sobota 1. prosince 2012

Runa dvanáctá - Väinämöinen u cara (Petrohrad, II. část)

Konečně uniknuv ze spárů Erasmáků, poutník se udýchaně zanoří do l'Ermitage - jen aby v galerii narazil na nedozírnou skupinu Erasmáků z Helsinek. Ovšem ona má záživného průvodce...a tak se poutník přerodí v davové klíště. Nikdo již poutníka nespatří.

Petropavlovská pevnost v noci. Foto: Kasia Okreglicka.
Hostitelé. Vděk. Bez nich bychom se brzy proměnili v kostky hlenu, přimrzlé k botám Alexandra Sergejeviče Puškina, respektive podstavci jeho památníku. V minulé runě jsem něco zmínil o první rodince, která nás přijala za své a svěřila nám k užívání podlahu v jednom nebetyčném paneláku. Už jsem neřekl, že i sami rodiče vždy spali na matraci mrštěné na zem. Inu, nese to s sebou určité finanční nevýhody, být vědeckým pracovníkem v Ruské federaci. Nepřezdívá-li si tedy "vědecký pracovník" i ředitel Gazpromu. Malý byteček byl ale k přespání přívětivý, autentický a o to útulnější - starodávná trouba, šero, vodní dýmka v rohu a kupy zaprášených koberců přípomínaly, že jsme buď v čajovně, nebo na cestě. Jako by nás, znavené kočovníky, ke stolu přijali v jurtě uprostřed středoasijských plání (jež by mimochodem měly být v budoucnu cílem další výpravy, do jejíhož rozepisování se pustím).
Má mapa Petrohradu i s velmi praktickými poznámkami. Nechť slouží.
To Marta, hostitelka, u níž jsme přespali na zbývající dva dny, na míře Autenticity tratila, když nám nabídla opravdový gauč a jednu nafukovací matraci. Nafukovací přes den, vyfukovací v průběhu noci, kdy jsem na ní ležel já. Kuriózní pro mě, jako ještě dostatečně neznalého ruských rozměrů, ale bylo, že byt sice měl velmi podobnou adresu - ležel na stejné ulici, kde jsme bydleli u rodinky, na tepně jižního předměstí Petrohradu. Ovšem i tak od toho předcházejícího k bytu novému by cesta trvala skoro hodinu, aniž by přitom člověk musel sejít z jednoho chodníku.

Neboť jsem počítal s tím, že oba hostitelé žijí prakticky v sousedství, opomenul jsem si předem zapsat takové podružné detaily jako Marty patro. Tím jsem zas přidal na Autenticitě celé situace já, a to když jsem u domovního vchodu zkoušel zvonit na rozličné nebohé obyvatele podle čísel, která mi matně vytanula na mysli. A čekal jsem, až se jednou z nechápavé nebo pobouřené ruštiny vynoří přívětivý dívčí hlas. Nakonec se úspěšně ozval, což bylo v zájmu celé výletové Autenticity vynikající. Marta nás totiž uvedla do místního folklóru:

Něva a paní, co se možná též jmenuje Něva. Ale spíš ne. Foto: Kasia Okreglicka.
---
Zaprvé, průvodčí v autobusech dávají malé papírové lístky s jedinečným, ba přímo autentickým číslem. Tradice praví, že pokud se vaše číslo shoduje s dnešním datem, musíte lístek sníst. Zeptal jsem se, jestli to samé mladí Petrohraďané provozují i s těmi kovovými mincemi, které se používají namísto lístků v metru. Prý ne.

Zadruhé, velmi zásadní a pouze mezi místními šeptaná informace: přijdete-li do jednoho určitého baru přesně v danou minutu, a uvedete-li tajné heslo, obdržíte panáka na osobu zdarma. Nu není to úžasné, autentické a něco, co se ani z průvodců Lonely Planet nedozvíte? Že jo? Hned bych se tam, být vámi a inspirován svým vlastním cestopisem, chtěl vypravit. Jen drobným háčkem zůstává, že si po roce už nepamatuji ani místo onoho baru, ani čas výdeje pití zdarma, a už vůbec ne žádné tajné heslo. Inu, nemusíte děkovat, vždy se rád o nějaký takovýto nezapomenutelný kus svérázu podělím.
---
A přece. Pohled na jeřáby z Katedrály sv. Izáka. Foto: Kasia Okreglicka.
Teď se ale pokusím podat pár skutečných praktických rad pro případ, že o ně někdo stojí. Nejprve, před průzkumem Petrohradu je záhodno zjistit si otevírací dobu všech míst, která chcete navštívit. Pokud to neprovedete, může se vám snadno přihodit, že si naplánujete kupříkladu cestu na vrcholek kopule Chrámu sv. Izáka (pokrytý přes stem kilogramů zlatých plátů) přesně tak, abyste spatřili Petrohrad za západu slunce...jen abyste zjistili, že je středa a každou středu má Chrám sv. Izáka zavřeno. Některé zavírací doby jsou ale ještě zrádnější a vztahují se jen na část měsíce - kupříkladu si vezměte takové Muzeum politické historie (čili dějin Sovětského svazu v ruském podání). Jeho probádáním jsem se chtěl "teritorialisticky" osvěžit těsně před odjezdem a tímto zlatým hřebínkem se s městem rozloučit. Můj doprovod, studující farmacii, pro to z nějakého prapodivného důvodu neměl pochopení a raději se vydal brouzdat místními autentickými tržnicemi s fotopaparátem. Ne že by na tom záleželo, neboť nápis na zatarasených dveřích muzea stejně hlásal, že první úterky v měsíci je zavřeno, a já se místo toho po nábřeží vydal na špionáž do blízké pobočky Gazpromu. Opět jsem pozornosti strážců unikl snad ani nespatřen. Přepadá mě podezření, jestli nejsem neviditelný. Zdali mě při noční cestě do Ruska o orgány opravdu neochudili, a já nejsem jen duch svého bývalého já, co odmítá opustit svět, než spatří Ermitáž.

Státní Ermitáž za to všechno rozhodně stojí. Nepíšu to (jen) proto, abych nebyl za barbara, neboť vychvalovat Ermitáž se už 248 let sluší, ani protože studenti mají vstup zdarma. Některé obrazy starých sbírek jsou tak čarokrásné, že ani mé dětinské já nespatřuje větší estetickou hodnotu v jejich rámech. Už její umístění, Zimní palác, který byl v roce 1917 sídlem pocarskeé a předbolševické Prozatímní vlády, vybízí k bujarým představám přisyceným autentickými propagandistickými filmy od Ejzenštejna. Fantazíím o tom, jak masově a velkolepě vypukla Velká říjnová socialistická revoluce, jež jsou stejně falešné jako nedaleko zakotvená Aurora. Skutečný původní křižník Aurora, který poňoukl k bolševickému převratu slepou patronou, nechali Sověti potopit v době 2. světové války při obléhání Leningradu z toho důvodu, aby jej nepotopili Němci dřív. To slepými patronami Aurora předvídat nemohla.

Kazeňská katedrála i s Kutuzovem v popředí, včetně jeho popředí.

Ne tak nepodobné uctívání, jaké se dostávalo Auroře, zasypává i slavnou ikonu Panny Marie z Kazaně (původem z 16. století) v její, takzvané Kazaňské katedrále. Nechal ji vystavět car Alexandr I., takže za á odráží jeho politiku vřelého sbližování se západními katolickými vládci a za bé lásku k vojáčkům, co pro něj porazili Napoleona. Díky tomu zaprvé, zvnějšku klasicistní chrám s kolonádou vypadá, jako by někdo vytrhl půlku Vatikánu a teleportoval ji doprostřed Petrohradu. Mimochodem, car prý chtěl na druhé straně Něvského prospektu (té dlouhé a dnes asi tak osmisetproudé ulice) dostavět i druhou půlku Vatikánu, ale nestalo se tak, neboť patriarchové pravoslavné církve ve vší svojí zastydlosti další kopírování římské svatopetrské baziliky zatrhli. Podivíni - kdo by to do nich řekl, že by katolické vzory nesnesli. Zadruhé, jde zároveň o pomník věnovaný zejména generálu Kutuzovovi, tahounovi protinapoleonovského tažení. Pod katedrálou se nachází i jeho autentická hrobka. I když jej ve třicátých letech stalinisté proměnili v "Muzeum dějin náboženství a ateismu", neboli ve svatostánek nevíry, dnes opět plně slouží pravoslavným kněžím.
Dort. Foto: Kasia Okreglicka.

A od vojensky kamenné Kazaňské katedrály není daleko k měkkostí dočista obalenému chrámu, co vypadá jak narozeninový dort. Chrám Kristova vzkříšení - Spasitele na krvi, který oproti ní zůstal sekularizovaný, leží u břehu jednoho z mnoha patrohradských kanálů (ha, odtud punc benátskosti). Krom toho, že vypadá jako dort, má s dortem svým způsobem mnoho společného. Zkrátka, někdo obdrží k narozenimám dort, jiný, jako třeba car Alexandr II., dostane k druhému výročí svého úmrtí autentický a sladce namalovaný kostel. Chrám, jak jeho jméno napovídá, stojí na místě, kde anarchisté na cara Alexandra (toho Finy oblíbeného, co postává na hlavním helsinském náměstí) spáchali roku 1881 atentát. Na uctění svého vesměs slušného a jakž takž liberálního otce dal romantický chrám vybudovat jeho vesměs antisemitský a jakž takž hrubiánský syn, car Alexandr III. (asi se netřeba dovtipovat, nakolik si atentátem anarchisté polepšili). Uvnitř jsme nebyli, stejně jako jsme nebyli uvnitř žádného narozeninového dortu, ale oboje by mohlo vypadat obdobně, svíčky nevyjímaje.

Pokud však město navštívte s tím, že chcete lermontovsko-puškinovsky kontemplovat, nejen templit, spíše než chrámy vás může potěšit procházka Tavričeským sadem anebo mezi náhrobními kameny a jednotlivými křídly kláštera Alexandra Něvského. Komplex stále funguje, tudíž kolemjdoucí mniši jsou autentičtí, klid je jimi vynucený a zákoutí jsou v noci jen letmo osvětlená. Kupříkladu mé posedávání a rozmlouvání s tamějším černým hřbitovním psem díky tomu za jednoho temného osamělého pozdního večera získalo mnohem zajímavější atmosféru.

Když jsem ale už psal o carech, bylo by hříchem proti celistvosti nezmínit posledního panovníka Rusi, Mikuláše II. Asi to bude dáno tím, že studuji to, co studuji, ale zapůsobil na mě (jen na můj farmaceutický doprovod již podstatně méně) jeden kout v barokní Petropavlovské pevnosti. Obrannou tvrz založil na Něvě Petr I. coby zátaras proti švédské armádě...která, jak pravý starý vtip, bojovala vždy do poslendího Fina! Fakticky pevnost nikdy nebyla využita - kromě bojů proti údajným "vnitřním nepřátelům", neboť dlouhá léta sloužila jako žalář pro odpůrce vladařů a další nepohodlné osoby, autentickým Petrovým synem Alexejem počínaje.
Katedrála sv. Petra a Pavla. Foto: Kasia Okreglicka.

Ale vraťme se k objevu. Ve žluté a špičaté Katedrále sv. Petra a Pavla se uprostřed pevnosti nacházejí hrobky carů, kteří v nich leží, celí autentičtí. Jenže jedinečná mramorová místnost není věnována zakladateli katedrály Petrovi I., ale rodině Mikuláše II. a jemu samotnému, kterým se nedostalo standardního pohřbu. Zajatou rodinu bývalého cara, jenž už více než rok před tím dobrovolně abdikoval a žádnou mocenskou pozici ani politické ambice ve státě neměl, i její služebnictvo povraždili bolševici v červenci roku 1918 v Jekatěrinburgu. K městu jen deset dní nato dorazily československé legie - moskevský Nejvyšší sovět se mimo jiné obával, že by legionáři cara osvobodili, a tak dal věznitelům rozkaz, aby před svým útěkem všechny ve sklepě pro jistotu zavraždili. Krutému osudu tedy neunikly ani děti navzdory tomu, že popravu bolševici dlouho zatajovali a když už se nedalo zatloukat více, vydali prohlášení, že cara sice zastřelit dali, to jo, ale rodinu velkodušně propustili. Výsledkem toho všeho, který dnes můžeme vidět, je další "chrám na krvi", tentokrát postavený v Jekatěrinburku na místě vraždy, Mikulášovo svatořečení a něčí ostatky, které byly v 90. letech identifikovány a uloženy do petropavlovské katedrály. Tam je carská rodina denně upomínána Rusy, kteří kladou svíčky snad jako symbol smíření společnosti.

Lenin jako len. Foto: Kasia Okreglicka.

Ono smíření společnosti musí mít vážně grády a dosahovat až na měsíc. Jinak bych si totiž vážně nedovedl vysvětlit, že pár kroků od místa tak vášnivě zasvěcenému panovníku, který byl zabit komunisty, leží Trockého náměstí (a to že patří vyděděnci Trockému dokládá, že tam asi leží méně než dvacet let), navíc s dosti propagandistickým Muzeem říjnové revoluce na rohu. Autentická ruská hrdost, kterou jsou dějinné postavičky nehledě na jejich opravdové názory zaplavovány a vyplavovány, se mi podle petrohradského místopisu zdá nekritická asi jako pohled dvouletého dítěte na obří gumové bonbónky, třebaže se dělají z kůžiček kraviček. Nemám ponětí, jak rozjímají sochy soudruhů Petra a Kateřiny Velikých nad tím, že pár bloků od nich stejně vznosně postávají Lenin a Marx....navíc na Náměstí Diktatury proletariátu. A naopak. Ještěže se nedovedou otáčet. Blahá je nepatrná, takřka neviditelná (jedno odpoledne jsem nám vyhradil pro zvláštní quest - najít ji) a apolitická soška ptáčka, která se ukrytá pod mostem přes jeden z kanálů nedaleko Michajlovského zámku. Čím to, že oproti všem Leninům a Petrům je ohlazená a má pod sebou vrstvu mincí pro štěstí?

Příště o věcech lidštějších, swingu, baletu a odjezdu.
Leč pak potěší sousoší inženýrů, akademiků či prostě nějakých chytrých pánů.
Mám za to, že jedním z nich může být Lomonosov.
Jenže jej oproti Leninovi nikdo nepozná.
Foto: Kasia Okreglicka.
PS. Kvíz pro bedlivé čtenáře. Které úplně nadbytečné slovo se nachází v každém odstavci? První správná odpověď obdrží další kvantum textu jako dárek!

pondělí 16. července 2012

Runa jedenáctá - Väinämöinen za carem (Petrohrad, I. část)

Ve městě Petrohradě žije necelých pět milionů lidí, což je pomalu tolik jako v celém Finsku. Populace se musí nějak rozptýlit, a proto se dobrá půlka obyvatel stává průvodčími v autobusech, strážci turniketů v metru a domovnicemi gigantických paneláků.

Obloha nad Petrohradem. To protože to je zaprvé hezké, a zadruhé
nemáme žádné obrázky z hraničních přechodů. Foto: Kasia Okreglicka.
Omlouvám se za výpadek, leč vraťme se k zářnému okamžiku dávno minulého podzimu. Sankt Peterburg, velkolepé Benátky severu! Počkat, nepřezdívá se tak náhodou i Stockholmu? A též belgickým Bruggám? A Benátkám nad Jizerou se vlastně říká jak? Fráze přirovnávající evropská města k jiným evropským městům házeje za hlavu, jedno se Petrohradu musí přiznat - sever z něj sálá, až mrazí. Ne nadarmo bylo carské Rusko po staletí považováno za mocnost evropského Severu, nikoliv Východu, jak by se dneska řeklo.

Toho jsem si povšimnul v okamžiku, co jsme v ruském mikrobuse (čili takové dálkové maršrutce) přejeli finsko-ruskou hranici. Teplota se z metru na metr propadla o deset stupňů Celsia a koruny stromů, ve Finsku na konci října stále barevné, smutněly holými větvemi. Jako by Kreml rozhodl, že v Rusku má být zima, to se ví, a proto poručil větru i dešti, že to oba mají dát patřičně najevo a zchladit celé území Ruské federace, nehledě na přírodní zákony. Vše navzdory tomu, že Petrohrad leží prakticky na stejné rovnoběžce jako Helsinky a cesta mezi oběma městy i po souši trvá pouze nějakých osm hodin.

Ideální je cestovat zmíněným mikrobusem s ryze ruskou posádkou i osádkou, který každodenně vyjíždí od Kamppi, tedy v podstatě zpod oken mé univerzitní koleje. Zavítáte-li někdy do Ruska přes Finsko, doporučuji těchto decentně netransparentních služeb využít - všichni ruští dopravci nabízejí cestu za přesných 20 €, což je naprostý zlomek toho, co byste platili za trajekt či mezinárodní autobus. Nemám pochyb o tom, že kdyby se některá z firem pokusila svou cenu pozměnit a třeba rozšířit služby, tvrdě proti ní zasáhne zdaleka nejen neviditelná ruka trhu; avšak doprava to je obdivuhodně efektivní. Podle mých zkušeností musí jít o páteřní spoj podpírající přinejmenším dvě složky západoruské ekonomiky: pracovní migraci a pašování cigaret. Však i slečna stevardka (přítomná vždy v každém z těch asi dvanáctimístných vozítek) na zpáteční cestě do Helsinek můj dvoučlenný doprovod a mě požádala, jestli by na naše jména nemohla přepsat pár kartonů cigaret z plného kufru, to aby neměla na hranicích potíže. Ovšem předbíhám, ještě jsme v duchu ani nedojeli do Petrohradu.

Samozřejmě nesmíte počítat s tím, že by na vás kdokoliv v maršrutce hovořil jinak než pa rusky, ale jinak to byla cesta veskrze jemná a něžná. Přestože jsem většinu cesty prospal (předcházející noc jsem oka nezamhouřil kvůli odevzdávání eseje do školy), probudil jsem se stále se všemi vlastními orgány v těle a s leskem předhraničního Duty Free Shopu za oknem. Jeden ze spolusedících Rusů si v něm nakoupil mikrovlnnou troubu. Jiný si zas přinesl zvláštní velkou asi makrelu, která byla obalena několika vrstvami pevného papíru celého potištěného křiklavými nápisy "NEVER OPEN IN EU!" (čili "ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ NEROZBALOVAT V EU!"). Pravda, vanul od ní pach rybiny takřka toxický, ale více jsem raději nepátral.

Vzápětí přišly hranice a s nimi i knedlík v krku. Nejprve mi dáma s očekávaně zakaboněným výrazem a vojenskou čepicí, která byla trojnásobně vyšší než její čelo, zkoumala pas a nutila mou rozespalost vyplňovat jakýsi imigrační lístek, aby po deseti minutách všechny mé chabé pokusy o azbuku přeškrtala a napsala tam cosi vlastního. Posléze mi do ruky vrazila tužku - pro připomenutí hodin výtvarné výchovy, to je ta věc, co se dá vygumovat - a dala mi to podepsat dřív, než jsem se zmohl na oblíbené ruské "što".

Souvislost opět mizivá, ale aspoň zobrazuje mříž
(u Zimního paláce).
Foto: Kasia Okrelicka.
Ovšem teprve posléze jsem si uvědomil, neboť jsem zmatkář a nechtěl jsem zdržovat svůj doprovod ani spěchající Rusy za sebou, že jsem si při prohlídce batohu jaksi vedle celnické budky s onou oficiální oficírskou paní zapomněl spacák. Zanechal jsem jej za sebou v zóně nikoho dekorované závorami, turnikety a příležitostným ostnatým drátem. Do lící se mi vlilo horko. Co teď? Tedy tehdá, když už příběh vyprávím v minulém čase? Komunikace se strážci hranic o možnosti, jestli by mi spacák nedonesli, se ukázala být naprosto bezúspěšná...možná i z toho důvodu, že jsem se z nesmělosti vůbec neodhodlal nikoho požádat. Ovšem bez spacího pytle bych se na neomezené zemi země neomezených možností uložit nedokázal, že. No což, stále jsem prahnul po šlofíku, což násobilo mou přirozenou pošetilost, takže jsem se rozhodl v nestřeženou chvilku otočit, obkroužit zábranu, podejít rudou ceduli hlásající, že tudy nikdy a za žádných okolností tedy rozhodně ne, a pro svůj artefakt si dojít, ba klidně se k němu probojovat. V nejhorším mě jen zastřelí, ale každopádně cíl bude naplněn - budu moci jít na kutě, třebaže věčná.

Při své cestě zpět na čáru jsem se snažil zěširoka usmívat na všechny strany a tvářit se vůbec nenápadně pro případ, že by mě snad někdo zahlédl. Tím jsem samozřejmě musel působit ohromně podezřele. Jenže jsem se žádné reakce nedočkal, protože mě nikdo na celém přechodu nespatřil, poněvadž se nikdo na celém přechodu nedíval. Jaké bylo překvapení, když jsem po pár metrech pytel nalezl nevinně ležět, kde jsem jej zanechal, nikým nesebraný, nikým nehlídaný, policejními psy a pyrotechniky neprověřovaný, a široko daleko nebyl jediný celník ani žádná jiná živá duše. Všechna blízká stanoviště vězela opuštěna. A tak zodpovědně a přísně se vše ještě před pěti minutami tvářilo, když pasy procházely procedurou mravenčího přezkumu pod lupou. Netuším, kam se ruský sbor ochránců hranic sbalil poté, co nás odbavil, ale každopádně šlo o ukázkovou předvěst toho, s jakým těžko věštitelným nasazením některé ruské úřady dokážou pracovat. V Petrohradě se tento národní svéráz projevil zejména na poště, kde jsme si na dohromady jedenáct známek pro pohlednice do Polska a Česka počkali jednu hodinu šestnáct minut.

Nakonec jsme byli my a naše krosny vyklopeni na jednom konci slavného Něvského prospektu, tedy na okraji historického centra Petrohradu a pouhých 4,5 kilometru od druhého konce slavného Něvského prospektu. Sotva jsme se rozkoukali na mnohaproudých silnicích, zahájili jsme pátrání po našich hostitelích. Ti žili kdesi na jižním předměstí a jejich jména si již nevybavím, což je jen další úskalí toho sepisovat blog o událostech již půl roku historických. Avšak už samotná jejich existence (byť jsme o ní drahnou chvíli pochybovali, než jsme jejich byt konečně našli) naznačuje, že jsme pro přespání využili tzv. couchsurfing. Mnozí říkají, že jde o skvělou možnost poznat místní a ještě nic neplatit za hostel, již mnohem méně lidí jej skutečně využilo...pravdou je, že v Petrohradě jsme skutečně narazili na vynikající hostitele. Šest dní jsme si rozložili mezi dva různé "gauče", a prvním z nich byla tříčlenná rodinka s kocourem, která žila ve skromných podmínkách dvou malých panelákových místností. Rodiče byli vědečtí pracovníci, snad od toho se odvíjel nižší příjem, a veskrze vynikající lidé, co strávili předcházející léto na Kamčatce.

Milí však nebyli jen oni, ale i lidé z řetězce, který nás k nim za temného večera dovedl. Dokáže zaskočit, jak neskutečný rozdíl může být v ochotě náhodného Rusa, kterého potkáte při cestě z práce, a toho stojícího za přepážkou a majícího funkci! Kupříkladu když jsme se ptali kolemjdoucího mladého pána na adresu, co nám napsali hostitelé, marně se po té další z mnohakilometrových ulic rozhlížel. Ovšem nevzdal se. Sáhl po telefonu, zavolal kamaráda, který seděl u počítače, a nadiktoval mu kýženou lokalitu, aby ji mrštil do Google Maps. Po deseti minutách vyhledávání se nás v ruštině a společnými silami oba muži snažili navigovat, kterým směrem se vydat, a popsat, jak podle fotomapy vypadá střecha onoho převysokého paneláku. Snad abychom jej hned na první pohled odespod poznali.

Nehledě na rozlehlost města jsme se díky pomoci místních do cíle dopracovali. Jakmile jsme před (či spíš pod) budovou stanuli, museli jsme se prodrat přes oplocený vchod a první zamčené dveře hned za ním. Další postup uvnitř pevnosti bedlivě střežila jistá paní - jednalo se vedlejší odnož "kolejbáby", jenže hlídající obytné budovy v majetku města, a to nehledě na věk nájemců. Jí jsme svou návštěvu nejprve museli nahlásit a legitimovat se. Pak jsme však již mohli spokojeně stoupat do dvaadvacátého patra.

Celou dobu hovořím v množném čísle...tajemství, s kým vlastně jsem do Sankt Peterburgu zamířil (což nejspíš nikoho zajímat nebude, ale záhadně znějících lákadel není nikdy dost), stejně jako příběhy o samotné petrohradské dopravě a palačinkách si v zájmu napětí takřka strunového ponechám na nadcházející díl vyprávění. Brnk.


PS. Autor si vyhrazuje právo na přehánění, přibarvování, zavádějící informace a podkreslování Nohavicovými písničkami v zájmu dramatičnosti celého po tak dlouhé době znova načatého textu.


pátek 16. března 2012

Runa desátá - Väinämöinenovo podnosí

Juhana "Dalí". Foto:
worldbeardchampionships.com
.
Kníraté intermezzo.

Ve Finsku vás může zaujmout ledasco pro středoevropana nezvyklého. Většina z ledasčeho bývá nezáživná a ohraná, protože vás na ni vábí leckterý turistický průvodce. Čili, stručně vyjmenováno, jde o saunu, soby a sníh. A Santu, chcete-li. A to se předposlední z těchto čtyř králů, kteří opanují každý tuctový spot o Finsku, v zimě roku dvoutisícíhojedenáctého skoro neukázal.

Na ty skutečně kuriozity a zvláštnosti, které nesmí uniknout vašemu zraku, vás však marketing žádné země nepřipraví. Můžete bloumat po helsinských ulicích celé dny doprovázení pochybností, jak plochý život zde vedete, že k jeho dokonalosti chybí něco nepatrného, co nedokážete zaměřit a uchopit. Jakmile se pokusíte v hlavě lokalizovat to prázdno, vyklouzne se stejným pocitem jako ranní vzpomínka, o čem se vám v noci zdálo. Něco to ale být muselo, tím jste si jisti. Jenže... V tu ránu je náhle spatříte. Proti vám jeden takový sen ve výšce 160 centimetrů levituje. Blíží se vaším směrem a vy se štípnete pro ujištění, zdali bdíte. Je to knír! Neobyčejný a dokonale pěstěný se se svými makabrózními rozměry usměvavě pronese kolem vás. Jakmile se vzpamatujete, ohlédnete a uzříte, jak mizeje v dáli, po obou stranách značně přečuhujuje týl svého majitele.
Jeffry, vítěz kategorie Knír Angličan.
Foto:
worldbeardchampionships.com.

A kouzlo neviděného bylo prolomeno. Náhle si uvědomíte, že lidi s úchvatně kurážnými kníry míjíte všude v Helsinkách. A po lehké promluvě zjistíte, že mají vlastní subkulturu. V českých zemích je adorace vousu šeredně opomíjená, vynecháme-li  nadšence do císaře Františka Josefa I. a jeho kaiserbartu, ale to jsou stejně spíše naducané licousy, takže se je do ušlechtilé kategorie samotných knírů započítat nepatří. To zdaleka nejen Finsko, ale i ostatní severské země, jsou opět o světelné roky napřed.

Ve světě kníru došly tak daleko, že loňské a podle všeho velmi zdařilé mistrovství světa vousů a knírů (tzv. WBMC - World Beard and Moustache Championship) bylo uspořádáno v Norsku v Trondheimu. Jistě to nebude náhoda - stejně jako u oblíbeného norského sportu běžkování je i u knírů klíčem k trofeji to, jak má kdo navoskováno! Soutěží se v různých kategoriích rozlišených podle střihu a v porotě zasedají významné oknírené osobnosti kulturního života. Divácky nejatraktivnější bývají výkony v soutěži o nejlepší "freestyle knír", "freestyle vousy" a "freestyle plnovous".

Keith, opakovaný vítěz kategorie Freestyle Moustache.
Foto:
worldbeardchampionships.com.
Poslední mistrovství bylo pro Finy neobvykle úspěšné. Jistý Juhana Helmenkalastaja totiž dosáhl na zlatou medaili se svým knírkem vzor "Dalí". Navzdory fascinujícím útvarům, které jsem potkával v tramvajích, do té doby finští borci nikdy vítězství nevybojovali. Ostatní národnosti tradičně válcují knírači z USA, Německa a Lichtenštejska (pravda, ti poslední pouze oceněními za počet vyslaných reprezentantů v poměru vůči počtu obyvatel). Anebo to snad bude tím, že byl Helmenkalastaja vůbec prvním Finem, co se soutěže účastnil? A ihned vyhrál, což vlastně o úrovni finské knírové kultury ledasco vypovídá.

Přikládám obrázkový přehled nejfrekventovanějších podivuhodných knírů, podobně jako se už stalo u rovaniemských poštovních schránek. Na základě zevrubné empirické komparace jsem dospěl k závěru, že seveřané zvláště v mladém věku preferují dlouhé a úzké kníry spíše než bradky, kotlety a další křoviska a vousiska. Tím se liší kupříkladu od řádně vousatých Američanů (jimiž teď nemyslím přejemné knírky od San Francisca) často vzpomínajících na rozložité a zacuchané časy občanské války.

Angličan. Nejběžnější zjev na helsinských
ulicích, špičky o ostrosti jehly.
Freestyle.
Doplňte si dle své představivosti.
Neboť nahoru stočení nestačí.
Dalí.
Další soutežní kategorie.


Imperiál. Jasná volba
steampunkerova!
Pro vyváženost i jeden vousáč. A když pořád píšu o těch sobech.
Elmar, vítěz kategorie Freestyle Full Beard.

Foto: Getty/AFP.
Mít řádně vykroucený knír s sebou přitom nese přerůzné výhody. Pomineme-li spornou a vždy prvotní otázku, jaký má chouba pod nosem efekt na dámskou společnost, vás s takovým šlechtěným voskovcem také snáze kdokoliv pozná. To může vést dokonce až k příhodám, kdy se procházíte po nákupním středisku Kamppi a z zničehonic vás zastaví jeden, který na vás spustí anglicky se slovy, jestli jste nebyl na jaře v Praze na divadelní přehlídce Pražské quadriennale, jestli jste tam shodou okolností neobsluhoval finskou expozici Muna (Vejce), že se mu velmi líbila, a že on vás tam potkal a cože jste s tím vším měl společného, jestli jste scénograf nebo tak. Když se s ním dáte do krátké řeči, zjistíte, že onen Čech celou dobu žil jsem v domnění, že váš knír, který jste měl už v Praze, byl jenom součástí futuristického kostýmu.

Tímto děkuju pánovi, jehož jsem náhodně potkal v centru Kamppi, za uvedení do problematiky knírových závodů a zase potvrzuju oblíbenou floskuli: svět je malý! Nu, nebylo to krásné? Mimochodem, ve Švédsku to je prý s kníry daleko divočejší.
Pán v Praze u vejce. Úhel záběru dokonale zakrývá bohatství nabroušeného kníru,
leč sám nefotím, tudíž jsem bezskrupulózně ukořistil aspoň tuto fotku z WSJ.
Foto: Petr Josek/Reuters.

čtvrtek 8. března 2012

Runa devátá - Väinämöinen za zálivem se nalévající

To na Helsinkách nejmalebnější je Tallinn.

Foto: Tomáš Munzar.
V životě každého cestovatele a hrdiny z dávných eposů nastane okamžik, kdy jej minulost dožene, ať už se světem prodírá kupředu na jakkoliv rychlé mule. V tomto případě se svědomí vlilo do podoby dvou floutků z mé bývalé střední školy, přízraků známých pod jmény David a Tomáš, kteří hned v druhém týdnu, co jsem sám pobýval v Helsinkách, sdíleli podlahu mého malého a proti sebevraždám pečlivě zabezpečeného pokoje. Přesně tak. To jsem ještě nezmínil, že na okně chybějí kličky, snad aby je nešlo otevřít pro případ náhlého závalu studentské severské deprese? Na většině kolejí je přístupná jen malá větračka. Proto mi hoši pořídili na jednom z četných helsinkých bleších trhů pánev, abych se měl čím utlouct, kdyby mě už tlukouti se nudou omrzelo. Anebo si alespoň odteď mohu smažit nezdravá jídla, kterážto jsou zaručeným lékem na jakýkoliv splín.

Plavba (očividnějšíá titulek jsem vymyslet nedokázal). Foto: Tomáš Munzar.
Chaotičnost prvních myšlenek tohoto záznamu odpovídá tomu, jak byly dny s návštěvou vířivé, objevné a vůbec fascinující (tímto jest úlitba za to, že mi pánové dodali zásoby sýra a piva z českých luhů a chmelnic, vykonána). A tak jsme se rozhodli v sobotu z města saun a rybiček v zemi plné lesů vyklouznout do jiného města saun a rybiček v jiné zemi plné lesů. Čili naskočili jsme na trajekt do estonského Tallinnu. Město to je ohromně pestré, s mnoha tvářemi od středoevropsky středověkých hradeb, přes hrátky s industrialismem, až po nablýštěné mrakodrapy.

Cesta přes Finský záliv přitom není nikterak dlouhá. Zabere celé dvě až necelé tři hodiny, které uplynou příjemně, ať už se procházíte tam a zpátky mezi tuctem pater vyplněných všemi světskými radovánkami, nad nimiž si každá střídmá peněženka nevěřícně zakrývá očka svou koženou chlopní, nebo si na lodní přídí přehráváte scény s Titanicu. Nejedna společnost hlavně estonského původu se vypracovala na tom, že převáží náruživé lidi z Helsinek do Tallinnu a zpátky. Patří mezi ně kupříkladu Tallink Silja, jak její jméno napovídá, nebo taková Linda Line s logem, které jako by z loga vypadlo nejmenované švýcarské čokoládě. Druhá jmenovaná (čímž nemyslím nejmenovanou čokololádu, protože ta není jmenovaná) se chlubí tím, že je zdaleka nejrychlejší dopravce a cestu mezi přístavy stíhá za hodinu a půl. Což se jí daří, jen protože vyplouvá o čtvrt hodiny dříve a nehledě na to, jestli jsou všichni pasážeři na palubě, jak by mohl můj další host v Helsinkách a náš průvodce po Tallinnu Pavel jistě s radostí vyprávět. Existují ale i spoje, na kterých můžete naopak plout celou noc. Za vydatný příplatek. Proč, to objasním níže v úvahách o tom, jaká kouzelná symbióza mezi Tallinnem a Helsinkami funguje.
Při přirážení. Foto: Tomáš Munzar.
Hřiště v Rotermanni kvartalu. Foto: Pavel Šára.

Zákoutí Rotermanni kvartalu. Foto: Tomáš Munzar.
Vylodili jsme se poblíž komerční čtvrti zvané Rotermann. Do budov nedaleko přístaviště se v posledních letech masivně investovalo s jasným cílem - oživit starou průmyslovou část města, aby vypadala a byla používaná tak, jak vypadá a je používaná teď, což by mělo být nejspíše jiné vypadání a používání než předtím. Ehm, obrázky budou asi lepší vypravěčem než já.Vzorem jí byly přestavby cihlových továren ve Finsku, což je pro Estonsko, které se dlouhodobě snaží ke svým jazykově a kulturně spřízněným Finům přiblížit a zařadit se mezi ty státy, které vás jako první napadnou při slovech "severské země", docela typické.

Tallin se oproti Helsinkám podél zátoky natahuje, jako když se kočka protahuje, takže když půjdete dostatečně dlouho podél pobřeží, můžete i k něčemu novému dojít. Například vás za hradbami doslova uzemní monstrózní, koncertní, sportovní, socialistická a ze všeho nejvíce betonová hala. Roku 1980 se v rámci letní olympiády v Moskvě (to je ta, kam na protest proti sovětské politice nejeli američtí sportovci) odehrávaly některé vodní soutěže v Estonské sovětské socialistické republice. A právě tato, budeme-li k ní velmi milostivi, řekněme budova, byla přerostlým dítkem zplozeným z olympijských příprav. Při dnešním pohledu na tisícovky tun materiálu, ze kterých je Linnahall poskládána, se dá těžko věřit, že je pouze přes třicet let stará. Stát ji úmyslně nechává se rozpadat. Z pochopitelných důvodů nejeví zájem připomínat sovětské dědictví oprašováním děsivě velikých socialistických kvádrů, které tak ale zůstávají napospas rackům a nezletilým Rusům a Estoncům. Výsledkem je, že vám pod nohama křupou tisícovky střepů od pivních lahví, kdykoliv se po ploše haly projdete.

Detail Tallinna Linnahall. Foto: Tomáš Munzar.
Střecha Tallinna Linnahall. Foto: Tomáš Munzar.
Pohled z Tallinna Linnahall. Foto: JÁ!
(fotoaparát: Tomáš Munzar)
Čemu naopak péče nepochybně nechybí, je historické centrum města. Estonci si evidentně potrpí na připomínání Hanzy. Ti z vás, co pamatují kupříkladu 16. století, jistě znají město Reval či Revel - tak byl pojmenován Tallinn pod vlivem německých a skandinávských obchodníků. Výsledkem je, že vám pod nohama místo střepů příjemně klouže stará dlažba a můžete si připadat jako v jakémkoliv středoevropském středověkém městečku. Centrum obkružují zrekonstruované hradby. Z jednoho bodu na náměstí můžete spatřit všechny kostelní věže. Na nároží té malé uličky stojí nejstarší stále fungující lékárna na světě. A všimněte si mírně přisprostlého domovního znamení na průčelí tohoto kamenného kupeckého domu. A také máme pověst o bezhla...no, zkrátka jako doma! Pouze s tím rozdílem, že oproti Praze je výzdoba i na turistických ulicích vkusná a sladěná, snad jako by město nejdejbože mělo v hlavách svých zastupitelů vizi, jak chtějí, aby vypadalo!
Starý Tallinn. Foto: Pavel Šára.
Optimismus na dlažbě. Foto: Tomáš Munzar.
Aneb pohádek nikdy není dost. Foto: Tomáš Munzar.
A trocha politiky. Zdůrazňování hanzovní minulosti v Tallinnu je též národnostně zabarvené a zřejmě vyvažuje temné vzpomínky na sovětskou éru. Ovšem ruské obyvatelstvo, které dosidlovalo Estonsko (obvykle podle stranického klíče) před rozpadem SSSR, tím z reality nijak nelze vymazat. Je sice pravda, že ruští podnikatelé pochybného původu neprovozují žádné zářící a bušící souvenir shopy v turistickém centru, ale zato v mnoha obyčejných obchodech na okraji Tallinnu se jinak než rusky nedomluvíte. V celé zemi je třicetiprocentní menšina Rusů a podobně jako v Lotyšsku budí kontroverze, že velká část z nich má status "neobčanů". To znamená, že dokud nesloží zkoušku z estonské kultury a jazyka, nemohou například k volbám. Mnozí Rusové na druhou stranu pobaltský stát naprosto neuznávají a i když nemají obtíž zkouškou projít, odmítají to. Vztahy mezi pobaltskými republikami a Moskvou tak stále zkřehle balancují na ledovém ostří zamrzlé brusle. Říci, že jsou "chladné", by bylo málo.
Sloup oslavujícící oběti boje za nezávislost na Rusku.
Znázorňuje vyznamenání Vabadusrist (Kříž Svobody),
které se udělovalo za zásluhy
ve válce o nezávislost
(1918-1920).
V noci září a osvětlení má na svědomí česká firma.
Foto: Pavel Šára.
Futuristická kadibouda v historickém centru.
Záchod byl zrovna na onom křoví blízkém místě potřebný,
jenže se dlouho diskutovalo o tom, jak má vypadat,
aby nenarušil estetiku prostředí. Foto: Pavel Šára.
Po dni stráveném potulkami po městě nastala chvíle, kdy jsme se stali Finy. Neboli, v přístavišti jsme před odplutím do Helsinek lehce doplňili zásoby omamných tekutin. A já si nespoutaně pořídil pastelky. Jsme ovšem pěkná ořezávátka, porovnáme-li se s výpravami alkoholových turistů, kteří jsou ve Finsku skličováni vysokými daněmi. Nad lihovinovou symbiózou Helsinek a Tallinnu prostě nejde nežasnout.

Přístaviště také jako doma, totiž v Helsinkách. Foto: Tomáš Munzar.
Jakmile v noci dojdete ke své lodi, připadáte si jako ve filmu o zombie apokalypse. Kolem vás se shlukují a potácejí malátné postavy se stejným cílem, jaký máte vy. Kam se ohlédnete, s rozličnou rychlostí a pokulháváním vám jsou v patách.Vší námahou se snaží dodrápat se k molu. Kam jinam také lidé, co jsou na mol, patří, nežli na molo? Hahaha! Sápou se a cestu jim notně ztěžují bedny špatného piva, pod nimiž se hrbí, až tamten pán hrůzostrašně poulí oko.

Jen pro ilustraci. Foto: David Šupej.
Ani když se nalodíte a od estonského pobřeží odpoutáte, není scéně konec. Kde se vzal, tu se vzal, přímo proti vám si to samovolně drnčí těžký vozík, jako by jej na vás mrštil nějaký poltergeist. Po bližším pohledu si uvědomíte, že hráz, kterou je naložen, je poskládaná z desítky bas piv. Při potěšnějším pohledu si všimnete, že kdesi za vozovou hradbou se schovává drobná blondýnka, která ji tlačí a zavčas odbočí. A rozhodně není jediná, která si v Tallinnu nakoupila více litrů (dozajista pro vlastní potřebu, jak zákon káže), než sama váží.

Pro předcházející líčení si nárokuju autorskou nadsázku, ale pravda je, že doprava mezi Helsinkami a Tallinnem v tomhle směru opravdu žije. Slíbil jsem navíc vyložit, proč si lze připlatit za trajekt, který pluje celou noc. Teď to je asi jasné. Na mezinárodních vodách se očividně tak krásně pije, jak to houpe a žbluňká...anebo jak je prodej bez zdanění?

Kotva, né? Foto: Tomáš Munzar.
A abych vyhověl vší pravdomluvnosti, měl bych též zmínit, že po nalodění jsem nabyl naprosto suverénního přesvědčení, že jsme omylem na takový celonoční bujarý přívoz nastoupili. Vzburcoval jsem proto kamarády s tím, že to říkal kapitán lodi z rozhlasu a že se nedostaneme do Helsinek do sedmi do rána a že co s tím provedeme a že jestli nemůžeme nějak otočit kormidlo a že tu určitě mají aspoň záchranné čluny. Zprvu se mi zdráhali věřit, protože ten kapitán, co má mimochodem vedle můstku vyhrazenou svou osobní saunu, pochopitelně mluvil finsky. A tak jsme strávili dlouhé další chvíle děšením se, pološíleným pochechtáváním, diskutováním, jak si noc zkrátíme, a pospáváním, dokud jsme konečně nepřirazili k finskému břehu!

Za dvě a půl hodiny od vyplutí. Ehm. Nu což, drobná jazyková chybka se přihodí i těm nejlepším. Dozajista za to může šum z reproduktorů, který zakryl jedno dvě písměnka či...no...asi celé sdělení. Finština si i tak asi ještě nějaký ten dodatečný trénink zaslouží.

pondělí 26. prosince 2011

Runa osmá - Väinämöinem našlapuje

Městský znak Helsinek.
Foto: Pavel Šára.
Za první procházku v Helsinkách jsem potkal více lidí než za měsíc v Rovaniemi. Překvapení podtrhuje fakt, že se tváře, co míjíte, mění.

První záznam o tom, kterak mě Helsinky po příjezdu zasáhly, píšu o Vánocích, kdy se s nimi pomalu loučím. Že jsem si za celý semestr nenašel chvíli, abych čas blogu dohnal blíže kvapně plynoucí realitě, je nejspíš příznačné. V hlavním městě je oproti Rovaniemi skutečně co dělat, jak už tomu tak bývá ve všech hlavních městech oproti Rovaniemi. Ovšem tento zápis se věnuje spíše vnější tváři Helsinek, aby tu ležely i nějaké ty nejzákladněji orientační  informace. O průnicích do podloží helsinské společnosti a lidských dojmech, což osobně považuju za zajímavější než podloží geologické (které je mimochodem samá skála), povyprávím v příštím popisu města.

Takže, co vás po vystoupení na helsinském hlavním nádraží může udeřit? Vítr.
Zase Helsinky. Foto: Pavel Šára.
Centrum Helsinek totiž prakticky vyčnívá do moře, a tak snad kvůli tomu a typicky finské placatosti je k mořským závanům náchylnější. Oproti nedalekému Tallinnu, kam prostřednictvím zápisků brzy také zavítám, nejsou uzavřeny v zátoce, ba naopak je jejich polámané pobřeží lemováno roztroušenými ostrovy. Pokud se proto na jihu města procházíte, můžete nad pestrostí mořské krajiny bez rozpaků žasnout. Což platí v oněch vzácných okamžicích, kdy je slunečno či nejlépe slunečno-zapadavo.

Tento koš byl zaplňován pravidelně,
protože stál vedle budovy nás,
naivních zahraničních studentů.
Foto: Mobil.
Větrno mi sice třetí den v Helsinkách rozervalo deštník, a to jen proto, aby mi jej čtvrtý den v Helsinkách mohlo úplně vyrvat z ruky, ale přestou s sebou nese i určité výhody. Například mračna se nad vaší hlavou překvapivě rychle rozfoukají nebo seskupí. Odpadají tak starosti s tím, jakým oblečením se vybavit, když vycházíte přes den ven. Nebe bude v době vašeho návratu zaručeně vypadat jinak a zpravidla opačně, než jste očekávali ráno, tudíž není nutno se strachovat s nějakým plánováním, jestli bude pršet či ne. Což mi připomíná další osud deštníku: pátý den v Helsinkách jej počasí nemilosrdně rozdělilo na část teleskopickou a část kdesi nad mokrými střechami větrnými víry zmítanou. Po první bitvě s větrem jsem si všiml poznávacího znamení, které odděluje přivadrovalce jako mě od starousedlíků - ti druzí deštníky obyčejně nenosí, protože vědí, že to je zbytečné. Kapuce a proslulá finská pevná vůle ("sisu") postačí.

Podnebí v provincii Uusimaa (finsky Nová země), v níž Helsinky leží, je je jinak poměrně vlídné, což se příčí pohádkovým představám o Finsku jako o ledové divočině a realitě severnějších oblastí. Současné Vánoce v Helsinkách jsou ve výsledku na vodě stejně jako v Praze. Teplotou se Helsinky odlišují i od trochu vzdálenějšího Petrohradu, kde jsem s nástupem podzimu velmi na vlastní kůži pocítil změnu, zkrátka zimu jak...v Ruské federaci. Upřímně napsáno, netuším, čím si to vysvětlit, ale možná je ruské podnebí přeci jen kontinentálnější než ve Finsku. Ačkoliv Petrohrad stejně jako Helsinky leží u Finského zálivu, navíc jižněji. Jako by Kremlin vyhlásil doktrínu kontinentálního podnebí, která se bude dodržovat na celém území Ruska a jíž není radno se zprotivit nějakými vzpurnými regionalismy.

Pojďme si stručně zmapovat ono mé semestrální srdečné město. Stručně protože jsem sám dost jeho částí prozkoumat nestihl...inu, alespoň jsem pro vás na coby vykoupení své viny do plánku zakreslil to nejdůležitější, co znám. V dalších hodinách budeme se zvýrazněnými pojmy pracovat, takže ne abyste mapu ztratili, já vám to kopírovat nebudu (achich, a zase nejsem vtipný). V plné velikosti a čitelnosti ji najdete zde.


Zmalovaný plánek Helsinek.
Pozadí parlamentu. Foto: Petr Švarný.
Kamppi. Jak je možné, že fotka skutečného obchodního centra ve Finsku
vypadá jako idealizované  návrhy obchodního centra u nás, a to i s pajduláčky?
Foto: Pavel Šára.

Domus Akademica. Foto: Tomáš Munzar.
Bydlím poblíž Kamppi, což je obchodní centrum nedaleko centra Helsinek, vzdálené tak deset minut pohodlné chůze od železniční stanice (Rautatiesema) jihozápadním směrem, nedaleko budovy finského parlamentu (Eduskunta). Doslova pár kroků od lukrativních studentských kolejí, které nesou honosný název Domus Academica, leží hřbitov Hietaniemi a s ním i význačné osobnosti nedávných finských dějin, od Alvara Aalty po Urho Kekkonena. Pláž za hřbitovem je skvělé místo pro pozorování západu slunce...asi to bude nějak souviset se skutečností, že je na západě. Ústřední kampus Helsinské univerzity se nachází kousek na východ za železniční stanicí.

Helsinská katedrála. Foto: Maxime Pernal.
Hlavní budova mé dočasné almy mater se obrací na Senaatintori (Senátní náměstí), pomyslné centrum Helsinek. Na něm se tyčí socha Alexandra II., ruského cara, za jehož vlády zažilo finské národní hnutí rozmach a kteréhož tak mají Finové v úctě a oblibě. Pro porovnání, to je
vlastně stejné, jako kdyby na Staroměstském náměstí stál Franz Joseph I., s tím drobným rozdílem, že na Staroměstském náměstí Franz Joseph nestojí...a ani morový sloup. Za vladařovými zády stoupají monumentální schody k neoklasicistně bělostné Helsinské katedrále, kterou páni stavaři dokončili roku 1852. To je ta bílá věc s kopulí, která se objevuje na pohlednicích. Jedná se luteránský svatostánek, takže je zevnitř příznačně prostý a holý, až to naprosto neodpovídá iluzi zvnějšku a celému s ruskou pompou navrženému náměstí. Kolik autobusů turistických slz muselo být po vstupu do katedrály zklamáním prolito!

Kousek na východ od Senaatintori narazíte na vodu, totiž slanou, totiž doky. Pobřežní Kauppatori (Tržní náměstí) je dalším oblíbeným turistickým místem. Věčně se tam konají trhy, kde můžete nakupovat a ukusovat libovolné rybolovné kousky. Velkolepá a zlatem vykládaná Uspenská katedrála, která už soudě dle tohoto popisu musí být ortodoxní, je nadohled. Podle tištěného průvodce se jedná o největší pravoslavný chrám v celé západní Evropě. Vzhledem k tomu, že Finsko je od západní Evropy o nějakých pár tisíc kilometrů dál než od Ruska, bych v tomto výroku hledal utajený význam.
Kauppatori. Stará tržní hala dole a pravoslavná katedrála v pozadí nahoře.
Foto: Maxime Pernal.
Temppeliaukion kirkko. Foto: Tomáš Munzar.

Když už zmiňuji kostely, jeden helsinský svatostánek je opravdu výjimečný. Jedná se o Temppeliaukion kirkko, kterému se obyčejně říká skalní či kamenný kostel. Nachází se coby kamenem dohodil od mých kolejí a bylo by hříchem ke kamennému kostelu nezavést kteroukoliv z návštěv. Mezi vkusnými cihlovými činžáky se otevírá nevelké prostranství, částečně travnaté a místy skalnaté. Jedná se o oddechové místo, na němž si lze polehávat, rozbalic ti svačinu,, pčeříct knížku, po němž pobíhají psi a v němž je vyražen kostel. Realizovaný architektonický návrh pochází až z šedesátých let, protože výstavbu původního kostela, který nesl docela běžný tvar, v roce 1939 přerušila zimní válka. Křivky stavby kopírují terén, a i proto nebývá snadné kostel najít, nejdete-li ze správného směru...onehdá jsme narazili na dvojici Čechů, co zkoumala vstup do blízké podzemní posilovny v domnění, že snad toto by už mohl být on. Atmosféru místa dotváří hlavně měděná kopule, elegantně nakřivo prosazená na skalní střechu, tak aby ve škvírách propouštěla dostatek světla. Zvenku působí nenápadně, jen občas může připomínat havarovaný létající talíř... no, co bych se dál rozpovídal, je to jednoduše krása.
Temppeliaukion kirkko. Foto: Petra Nekovářová.
Plachetnice před Suomenlinnou. Foto: Pavel Šára.
V blízkosti Kaivopuisto. Foto: Pavel Šára.
Dalším místem, na kterou se klasický helsinský návštěvník vydá, chce-li být potěšen, je Suomenlinna čili Sveaborg, ostrovní pevnost, kam každou chvíli pluje loď z Kauppatori. Její našincem oblehnutí rozvedu v dalších dílech. Jedná se o oblíbené rekreační místo zvlášť o slunných víkendech, už protože je na ní zeleně jako, jako....jako kdekoliv jinde v Helsinkách. Město to je opravdu plné lesnatých ploch, které oddělují jednotlivá sídliště. Ze severu na jih či z jihu na sever se navíc mezi Töölölahti a Vantaa táhne desetikilometrový městský park. I s veverkami. Lumíci chybí, zato městských králíků tu je habaděj.

Když už hovoříme o geografii a přírodě Helsinek, měl bych objektivně zmínit, jak hrozivou hrozbou králíci jsou. Vážně. Město zaplavila králičí epidemie. Před pár lety nějaký nezodpovědný chovatel vypustil pár párečků do ulic a od té doby se helsinští králicí množí a sžírají město. Noviny jsou toho plné. Jo jo, je to vpravdě pohroma. Trávožrouti jedni. A navíc bezbožní, viděl jsem je okusovat i listy u rohů kostela ve čtvrti Kallio! To máte zato, jak jste zelené, Helsinky, ekologie vám budiž svátostí i prokletím.


Hm, na druhou stranu bych měl být vděčný, že jsem studoval ve městě, jehož největší kriminální hrozbou jsou králičí gangy. Roztomilé bytůstky jsem nejčastěji potkával v noci blízké ránu, jak si dupou mezi keři. Líně pohupkávají od trsu k jinému trsu, a poté k dalšímu trsu, aby se následně, velmi neškodně se tváříce, přesunuly k jinému trsu, anebo, snad aby zaskočily pozorovatele, přešly k úplně jinému trsu. I když, jak teď o králících uvažuji, začínám si uvědomovat strašlivou skutečnost. Přeci je na nich cosi děsivého...jako by měnili Helsinky v zemi Teletubbies!
Toliko zeměpisné výpisky o Helsinkách, snad jsem vás neunudil k smrti. Helsinky samy o sobě jsou docela drobné rozlohou a hostí necelých 600 000 obyvatel. Společně s městy Espoo (mého irského učtiele nepřestává bavit, že bydlí ve městě se slovem "poo" v názvu), Vantaa (jo, tam je letiště),  Kauniainen (o tomto opomíjeném nic nevím) a mnoha dalšími obcemi, mezi nimiž za zmínku stojí zejména Kirkkonummi, ale tvoří metropolitní oblast, která bývá označována jako Suur-Helsinki (Velké Helsinky) či Pääkaupunkiseutu (Region hlavního města). Dohromady tak mají Velké Helsinky rozlohu 3 500 km², na kterých žije kolem 1,3 milionu obyvatel. Hustota obyvatel tohoto regionu je 378 a něco člověka na kilometr čtvereční, zatímco v případě samotných Helsinek činí více než 2 755 lidí/km². Neboli, tímto se potvrzuje teorie, že v porovnání s opravdovým Finskem je v Helsinkách husto.
Pobřeží Helsinek. Foto: Pavel Šára
Foto: Petr Švarný.
 Když dospěli k hustým objektům, příště se zblízka podíváme na finské kníry.