v jakémkoliv pokusu o konverzaci úspěšně zabrání - onehdá jsem v Rovaniemi urgentně potřeboval zjistit, kolik je hodin, a mobil jsem si zapomněl. Pečlivě jsem si vybrousil větu "Hei, anteeksi, mitä kello on?", abych kolem dvaceti minut se skousknutými rty míjel všechny kolemjdoucí (rozumějte dva - povídám, že jsem byl v Rovaniemi), dokud jsem nedošel ke kostelním hodinám. Útěchou budiž, že odpovědi bych rozuměl, jen kdyby mi ji ukázali na digitálkách.

Onen jazykový bol do vás pořádně pronikne, teprve až když se zjevíte u Baltu. Zatímco v provinčních městech (a vlacích) vzácně narazíte na lidi, se kterými se jinak než finsky, potažmo švédsky či německy, nedomluvíte, v Helsinkách na vás zavane angličtina i od potulných muzikantů a žebráků. Samo hlavní město mě trklo tím, že v něm jsou...o prvních dnech užaslého zkoumání všech vrstev Helsinek se rozvyprávím příště. Pouze si dovolím rychlokurz finštiny pro případ, že by se vám poštěstilo a potkali byste mluvného a anglicky nehovořícího Fina a netušili, co vám říká: univerzální odpoveď slovem "Joo." bývá dostačující a potěšující a navrch velmi domorodecky znějící.

Coby? Policejní sob. Ovšem zjevil se prý až po
mém odjezdu, při podzimních sobích slavnostech, takže
podezřívám Maxima, že si ze mě dělá šoufky.

Na pár posledních okamžiků se vraťmě zpět na EILC, čili Erasmus Intensive Language Course. Tak se jmenuje ono srpnové cosi, o čem zde píšu a čím jsem společně s lidmi z celé Evropy pod Laponskem procházel. V praxi to znamená, že vám Evropská unie a česká vláda, obě momentálně zrovna hýřící penězi, že, sponzoruje letní výuku méně významného evropského jazyka dle země, do které vyjíždíte na Erasmus, s poznáváním lidí a výlety a vše kolem toho navrch. Budete-li mít někdy příležitost se na program přihlásit, doporučuji všemi dvaatřiceti (míněny zuby, míněna rádobyoriginalita)...a vůbec, soudě dle líčení na mém blogu, to nebylo úplně zlé, což?

Kolo jsem před odjezdem prodal za polovic zpět do Tuhat Tori. Je udivující vidět obchodníka, který dělá svou práci primárně proto, aby trochu pomohl lidem. Když jsme se s majitelem bavili, odkud jsem a jaké je Rovaniemi v porovnání s Prahou, pán zmínil, že město se poslední dobou mění v mezinárodní. Před deseti lety bych prý stěží narazil na cizince, zato teď... a asi má pravdu, vzpomínám si, že i na místním trhu, který shromažďuje všechno tradiční z širého okolí, byl asijský prodavač mikin. Do toho k multikulturnosti přispívá vyhlášená univerzita...

3/4. Foto: Apil Karki.

A samozřejmě Nepálci.

Když je zmiňuji, na poslední večer, než jsem Rovaniemi opustil, jsme u nás po česko-nepálsku uvítali mé zbylé přátele.Tím míním těch pár z nás, co se již nerozjelo do svých cílových měst ve Finsku, v nichž budou trávit nadcházející semestr či rok erasmáckým studiem, či třeba na závěrečnou výpravu Nordkapp, norský nejsevernější bod Evropy. Důkladně jsem je seznámil s hostiteli...s vědomím, že se pravděpodobně již v životě nepotkají, a marným lovením jmen v paměti. Z laponského poznávání nepálské kultury jsem kupříkladu vyzvěděl, že v Nepálu jsou auta odznakem společenské úrovně podle toho, ze které země pocházejí. Zatímco indická jsou pro plebs a japonská oceňovanější, vrcholem je vlastnit auto z Evropy, škodovky nevyjímaje. Po tom všem a nočním procházení a jiném jsme se jaksepatří rozloučili...cejch nepálskými saláty vypálený na jazyku však nikdy nevybledne.

Pohled na Rovaniemi s kopce Ounasvaara. Foto: EILC.

Runa šestá - Väinämöinen se vrací ze severu

Sámové jsou ve Finsku jedinými lidmi, kteří ocení, že dokážete vyslovit písmenka s háčky. Jenže jich je stejně tak poskrovnu, že je sotva potkáte, takže na tom nezáleží.

Sámská vlajka.
Zdroj: uralistan-intermarum.net

Samí Sámové. Rádo se opakuje, že se jedná o jediné zbylé domorodé obyvatelstvo celé Evropy. Nejsem si jist, co se tím myslí a čím jsou Sámové původnější a ochrany potřebnější než třeba Moraváci. Snad to ale souvisí s tím, že se tak daleko v období stěhování národů nikdo nestěhoval, tudíž Sámové, žijící zde více než pět tisíc let, neměli onu vítanou možnost splynout či být pobiti. Každopádně v současnosti se příslušnost k sámskému etniku určuje dle mateřského jazyka.

Laponci se Sámy nazývat nepatří. Ve skandinávských jazycích výraz "Lapp" označuje záplatu, tudíž Laponci by mohli být Otrhanci. Anebo také Vzdálenci, poněvadž "lape" je finsky "periferie". Obé je dnes vnímáno jako pejorativní, ač nikdo nezná jasnou etymologii. Záhadný původ platí i pro samotné sámské "Sámit". Říká se, že jde o výraz příbuzný se "Suomi" a že původně možná oba označovaly ty samé. V podobě slova se nejspíše zrcadlí východoslovanské označení pro zem, "zemlja". Finština, jak má ve zvyku, do všeho vnáší ještě trochu chaosu. Severní region nese geografické označení Laponsko, takže všichni jeho obyvatelé včetně Finů jsou "lappilainen", což je ukrutně rozdílné od "lappalainen" - Laponců. I proto je vždy bezpečnější říkat "saamilainen". Tak.

Poro. Foto: Tímea Gutveiler.

Součástí sámské obživy byli odnepaměti sobi (finsky poro), přežvýkavci tak napůl domácí. Za nimi Sámové kočovali krajinou. Tímto se sobi odlišují od losů i od Severní Ameriky, neboť tamější sobi zvaní "jeleni karibu" jsou divocí. Každý finský sob je naopak, třebaže volně žijící, někým vlastněný, čili poklidně se poflakující a naivní. Ničehož nevadí, že si za staletí vytříbili své obranné mechanismy, když je z lenosti alespoň před člověkem nevyužívají. Kupříkladu jejich kopyta (široká, aby se nebořila do sněhu) vydávají při pohybu lesem svérázný cvakavý zvuk. Jedná se o opatření proti planým poplachům stáda. To proto, aby jen po sluchu sob poznal soba...a měli radost oba, že ani jeden z nich není vlk, mědvěd či třeba orel. I posledně jmenovaný dravec patří k přirozeným nepřátelům sobů, když se snaží lapit mláďata.

Navzdory tomu, o jak oblíbenou kořist jde, jsou sobi druhem na hranici úplného přemnožení. O kontrolu jejich stavů se starají majitelé...a bohužel auta. Pokud jde o první z nich, je nutno každoročně vybrat až 80% starých kusů k porážce. Jistě se toto rozhodnutí nedělá s lehkým srdcem, zvlášť když chovatelé se soby tráví prakticky celý život a zblízka vnímají, kolik různorodých osobností lze ve stádu potkat. Největší počet sobů na Severu nicméně padá za oběť dopravě. Lhostejnost a despekt zvířat vůči čemukoliv, co do nich může narazit, je vlastnost skoro obdivuhodná. Zvlášť v odlehlých oblastech se nezdá být pro soba lepší nápad, než využít toho krásně hladkého a širokého asfaltu, aby provedl svou rodinu na vyhlídkovou procházku. Pak nezbývá než brzdit či radostně halekat slova "Poro, poro!" a naklánět se k okénku.

Na norské silnici. Foto: Maxime Pernal.

Krmení. Foto: Maxime Pernal.

Když se vydáte od farmy tímto směrem,
130 kilometrů nenarazíte na cestu či stopu civilizace.
Foto: Maxime Pernal

Jistě bych si ze slov sámského majitele sobí farmy dokázal zapamatovat mnohem více pozoruhodného, kdybych se nezačal rozněžňovat nad sametovými parohy kolemjdoucích sobů. Zajímavé je, že parohy rostou nejen mužům, ale i samičkám. Svou chloubu sobi srážejí v zimě či počátkem jara, zatímco sobice v létě. (Pa)rohovina byla vždy materiálem, z něhož Sámové vyráběli ozdoby i předměty denní potřeby - na střenkách nožů se vyjímá zejména.

Vedle sobů je v Laponsku dostatek dřeva, a tak i další tradiční předmět je dřevěný, ba dokonce vyřezaný ze suku. Kuksa slouží jako nezničitelný hrnek pro jakékoliv nápoje. Není výjimkou, že jedna kuksa vydrží tomu, kdo si ji zhotovil, celý život. A když jsme u sámských názvů na "K", bydlívá se ve stavení jméněm kota. Jedná se o obydlí podobné týpí amerických indiánů. Rodina mívala tři či čtyři - jiná kota sloužila ke spánku sloužila než k vaření či shromažňování. V současnosti na koty v Laponsku můžete narazit nejčastěji v prkenné podobě, a to jak u rozhleden, tak na zahrádkách, kde souží jako vzhlednější skladiště nářadí, altánek či budka rozličných účelů, kadi asi nevyjímaje.

Rozpracovaná kuksa. Foto: Tímea Gutveiler.

Zahradní kota nedaleko Rovaniemi.
Foto: Maxime Pernal.

Po porofarmě následovala návštěva inarského muzea jménem Siida, zasvěceného...tadadá, překvapení, Sámům. V něm se potvrdilo, že inarských Sámů je několik set. Ovšem jedná se jen o jednu jazykovou skupinu. Kromě ní Finsko obývají lidé hovořící Skoltskou sámštinou a Severní sámštinou. Zdaleka nejvíce Sámů se nachází v Norsku, kde po nesnadné minulosti se státní nepřízní jejich počty a kultura nabývají na síle a viditelnosti. Z kolem jednoho sta tisíce na světě žijících Sámů je tak dnes jejich pozice nejnejistější v Rusku.

Foto: Maxime Pernal.

Snad Sámum zde věnuji samostanou stránku. Zaslouží si ji už proto, že po prozkoumání sámských šatů včetně čapek a špičatých bot je hned jasné, odkud pocházeli šašci a kašpaři na středověkých dvorech.

Při cestě zpět na daleký jih, do Rovaniemi, jsme se stavili na kopci u města Sodankylä, lyžařském centru pro okruh několika set kilometrů. Jde o jednu z mála vyvýšenin v Laponsku a není to žádná závratná stráň a spíše než pro sjíždění na lyžích by se uplatnila k cválání na koni, přesto si při pohledu s ní uvědomíte, jak ohromně rozměrná finská krajina je.

Rozhled. Foto: Tímea Gutveiler.

Runa pátá - Väinämöinen pobyl na severu

Probral jsem se do slunečného rána, vyšel jsem z pokoje několik kroků a usedl na kámen u jezera, jako by to byl kříž u potoka. Se samozřejmostí, domácky a obeznámeně. Toliko věta usilující o vyvolání závisti, přejděme ke dni.

Ubytování u jezera Inari. Foto: Tímea Gutveiler

Většinu času do soumraku naplňovala pěší tůra, čili poskakování a zakopávání po kamenech a kořenech. V nepopsatelně širé krajině za polárním kruhem si lze povšimnout ledasčeho - od pokroucených borovic po lidi, jimž se kupodivu nevyhnete ani v oblasti, kde hustota obyvatelstva odpovídá půlce člověka na čtvereční kilometr. Neznám průměrný počet Čechů na kilometr čtvereční toho samého místa, ale fakt, že na ně narazíte i na izolované stezce uprostřed národního parku nedaleko Inari, vypovídá, že je cosi v nepořádku buď s principy vesmíru, nebo statistikou.

Něco však oproti češtině neuslyšíte, ať už se vám po tom bude stýskat či naopak. Jedná se o ptačí zpěv. Když procházíte tajgou, plně si můžete uvědomit ticho a ozvěnu vlastních podrážek. Švitořící opeřenci zůstávají u Rovaniemi a již se jim nevyplatí migrovat tak na sever. Nenachází se tam nejspíše nic, za čím by mělo ptačí smysl se vláčet, a tak coby jediní zobatí zůstavají na severu sovy a další dravci. Ti jsou živi hlodavci. Proto je zarážející, kolik chlupatých a neohlodaných tělíček jsme na pěšině míjeli.

Lumíci, jež znají pamětníci. Zdroj: sporkydorky.com.

Jde o lumíky, finsky též sopuli. Jistě tušíte, že se blížím k jejich smutnému osudu. Znáte to, jednou za čas pud popadne davy lumíků a ti se bezmyšlenkovitě vrhají po úbočí útesu, nacházejíce společnou smrt v rozbouřených vlnách Barentsova moře. Hromadná sebevražda je výsměchem evoluce, posledními prázdninami a seberegulací počtů v jednom. Či byla by, kdyby byla zároveň pravdou. Lumíci skutečně na severu masově migrují, ovšem nikoliv, aby se zahubili, ale aby přežili. Jednou za čtyři roky nastává drastický nárůst jejich populace (jeho důvod je opravdovou záhadou), a tak se ženou po krajině, hledajíce něco k snědku. Přitom se stávají potravou pro hladové dravce anebo mnozí spočinou po cestě. Semtam se stane, že se lumík utopí, páč neodhadne své síly na přeplavání toků a jezer...a semtam se stane, že je takového lumíka několik tisíc. Nicméně to nedělá naschvál.

Foto: Tímea Gutveiler.

Toliko encyklopedie. Empiricky podloženou pravdou ale je, že si lumíci plavání vychutnávají. Zvlášť při nekonečných, purpurově prosvětlených večerech. Několikrát jsem byl svědkem, jak si lumík za rozšafného popískávání žbluňkne do vody, dá si pár temp, protáhne se a rozhlédne se na blízkém kameni, skočí zpět a rekreačním obloučkem se vrací na původní místo. Tak. Jen sauna před tím jim chybí. I když, kdo ví...

Namísto důmyslné kultury lumíků se však prý sluší zkoumat Sámy, byť jich je mnohokrát méně. Hlouběji o nich povyprávím příště. Pro navození nálady zmiňme, že dnes (čili toho dávného dne, neboť tento článek spisuju koncem září) jsme narazili na nejstarší sámský kostel, skrytý hluboko v lesích, přezdívaný též přírodní chrám. Nenechte se splést jako já, nejde o místo starobylých rituálů, šamanských tanců a obětí bohům. Prakticky všichni finští Sámové jsou křesťané luteránského vyznání, a to následkem nepříliš vybíravých misií od 17. století, kdy laponské území s ostatním Finskem spadalo po švédskou korunu. Z původního vzývání přírodních duchů příliš památek nezůstalo. Protestanští kněží byli ve vyvracení minulosti

Sámský kostel. Foto: Maxime Pernal.

Oltář sámského kostela. Foto: Maxime Pernal.

důkladní - kupříkladu se v dnešním Finsku dochoval jen jediný původní buben z těch, které Sámové využívali k náboženským ceremoniím.


Samotný kostel je prostý, hrubý a samozřejmě dřevěný. Vysvěcen byl před 251 lety luteránskou církví a od té doby byl opravován výhradně přirozeně, kde a kdy bylo potřeba, což dokládá vrstva rezavých hřebíků pokrývající prkenné stěny. Zvonice, na niž se dá vyšplhat po letitém žebříku, působí cele jak stodola a láká tak k usnutí. Kvůli svému charakteru byl chrám také ušetřen destrukce při Laponské válce. Ustupující Wehrmacht kostel nepodpálil z jediného důvodu - nemohl jej najít.

Večer jsem měl možnost slyšet joiky, tradiční sámské zpěvy. Jimi Sámové, táhnoucí se za svými soby, do okolí vyvolávali příběhy či spíše vzpomínku na místo, které navštívili, osobu, kterou potkali. Bez psaného jazyka bylo nejsnazší si příběhy zmelodičnět, aby se se lépe pamatovaly. Festival sámské kultury Ihajis Idja však nenabízel jen dávné písně, ale předvádělo se od akrobatických vystoupení přes tržiště a kapely, které kombinovaly starosámskou a moderní muziku, po mongolské hrdelní zpěvy.

Sámongolská souhra. Foto: Tímea Gutveiler.

Foto: EILC.

Oblíbený joiker Wimme Saari.

Runa čtvrtá - Väinämöinen vyjel ku severu

V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy se konečně odhodlá odjet do dalekých hvozdů. Že se jedná o moment, kdy mu odešla nabíječka na počítač, jenž se tak stal k nepoužití, je jistě jen shodou okolností.

Seděli ve výletním autobuse a jejich poslání bylo zřejmé a tak jednoduché. Třídenní výpravu z Rovaniemi do okolí Inari si prostě užít. Věděli, že nesmějí selhat, jinak budou po celý život litovat. Zdařilo se našim hrdinům, co si vytyčili? To se dozvíte, neusnete-li při nadcházejícím seriálu, nebo pokud si již teď přečtete, že ano.

Inari. Zdroj: discoveringfinalnd.com.

Inari je obec vzdálená přibližně 650 kilometrů severovýchodně od Rovaniemi, do jejíhož území zasahují dva národní parky a jezero jménem, ehm, Inari. Slovo Inari krom toho dalo název jedné z větví sámského jazyka, kterou oněch několik stovek Sámů v oblasti hovoří. Laponští Sámové a jejich s péčí uchovávaná kultura jsou vůbec klíčovým důvodem, proč vesnice vábí cestovatele z široka kulata. Nejprve jsme však museli nalézt odpověď na příbuznou otázku etnicity - zdali je sám Santa Sám. Ukázalo se, že sám nebyl, neboť se kolem něj ochomýtali všemožní pomocníčci. A to i v polovině srpna.

Dopisování vánoční pošty. Foto: Petra Nekovářová.

Abychom si rozuměli, kousek na sever od Rovaniemi se rozkládá zaručeně pravá víska Santy Clause...tedy jedna z nich. Jakmile projdete kulisami připomínající filmy o Petru Panovi a obtočíte se kolem vrtáku, který zajišťuje otáčení Země, zjevíte se tváří v plnovous reklamě na Coca Colu. Návštěva a malé popovídání s tím hodným pánem v červeném kabátu je vždy zdarma, můžete si však připlatit třeba za společnou fotografii. Těžko své zuby kdy uvidíte bělejší než na ní. V obchodech se suvenýry si můžete pořídit nejen míčky, s nimiž Santa hraje golf teď přes léto, kdy je bez práce, pročež stojí několik stovek Eur, ale též pohlednici. Tu lze poslat jak okamžitě, tak vložit do zvláštní schránky, v níž psaní čeká do Vánoc, kdy je obsluha vybere. To pro případ, že byste na svátky klidu a míru zapomněli.

Oblehnutí Santy. Foto: Nějaký elfík, né?

Na prostranství před Santovým sídlem bylo vyjma tisíců dešťových kapek prázdno. Pro vánočního mužíka posmutnělou letní atmosféru doplňovaly tóny písně Santa Lucia, které se táhly z reproduktorů - nejspíše na základě úvahy, že je v jejím názvu "Santa". Šedivou náladu prohloubilo, když jsme zjistili, že u Santy Lucie a Clause vyznačená hranice polárního kruhu může být ve skutečnosti kdekoliv jinde, poněvadž se kvůli magnetismu porůznu pohybuje. Raději jsme se sbalili dříve, než jsme zažili další srdcervoucí zklamání.

Věčný prospektor. Foto: Maxime Pernal.

Čím severněji cesta vedla, tím rychleji se mraky rozháněly, krásnější počasí prosvítalo a vzdušné páry se zlatily. A takovýmto nepříliš zdařilým oslím můstkem se přesouváme k rýžovišti zlata Tankavaara. Na jeho území se nachází jediné muzeum (tzv. Kultamuseo, tedy Zlatomuzeum) výhradně zasvěcené minulosti a současnosti hledání zlata na světě. Proč stojí právě ve Finsku a nikoliv třeba v Kalifornii?

Za vlády Alexandra II. v druhé polovině 19. století i Ruskou říši postihla zlatá horečka. Car dal volnou ruku prospektorům, a ti se rozeběhli po severu Finského velkoknížectví a severozápadu Ruska. Náleziště byla objevována podél žulového prstence, který se pod oblastmi nachází. Nejednalo se zázračný zlom, který by postavil ruskou ekonomiku na nohy - vyrýžované valouny dosahovaly zlomků severoamerických nálezů - nicméně na evropské poměry se jednalo o nadějný podnik, lákající některé dobrodruhy. Muzeum obsažně vypráví i jejich romantické příběhy. Namátkou zmiňme zlatokopa, který měl ve zvyku na cestě lesem ukusovat větévky borovic. Jak píši, samé romantické příběhy.

Vzestup rýžování. Foto: EILC.

K prohlídce patřilo i rýžování zlata doslova na vlastní kůži. To pro děsivě chladnou vodu, jež je nutnou součástí procesu. Princip není náročný. Nejprve si obujete holínky, aby vám neteklo do bot. Máte-li štěstí při výběru, uslyšíte něžné začvachtání, když do holiny vklouznete, neboť váš předchůdce nebyl nejzručnější a botu navíc nenechal vysušit. Ponožku si tak promočíte ještě před rýžováním a nemusíte se poté strachovat, abyste si omylem k nohám nenacákali vy.

Posléze si lopatou nahodíte nános hlíny na rýžovací pánev. Tím nemyslím teflonovou pánev na rýží, ha, ha...ha. Áchjo. Přidřepnete do kalné vody. Vyberete větši kameny, ty zahodíte v dál a jen kroužíte a sypete. Voda odnáší lehčí materiál, dokud na dně nezůstane kov s největší hmotností. Čili se na pánvi nakonec povaluje železný prach a výjimečně zrnka zlata. Aby bylo přesnosti a konkrétnosti učiněno zadost, toto vše za vás provede bodrý instruktor, vousatý nadšenec v kostkované košili, když vidí, že se s rýžováním trápíte příliš dlouho. Práce vyžaduje opravdu mnoho trpělivosti a odolnosti, a to nejen kvůli promrzajícím kloubům na rukou.

Když se westernové městečko potkává s Finskem. Foto: Maxime Pernal.

Je proto z podivem, že jsem toho samého dne dobrovolně plaval v obdobně ledovém jezeře. Po sauně a po vzoru skutečných Finů. Těžko popsat svěžest, jakou zažijete, když z osmdesátistupňové páry v noci vyběhnete do několik stupňů Celsia teplé vody. Reprodukovat by se dal snad jen ryk, který ze sebe lidé při prvním skoku vypravují. Možná zde se vyplýtvá přebytečná hlasitost, která se může v ticho přírody vychutnávajících Finech nakumulovat.

Foto: Maxime Pernal.

Třpytící se jezera v blízkosti Inari stále nechtěla zhasnout a jít spát. Západ slunce za polárním kruhem trval po několik hodin kolem půlnoci. Nádherno horizontu konečně dokreslovaly kopce, které narozdíl od jižnější části Laponska vyvstaly na obzoru. O druhém inarském, z rozechvělé melancholie se vynořujícím dni příště.

Runa třetí - Hlad stihl Väinämöinena

Krev ze soba je jak z Macbetha. Prokletí. Ať se snažíte sebevíc, nikdy ji z nohavice nesmyjete.

Finové jedí. Tímto se řadí mezi většinu národnosti světa. Pár slov o strastí při stravování a lokání v průběhu finského bydlení již padlo mezi stopkami. Teď si můžeme posvítit některé finské pokrmy pořádně. Začněme tím nejzákladnějším a nejobvyklejším. Možná zaskočí, že to není losos ani žádná jiná ryba, nejde o lesní plody, houby, jogurty, lékorky, ba ani březovou kůru Finové nežvýkají. Nikoliv, je to buřt.

Makkara! Foto: Maxime Pernal.

Makkara, jak se finsky nazývá klobása, je požívaná kdykoliv a kdekoliv. Finové makkary rádi opékají, krájejí, grilují, zapékají, obalují, přimíchávají a zakusují. Jídlo to je nejen oblíbené, ale také levné, tudíž se přívalu makkar nevyhnul žádný člen naší studentské skupiny.Vegetariánská varianta je všude k dostání.

Ve Finsku mají i banány tvar makkar! Foto: Maxime Pernal.

Těžko si představit výlet do přírody bez balíku klobás v batohu a hladově vyhlížejícího ohniště při každé zastávce. Makkaražroutskému odhodlání ničeho nevadí. Ani že se finský hladovec připravuje o onen hlavní požitek z opékání, který rozlévá táborou náladu mezi přidřepující, totiž omastek odkapávající na žhavé uhlíky z nařezaných špekáčků. Zpravidla všechny klobásy, co jsem tu požil, jsou neidentifikovatelně najemno namleté, podezřele libové a bez bílých kousků, takže jediné, co se na ohni stane, je, že ztmavnou. Navrch se fakt, že běžné makkary nemívají silnou slanou chuť, snaží vyvážit sladká hořčice. Marně.

Občas však přijde nálada na skutečné jídlo. Nabídka kantýny Laponské univerzity, totiž libovolně velké porce s přílohou dle vaší volby, nekonečné množství salátu šesti druhů, chleba čtyř druhů, pomazánek tří druhů a vody jednoho druhu, sklenka mléka nebo džusu, to vše za dvě a půl Eura, ovšem pokud si nepřikoupíte lahodný zákusek, kávu nebo zmrzlinu...samozřejmě našemu apetitu nedostačuje. A tak nadešel okamžik, kdy jsme čelili lekci finského vaření.

Ukázka poživatin z menzy Laponské univerzity. Foto: Petra Nekovářová.

Prvním krokem bývá nákup ingrediencí. Komplikace s ním spjaté, totiž kupříkladu má nerozhodnost již při otázce, zdali si vybrat košík, vozík nebo povozný košík, jsou násobeny nápisy. Většina potravin je popsána dvoujazyčně, finsky a švédsky, neboť oba jazyky slouží v zemi coby úřední. Bývá proto zbytečné hledat angličtinu, na niž zkrátka nezbývá místo. Ti, kteří jsou zběhlí v germánských jazycích, si mohou dojít pro oporu ke švédské verzi. Kdo se ve švédštině neorientuje a ve finštině nedošel tak daleko, aby tušil, jaký druh chleba že je "maalaiskauraileipä", dobrodružně degustuje. Jsou jídla, která bych nebýt jazykového nedopatření nikdy do úst nevzal. Také se jim někdy přezdívá zdravá.

Bez Finska bych neokusil ani sobí maso. Jeho uvařením jsem byl pověřen, když se rozdělovaly úkoly při odpoledni finské kuchyně. Přenáročný úkol zahrnoval celé čtyři fáze: rozkrájení, vsypání do kotlíku, lehké posolení a promíchávání. Potřeboval jsem k tomu Márkovu pomoc, ale další koření nebylo nutné. Sobi, i protože jsou vychovávani v přirozeném laponském prostředí, s dostatkem pohybu a pod důkladnou péčí majitelů, mají maso aromatičtější než jiná chovná zvířata. Někteří tvrdí, že chutná jako játra. Pod to se jistě mohu podepsat, neboť jsem játra nikdy nejedl. Takže si soba můžeme přirovnat, hm, třeba ke kuřeti, kterak bývá pravidlem u každého cizokrajného masa.

Sob se nevábně tváří v kotlíku a Márk v pozadí. Foto: Markus Ylikoski.

Mou oblíbenou finskou pochoutkou se stal karelský koláč neboli karjalanpiirakka. Slané pečivo původně pocházející z oblasti Karélie pro Finy typicky dokládá, z jak skromných surovin si lze vystačit. Jedná se o tenké moučné placky, na něž se uvrhne hmota z mléka a obilí (v současnosti je nejběžnější rýže), kolem níž se zohývá okraj těsta. Jestli se je podaří dostatečně zabalit, pečou se v troubě. Pokud se je povede nespálit, servírují se za tepla s vaječnou pomazánkou zvanou munavoi.

V rámci kurzu vaření jsme zakusili i lososovou polévku čili lohikeitto. Losos je v severské zemi hlazené řekami dodnes velice populární ryba. S žádnou jeho úpravou se nicméně nemůže rovnat dlouhé opékání na otevřeném ohni. To se nám naskytlo při třídenním výletě do Inari, jemuž věnuji několik stovek řádků někdy příště. Slov nikdy na světě není dost, není-liž pravda?

Lohikeitto. Foto: Maxime Pernal.

Tedy jak na vynikajícího lososa? Nedaleko od ohniště jsme rozložili prkna. Na ně se pak ocelovými hřebíky přibily pláty gigantických lososů, obrácených kůži na dřevo. Stejně jako v případě soba byla jediným dochucovadlem sůl - ve slané vodě byl losos před vybalením naložen. Po několikahodinovém opékání získal tmavou krustu. To se ví, že se průběžně muselo z různých úhlů pohledu zjišťovat, jaké úrovně křupavosti a jemnosti dostupuje, tudíž první kus byl doslova sedřen na kůži, než vůbec přišla chvíle servírování. I tak bylo dosti a skvělo.

Lohi. Foto: Tímea Gutveiler.

Jak známo, Finové rádi sbírají bobule a další lesní plody. Zvyk vypravit se do lesa s košíkem si podobně jako čeští houbaři náležitě hájí. Bobulaření, jak neobratně překládám sloveso marjastaa, poslední dobou přechází i do sociální a mezinárodněpolitické roviny. Firmy najímají levnou zahraniční pracovní sílu, zvláště Thajce, kteří bývají v létě masově rozváženi do finských lesů. Ty jsou dostatečně rozsáhlé, aby nedošlo k ovlivnění úrody z keříkového podloží. Přesto si místní často stěžují, že Thajci vybírají utajená naleziště, kam si jejich rodina chodila sbírat moruše po nespočet generací.

Je skutečně zvláštní, aby si na brusinky brousil zuby někdo, kdo nemá k finské přírodě žádný vztah. Za poslední rok se několik thajských sběračů v lesích ztratilo a musela po nich pátrat policie. Jindy byla skupina Thajců podvedena mužem, který je nalákal do země, nechal si zaplatit za cestu a zanechal je vlastnímu osudu. Ve finské společnosti se zvedlo široké vzedmutí a spouštěly se sbírky na podporu obalamucených Thajců. Nemohu si odpustit poznámku, že kdyby se stejně stalo pokaždé, kdy jsou podvedeni například Vietnamci v České republice, Češi by museli utrácet na sbírkách více než na daních.

Sladké výsledky zápasu o bobule, jakým se může stát mustikkapiirakka, nepotřebují komentář.

Mustikkapiirakka. Foto: Maxime Pernal.

Jestli bude zájem, recepty na tato i další jídla dodám. Dobrou chuť.