Runa jedenáctá - Väinämöinen za carem (Petrohrad, I. část)

Ve městě Petrohradě žije necelých pět milionů lidí, což je pomalu tolik jako v celém Finsku. Populace se musí nějak rozptýlit, a proto se dobrá půlka obyvatel stává průvodčími v autobusech, strážci turniketů v metru a domovnicemi gigantických paneláků.

Obloha nad Petrohradem. To protože to je zaprvé hezké, a zadruhé
nemáme žádné obrázky z hraničních přechodů. Foto: Kasia Okreglicka.

Omlouvám se za výpadek, leč vraťme se k zářnému okamžiku dávno minulého podzimu. Sankt Peterburg, velkolepé Benátky severu! Počkat, nepřezdívá se tak náhodou i Stockholmu? A též belgickým Bruggám? A Benátkám nad Jizerou se vlastně říká jak? Fráze přirovnávající evropská města k jiným evropským městům házeje za hlavu, jedno se Petrohradu musí přiznat - sever z něj sálá, až mrazí. Ne nadarmo bylo carské Rusko po staletí považováno za mocnost evropského Severu, nikoliv Východu, jak by se dneska řeklo.

Toho jsem si povšimnul v okamžiku, co jsme v ruském mikrobuse (čili takové dálkové maršrutce) přejeli finsko-ruskou hranici. Teplota se z metru na metr propadla o deset stupňů Celsia a koruny stromů, ve Finsku na konci října stále barevné, smutněly holými větvemi. Jako by Kreml rozhodl, že v Rusku má být zima, to se ví, a proto poručil větru i dešti, že to oba mají dát patřičně najevo a zchladit celé území Ruské federace, nehledě na přírodní zákony. Vše navzdory tomu, že Petrohrad leží prakticky na stejné rovnoběžce jako Helsinky a cesta mezi oběma městy i po souši trvá pouze nějakých osm hodin.

Ideální je cestovat zmíněným mikrobusem s ryze ruskou posádkou i osádkou, který každodenně vyjíždí od Kamppi, tedy v podstatě zpod oken mé univerzitní koleje. Zavítáte-li někdy do Ruska přes Finsko, doporučuji těchto decentně netransparentních služeb využít - všichni ruští dopravci nabízejí cestu za přesných 20 €, což je naprostý zlomek toho, co byste platili za trajekt či mezinárodní autobus. Nemám pochyb o tom, že kdyby se některá z firem pokusila svou cenu pozměnit a třeba rozšířit služby, tvrdě proti ní zasáhne zdaleka nejen neviditelná ruka trhu; avšak doprava to je obdivuhodně efektivní. Podle mých zkušeností musí jít o páteřní spoj podpírající přinejmenším dvě složky západoruské ekonomiky: pracovní migraci a pašování cigaret. Však i slečna stevardka (přítomná vždy v každém z těch asi dvanáctimístných vozítek) na zpáteční cestě do Helsinek můj dvoučlenný doprovod a mě požádala, jestli by na naše jména nemohla přepsat pár kartonů cigaret z plného kufru, to aby neměla na hranicích potíže. Ovšem předbíhám, ještě jsme v duchu ani nedojeli do Petrohradu.

Samozřejmě nesmíte počítat s tím, že by na vás kdokoliv v maršrutce hovořil jinak než pa rusky, ale jinak to byla cesta veskrze jemná a něžná. Přestože jsem většinu cesty prospal (předcházející noc jsem oka nezamhouřil kvůli odevzdávání eseje do školy), probudil jsem se stále se všemi vlastními orgány v těle a s leskem předhraničního Duty Free Shopu za oknem. Jeden ze spolusedících Rusů si v něm nakoupil mikrovlnnou troubu. Jiný si zas přinesl zvláštní velkou asi makrelu, která byla obalena několika vrstvami pevného papíru celého potištěného křiklavými nápisy "NEVER OPEN IN EU!" (čili "ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ NEROZBALOVAT V EU!"). Pravda, vanul od ní pach rybiny takřka toxický, ale více jsem raději nepátral.

Vzápětí přišly hranice a s nimi i knedlík v krku. Nejprve mi dáma s očekávaně zakaboněným výrazem a vojenskou čepicí, která byla trojnásobně vyšší než její čelo, zkoumala pas a nutila mou rozespalost vyplňovat jakýsi imigrační lístek, aby po deseti minutách všechny mé chabé pokusy o azbuku přeškrtala a napsala tam cosi vlastního. Posléze mi do ruky vrazila tužku - pro připomenutí hodin výtvarné výchovy, to je ta věc, co se dá vygumovat - a dala mi to podepsat dřív, než jsem se zmohl na oblíbené ruské "što".

Souvislost opět mizivá, ale aspoň zobrazuje mříž
(u Zimního paláce).
Foto: Kasia Okrelicka.

Ovšem teprve posléze jsem si uvědomil, neboť jsem zmatkář a nechtěl jsem zdržovat svůj doprovod ani spěchající Rusy za sebou, že jsem si při prohlídce batohu jaksi vedle celnické budky s onou oficiální oficírskou paní zapomněl spacák. Zanechal jsem jej za sebou v zóně nikoho dekorované závorami, turnikety a příležitostným ostnatým drátem. Do lící se mi vlilo horko. Co teď? Tedy tehdá, když už příběh vyprávím v minulém čase? Komunikace se strážci hranic o možnosti, jestli by mi spacák nedonesli, se ukázala být naprosto bezúspěšná...možná i z toho důvodu, že jsem se z nesmělosti vůbec neodhodlal nikoho požádat. Ovšem bez spacího pytle bych se na neomezené zemi země neomezených možností uložit nedokázal, že. No což, stále jsem prahnul po šlofíku, což násobilo mou přirozenou pošetilost, takže jsem se rozhodl v nestřeženou chvilku otočit, obkroužit zábranu, podejít rudou ceduli hlásající, že tudy nikdy a za žádných okolností tedy rozhodně ne, a pro svůj artefakt si dojít, ba klidně se k němu probojovat. V nejhorším mě jen zastřelí, ale každopádně cíl bude naplněn - budu moci jít na kutě, třebaže věčná.

Při své cestě zpět na čáru jsem se snažil zěširoka usmívat na všechny strany a tvářit se vůbec nenápadně pro případ, že by mě snad někdo zahlédl. Tím jsem samozřejmě musel působit ohromně podezřele. Jenže jsem se žádné reakce nedočkal, protože mě nikdo na celém přechodu nespatřil, poněvadž se nikdo na celém přechodu nedíval. Jaké bylo překvapení, když jsem po pár metrech pytel nalezl nevinně ležět, kde jsem jej zanechal, nikým nesebraný, nikým nehlídaný, policejními psy a pyrotechniky neprověřovaný, a široko daleko nebyl jediný celník ani žádná jiná živá duše. Všechna blízká stanoviště vězela opuštěna. A tak zodpovědně a přísně se vše ještě před pěti minutami tvářilo, když pasy procházely procedurou mravenčího přezkumu pod lupou. Netuším, kam se ruský sbor ochránců hranic sbalil poté, co nás odbavil, ale každopádně šlo o ukázkovou předvěst toho, s jakým těžko věštitelným nasazením některé ruské úřady dokážou pracovat. V Petrohradě se tento národní svéráz projevil zejména na poště, kde jsme si na dohromady jedenáct známek pro pohlednice do Polska a Česka počkali jednu hodinu šestnáct minut.

Nakonec jsme byli my a naše krosny vyklopeni na jednom konci slavného Něvského prospektu, tedy na okraji historického centra Petrohradu a pouhých 4,5 kilometru od druhého konce slavného Něvského prospektu. Sotva jsme se rozkoukali na mnohaproudých silnicích, zahájili jsme pátrání po našich hostitelích. Ti žili kdesi na jižním předměstí a jejich jména si již nevybavím, což je jen další úskalí toho sepisovat blog o událostech již půl roku historických. Avšak už samotná jejich existence (byť jsme o ní drahnou chvíli pochybovali, než jsme jejich byt konečně našli) naznačuje, že jsme pro přespání využili tzv. couchsurfing. Mnozí říkají, že jde o skvělou možnost poznat místní a ještě nic neplatit za hostel, již mnohem méně lidí jej skutečně využilo...pravdou je, že v Petrohradě jsme skutečně narazili na vynikající hostitele. Šest dní jsme si rozložili mezi dva různé "gauče", a prvním z nich byla tříčlenná rodinka s kocourem, která žila ve skromných podmínkách dvou malých panelákových místností. Rodiče byli vědečtí pracovníci, snad od toho se odvíjel nižší příjem, a veskrze vynikající lidé, co strávili předcházející léto na Kamčatce.

Milí však nebyli jen oni, ale i lidé z řetězce, který nás k nim za temného večera dovedl. Dokáže zaskočit, jak neskutečný rozdíl může být v ochotě náhodného Rusa, kterého potkáte při cestě z práce, a toho stojícího za přepážkou a majícího funkci! Kupříkladu když jsme se ptali kolemjdoucího mladého pána na adresu, co nám napsali hostitelé, marně se po té další z mnohakilometrových ulic rozhlížel. Ovšem nevzdal se. Sáhl po telefonu, zavolal kamaráda, který seděl u počítače, a nadiktoval mu kýženou lokalitu, aby ji mrštil do Google Maps. Po deseti minutách vyhledávání se nás v ruštině a společnými silami oba muži snažili navigovat, kterým směrem se vydat, a popsat, jak podle fotomapy vypadá střecha onoho převysokého paneláku. Snad abychom jej hned na první pohled odespod poznali.

Nehledě na rozlehlost města jsme se díky pomoci místních do cíle dopracovali. Jakmile jsme před (či spíš pod) budovou stanuli, museli jsme se prodrat přes oplocený vchod a první zamčené dveře hned za ním. Další postup uvnitř pevnosti bedlivě střežila jistá paní - jednalo se vedlejší odnož "kolejbáby", jenže hlídající obytné budovy v majetku města, a to nehledě na věk nájemců. Jí jsme svou návštěvu nejprve museli nahlásit a legitimovat se. Pak jsme však již mohli spokojeně stoupat do dvaadvacátého patra.

Celou dobu hovořím v množném čísle...tajemství, s kým vlastně jsem do Sankt Peterburgu zamířil (což nejspíš nikoho zajímat nebude, ale záhadně znějících lákadel není nikdy dost), stejně jako příběhy o samotné petrohradské dopravě a palačinkách si v zájmu napětí takřka strunového ponechám na nadcházející díl vyprávění. Brnk.

PS. Autor si vyhrazuje právo na přehánění, přibarvování, zavádějící informace a podkreslování Nohavicovými písničkami v zájmu dramatičnosti celého po tak dlouhé době znova načatého textu.