Runa šestá - Väinämöinen se vrací ze severu

Sámové jsou ve Finsku jedinými lidmi, kteří ocení, že dokážete vyslovit písmenka s háčky. Jenže jich je stejně tak poskrovnu, že je sotva potkáte, takže na tom nezáleží.

Sámská vlajka.
Zdroj: uralistan-intermarum.net

Samí Sámové. Rádo se opakuje, že se jedná o jediné zbylé domorodé obyvatelstvo celé Evropy. Nejsem si jist, co se tím myslí a čím jsou Sámové původnější a ochrany potřebnější než třeba Moraváci. Snad to ale souvisí s tím, že se tak daleko v období stěhování národů nikdo nestěhoval, tudíž Sámové, žijící zde více než pět tisíc let, neměli onu vítanou možnost splynout či být pobiti. Každopádně v současnosti se příslušnost k sámskému etniku určuje dle mateřského jazyka.

Laponci se Sámy nazývat nepatří. Ve skandinávských jazycích výraz "Lapp" označuje záplatu, tudíž Laponci by mohli být Otrhanci. Anebo také Vzdálenci, poněvadž "lape" je finsky "periferie". Obé je dnes vnímáno jako pejorativní, ač nikdo nezná jasnou etymologii. Záhadný původ platí i pro samotné sámské "Sámit". Říká se, že jde o výraz příbuzný se "Suomi" a že původně možná oba označovaly ty samé. V podobě slova se nejspíše zrcadlí východoslovanské označení pro zem, "zemlja". Finština, jak má ve zvyku, do všeho vnáší ještě trochu chaosu. Severní region nese geografické označení Laponsko, takže všichni jeho obyvatelé včetně Finů jsou "lappilainen", což je ukrutně rozdílné od "lappalainen" - Laponců. I proto je vždy bezpečnější říkat "saamilainen". Tak.

Poro. Foto: Tímea Gutveiler.

Součástí sámské obživy byli odnepaměti sobi (finsky poro), přežvýkavci tak napůl domácí. Za nimi Sámové kočovali krajinou. Tímto se sobi odlišují od losů i od Severní Ameriky, neboť tamější sobi zvaní "jeleni karibu" jsou divocí. Každý finský sob je naopak, třebaže volně žijící, někým vlastněný, čili poklidně se poflakující a naivní. Ničehož nevadí, že si za staletí vytříbili své obranné mechanismy, když je z lenosti alespoň před člověkem nevyužívají. Kupříkladu jejich kopyta (široká, aby se nebořila do sněhu) vydávají při pohybu lesem svérázný cvakavý zvuk. Jedná se o opatření proti planým poplachům stáda. To proto, aby jen po sluchu sob poznal soba...a měli radost oba, že ani jeden z nich není vlk, mědvěd či třeba orel. I posledně jmenovaný dravec patří k přirozeným nepřátelům sobů, když se snaží lapit mláďata.

Navzdory tomu, o jak oblíbenou kořist jde, jsou sobi druhem na hranici úplného přemnožení. O kontrolu jejich stavů se starají majitelé...a bohužel auta. Pokud jde o první z nich, je nutno každoročně vybrat až 80% starých kusů k porážce. Jistě se toto rozhodnutí nedělá s lehkým srdcem, zvlášť když chovatelé se soby tráví prakticky celý život a zblízka vnímají, kolik různorodých osobností lze ve stádu potkat. Největší počet sobů na Severu nicméně padá za oběť dopravě. Lhostejnost a despekt zvířat vůči čemukoliv, co do nich může narazit, je vlastnost skoro obdivuhodná. Zvlášť v odlehlých oblastech se nezdá být pro soba lepší nápad, než využít toho krásně hladkého a širokého asfaltu, aby provedl svou rodinu na vyhlídkovou procházku. Pak nezbývá než brzdit či radostně halekat slova "Poro, poro!" a naklánět se k okénku.

Na norské silnici. Foto: Maxime Pernal.

Krmení. Foto: Maxime Pernal.

Když se vydáte od farmy tímto směrem,
130 kilometrů nenarazíte na cestu či stopu civilizace.
Foto: Maxime Pernal

Jistě bych si ze slov sámského majitele sobí farmy dokázal zapamatovat mnohem více pozoruhodného, kdybych se nezačal rozněžňovat nad sametovými parohy kolemjdoucích sobů. Zajímavé je, že parohy rostou nejen mužům, ale i samičkám. Svou chloubu sobi srážejí v zimě či počátkem jara, zatímco sobice v létě. (Pa)rohovina byla vždy materiálem, z něhož Sámové vyráběli ozdoby i předměty denní potřeby - na střenkách nožů se vyjímá zejména.

Vedle sobů je v Laponsku dostatek dřeva, a tak i další tradiční předmět je dřevěný, ba dokonce vyřezaný ze suku. Kuksa slouží jako nezničitelný hrnek pro jakékoliv nápoje. Není výjimkou, že jedna kuksa vydrží tomu, kdo si ji zhotovil, celý život. A když jsme u sámských názvů na "K", bydlívá se ve stavení jméněm kota. Jedná se o obydlí podobné týpí amerických indiánů. Rodina mívala tři či čtyři - jiná kota sloužila ke spánku sloužila než k vaření či shromažňování. V současnosti na koty v Laponsku můžete narazit nejčastěji v prkenné podobě, a to jak u rozhleden, tak na zahrádkách, kde souží jako vzhlednější skladiště nářadí, altánek či budka rozličných účelů, kadi asi nevyjímaje.

Rozpracovaná kuksa. Foto: Tímea Gutveiler.

Zahradní kota nedaleko Rovaniemi.
Foto: Maxime Pernal.

Po porofarmě následovala návštěva inarského muzea jménem Siida, zasvěceného...tadadá, překvapení, Sámům. V něm se potvrdilo, že inarských Sámů je několik set. Ovšem jedná se jen o jednu jazykovou skupinu. Kromě ní Finsko obývají lidé hovořící Skoltskou sámštinou a Severní sámštinou. Zdaleka nejvíce Sámů se nachází v Norsku, kde po nesnadné minulosti se státní nepřízní jejich počty a kultura nabývají na síle a viditelnosti. Z kolem jednoho sta tisíce na světě žijících Sámů je tak dnes jejich pozice nejnejistější v Rusku.

Foto: Maxime Pernal.

Snad Sámum zde věnuji samostanou stránku. Zaslouží si ji už proto, že po prozkoumání sámských šatů včetně čapek a špičatých bot je hned jasné, odkud pocházeli šašci a kašpaři na středověkých dvorech.

Při cestě zpět na daleký jih, do Rovaniemi, jsme se stavili na kopci u města Sodankylä, lyžařském centru pro okruh několika set kilometrů. Jde o jednu z mála vyvýšenin v Laponsku a není to žádná závratná stráň a spíše než pro sjíždění na lyžích by se uplatnila k cválání na koni, přesto si při pohledu s ní uvědomíte, jak ohromně rozměrná finská krajina je.

Rozhled. Foto: Tímea Gutveiler.

Runa pátá - Väinämöinen pobyl na severu

Probral jsem se do slunečného rána, vyšel jsem z pokoje několik kroků a usedl na kámen u jezera, jako by to byl kříž u potoka. Se samozřejmostí, domácky a obeznámeně. Toliko věta usilující o vyvolání závisti, přejděme ke dni.

Ubytování u jezera Inari. Foto: Tímea Gutveiler

Většinu času do soumraku naplňovala pěší tůra, čili poskakování a zakopávání po kamenech a kořenech. V nepopsatelně širé krajině za polárním kruhem si lze povšimnout ledasčeho - od pokroucených borovic po lidi, jimž se kupodivu nevyhnete ani v oblasti, kde hustota obyvatelstva odpovídá půlce člověka na čtvereční kilometr. Neznám průměrný počet Čechů na kilometr čtvereční toho samého místa, ale fakt, že na ně narazíte i na izolované stezce uprostřed národního parku nedaleko Inari, vypovídá, že je cosi v nepořádku buď s principy vesmíru, nebo statistikou.

Něco však oproti češtině neuslyšíte, ať už se vám po tom bude stýskat či naopak. Jedná se o ptačí zpěv. Když procházíte tajgou, plně si můžete uvědomit ticho a ozvěnu vlastních podrážek. Švitořící opeřenci zůstávají u Rovaniemi a již se jim nevyplatí migrovat tak na sever. Nenachází se tam nejspíše nic, za čím by mělo ptačí smysl se vláčet, a tak coby jediní zobatí zůstavají na severu sovy a další dravci. Ti jsou živi hlodavci. Proto je zarážející, kolik chlupatých a neohlodaných tělíček jsme na pěšině míjeli.

Lumíci, jež znají pamětníci. Zdroj: sporkydorky.com.

Jde o lumíky, finsky též sopuli. Jistě tušíte, že se blížím k jejich smutnému osudu. Znáte to, jednou za čas pud popadne davy lumíků a ti se bezmyšlenkovitě vrhají po úbočí útesu, nacházejíce společnou smrt v rozbouřených vlnách Barentsova moře. Hromadná sebevražda je výsměchem evoluce, posledními prázdninami a seberegulací počtů v jednom. Či byla by, kdyby byla zároveň pravdou. Lumíci skutečně na severu masově migrují, ovšem nikoliv, aby se zahubili, ale aby přežili. Jednou za čtyři roky nastává drastický nárůst jejich populace (jeho důvod je opravdovou záhadou), a tak se ženou po krajině, hledajíce něco k snědku. Přitom se stávají potravou pro hladové dravce anebo mnozí spočinou po cestě. Semtam se stane, že se lumík utopí, páč neodhadne své síly na přeplavání toků a jezer...a semtam se stane, že je takového lumíka několik tisíc. Nicméně to nedělá naschvál.

Foto: Tímea Gutveiler.

Toliko encyklopedie. Empiricky podloženou pravdou ale je, že si lumíci plavání vychutnávají. Zvlášť při nekonečných, purpurově prosvětlených večerech. Několikrát jsem byl svědkem, jak si lumík za rozšafného popískávání žbluňkne do vody, dá si pár temp, protáhne se a rozhlédne se na blízkém kameni, skočí zpět a rekreačním obloučkem se vrací na původní místo. Tak. Jen sauna před tím jim chybí. I když, kdo ví...

Namísto důmyslné kultury lumíků se však prý sluší zkoumat Sámy, byť jich je mnohokrát méně. Hlouběji o nich povyprávím příště. Pro navození nálady zmiňme, že dnes (čili toho dávného dne, neboť tento článek spisuju koncem září) jsme narazili na nejstarší sámský kostel, skrytý hluboko v lesích, přezdívaný též přírodní chrám. Nenechte se splést jako já, nejde o místo starobylých rituálů, šamanských tanců a obětí bohům. Prakticky všichni finští Sámové jsou křesťané luteránského vyznání, a to následkem nepříliš vybíravých misií od 17. století, kdy laponské území s ostatním Finskem spadalo po švédskou korunu. Z původního vzývání přírodních duchů příliš památek nezůstalo. Protestanští kněží byli ve vyvracení minulosti

Sámský kostel. Foto: Maxime Pernal.

Oltář sámského kostela. Foto: Maxime Pernal.

důkladní - kupříkladu se v dnešním Finsku dochoval jen jediný původní buben z těch, které Sámové využívali k náboženským ceremoniím.


Samotný kostel je prostý, hrubý a samozřejmě dřevěný. Vysvěcen byl před 251 lety luteránskou církví a od té doby byl opravován výhradně přirozeně, kde a kdy bylo potřeba, což dokládá vrstva rezavých hřebíků pokrývající prkenné stěny. Zvonice, na niž se dá vyšplhat po letitém žebříku, působí cele jak stodola a láká tak k usnutí. Kvůli svému charakteru byl chrám také ušetřen destrukce při Laponské válce. Ustupující Wehrmacht kostel nepodpálil z jediného důvodu - nemohl jej najít.

Večer jsem měl možnost slyšet joiky, tradiční sámské zpěvy. Jimi Sámové, táhnoucí se za svými soby, do okolí vyvolávali příběhy či spíše vzpomínku na místo, které navštívili, osobu, kterou potkali. Bez psaného jazyka bylo nejsnazší si příběhy zmelodičnět, aby se se lépe pamatovaly. Festival sámské kultury Ihajis Idja však nenabízel jen dávné písně, ale předvádělo se od akrobatických vystoupení přes tržiště a kapely, které kombinovaly starosámskou a moderní muziku, po mongolské hrdelní zpěvy.

Sámongolská souhra. Foto: Tímea Gutveiler.

Foto: EILC.

Oblíbený joiker Wimme Saari.

Runa čtvrtá - Väinämöinen vyjel ku severu

V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy se konečně odhodlá odjet do dalekých hvozdů. Že se jedná o moment, kdy mu odešla nabíječka na počítač, jenž se tak stal k nepoužití, je jistě jen shodou okolností.

Seděli ve výletním autobuse a jejich poslání bylo zřejmé a tak jednoduché. Třídenní výpravu z Rovaniemi do okolí Inari si prostě užít. Věděli, že nesmějí selhat, jinak budou po celý život litovat. Zdařilo se našim hrdinům, co si vytyčili? To se dozvíte, neusnete-li při nadcházejícím seriálu, nebo pokud si již teď přečtete, že ano.

Inari. Zdroj: discoveringfinalnd.com.

Inari je obec vzdálená přibližně 650 kilometrů severovýchodně od Rovaniemi, do jejíhož území zasahují dva národní parky a jezero jménem, ehm, Inari. Slovo Inari krom toho dalo název jedné z větví sámského jazyka, kterou oněch několik stovek Sámů v oblasti hovoří. Laponští Sámové a jejich s péčí uchovávaná kultura jsou vůbec klíčovým důvodem, proč vesnice vábí cestovatele z široka kulata. Nejprve jsme však museli nalézt odpověď na příbuznou otázku etnicity - zdali je sám Santa Sám. Ukázalo se, že sám nebyl, neboť se kolem něj ochomýtali všemožní pomocníčci. A to i v polovině srpna.

Dopisování vánoční pošty. Foto: Petra Nekovářová.

Abychom si rozuměli, kousek na sever od Rovaniemi se rozkládá zaručeně pravá víska Santy Clause...tedy jedna z nich. Jakmile projdete kulisami připomínající filmy o Petru Panovi a obtočíte se kolem vrtáku, který zajišťuje otáčení Země, zjevíte se tváří v plnovous reklamě na Coca Colu. Návštěva a malé popovídání s tím hodným pánem v červeném kabátu je vždy zdarma, můžete si však připlatit třeba za společnou fotografii. Těžko své zuby kdy uvidíte bělejší než na ní. V obchodech se suvenýry si můžete pořídit nejen míčky, s nimiž Santa hraje golf teď přes léto, kdy je bez práce, pročež stojí několik stovek Eur, ale též pohlednici. Tu lze poslat jak okamžitě, tak vložit do zvláštní schránky, v níž psaní čeká do Vánoc, kdy je obsluha vybere. To pro případ, že byste na svátky klidu a míru zapomněli.

Oblehnutí Santy. Foto: Nějaký elfík, né?

Na prostranství před Santovým sídlem bylo vyjma tisíců dešťových kapek prázdno. Pro vánočního mužíka posmutnělou letní atmosféru doplňovaly tóny písně Santa Lucia, které se táhly z reproduktorů - nejspíše na základě úvahy, že je v jejím názvu "Santa". Šedivou náladu prohloubilo, když jsme zjistili, že u Santy Lucie a Clause vyznačená hranice polárního kruhu může být ve skutečnosti kdekoliv jinde, poněvadž se kvůli magnetismu porůznu pohybuje. Raději jsme se sbalili dříve, než jsme zažili další srdcervoucí zklamání.

Věčný prospektor. Foto: Maxime Pernal.

Čím severněji cesta vedla, tím rychleji se mraky rozháněly, krásnější počasí prosvítalo a vzdušné páry se zlatily. A takovýmto nepříliš zdařilým oslím můstkem se přesouváme k rýžovišti zlata Tankavaara. Na jeho území se nachází jediné muzeum (tzv. Kultamuseo, tedy Zlatomuzeum) výhradně zasvěcené minulosti a současnosti hledání zlata na světě. Proč stojí právě ve Finsku a nikoliv třeba v Kalifornii?

Za vlády Alexandra II. v druhé polovině 19. století i Ruskou říši postihla zlatá horečka. Car dal volnou ruku prospektorům, a ti se rozeběhli po severu Finského velkoknížectví a severozápadu Ruska. Náleziště byla objevována podél žulového prstence, který se pod oblastmi nachází. Nejednalo se zázračný zlom, který by postavil ruskou ekonomiku na nohy - vyrýžované valouny dosahovaly zlomků severoamerických nálezů - nicméně na evropské poměry se jednalo o nadějný podnik, lákající některé dobrodruhy. Muzeum obsažně vypráví i jejich romantické příběhy. Namátkou zmiňme zlatokopa, který měl ve zvyku na cestě lesem ukusovat větévky borovic. Jak píši, samé romantické příběhy.

Vzestup rýžování. Foto: EILC.

K prohlídce patřilo i rýžování zlata doslova na vlastní kůži. To pro děsivě chladnou vodu, jež je nutnou součástí procesu. Princip není náročný. Nejprve si obujete holínky, aby vám neteklo do bot. Máte-li štěstí při výběru, uslyšíte něžné začvachtání, když do holiny vklouznete, neboť váš předchůdce nebyl nejzručnější a botu navíc nenechal vysušit. Ponožku si tak promočíte ještě před rýžováním a nemusíte se poté strachovat, abyste si omylem k nohám nenacákali vy.

Posléze si lopatou nahodíte nános hlíny na rýžovací pánev. Tím nemyslím teflonovou pánev na rýží, ha, ha...ha. Áchjo. Přidřepnete do kalné vody. Vyberete větši kameny, ty zahodíte v dál a jen kroužíte a sypete. Voda odnáší lehčí materiál, dokud na dně nezůstane kov s největší hmotností. Čili se na pánvi nakonec povaluje železný prach a výjimečně zrnka zlata. Aby bylo přesnosti a konkrétnosti učiněno zadost, toto vše za vás provede bodrý instruktor, vousatý nadšenec v kostkované košili, když vidí, že se s rýžováním trápíte příliš dlouho. Práce vyžaduje opravdu mnoho trpělivosti a odolnosti, a to nejen kvůli promrzajícím kloubům na rukou.

Když se westernové městečko potkává s Finskem. Foto: Maxime Pernal.

Je proto z podivem, že jsem toho samého dne dobrovolně plaval v obdobně ledovém jezeře. Po sauně a po vzoru skutečných Finů. Těžko popsat svěžest, jakou zažijete, když z osmdesátistupňové páry v noci vyběhnete do několik stupňů Celsia teplé vody. Reprodukovat by se dal snad jen ryk, který ze sebe lidé při prvním skoku vypravují. Možná zde se vyplýtvá přebytečná hlasitost, která se může v ticho přírody vychutnávajících Finech nakumulovat.

Foto: Maxime Pernal.

Třpytící se jezera v blízkosti Inari stále nechtěla zhasnout a jít spát. Západ slunce za polárním kruhem trval po několik hodin kolem půlnoci. Nádherno horizontu konečně dokreslovaly kopce, které narozdíl od jižnější části Laponska vyvstaly na obzoru. O druhém inarském, z rozechvělé melancholie se vynořujícím dni příště.