úterý 30. srpna 2011

Runa třetí - Hlad stihl Väinämöinena

Krev ze soba je jak z Macbetha. Prokletí. Ať se snažíte sebevíc, nikdy ji z nohavice nesmyjete.

Finové jedí. Tímto se řadí mezi většinu národnosti světa. Pár slov o strastí při stravování a lokání v průběhu finského bydlení již padlo mezi stopkami. Teď si můžeme posvítit některé finské pokrmy pořádně. Začněme tím nejzákladnějším a nejobvyklejším. Možná zaskočí, že to není losos ani žádná jiná ryba, nejde o lesní plody, houby, jogurty, lékorky, ba ani březovou kůru Finové nežvýkají. Nikoliv, je to buřt.
Makkara! Foto: Maxime Pernal.
Makkara, jak se finsky nazývá klobása, je požívaná kdykoliv a kdekoliv. Finové makkary rádi opékají, krájejí, grilují, zapékají, obalují, přimíchávají a zakusují. Jídlo to je nejen oblíbené, ale také levné, tudíž se přívalu makkar nevyhnul žádný člen naší studentské skupiny.Vegetariánská varianta je všude k dostání.
Ve Finsku mají i banány tvar makkar! Foto: Maxime Pernal.
Těžko si představit výlet do přírody bez balíku klobás v batohu a hladově vyhlížejícího ohniště při každé zastávce. Makkaražroutskému odhodlání ničeho nevadí. Ani že se finský hladovec připravuje o onen hlavní požitek z opékání, který rozlévá táborou náladu mezi přidřepující, totiž omastek odkapávající na žhavé uhlíky z nařezaných špekáčků. Zpravidla všechny klobásy, co jsem tu požil, jsou neidentifikovatelně najemno namleté, podezřele libové a bez bílých kousků, takže jediné, co se na ohni stane, je, že ztmavnou. Navrch se fakt, že běžné makkary nemívají silnou slanou chuť, snaží vyvážit sladká hořčice. Marně.

Občas však přijde nálada na skutečné jídlo. Nabídka kantýny Laponské univerzity, totiž libovolně velké porce s přílohou dle vaší volby, nekonečné množství salátu šesti druhů, chleba čtyř druhů, pomazánek tří druhů a vody jednoho druhu, sklenka mléka nebo džusu, to vše za dvě a půl Eura, ovšem pokud si nepřikoupíte lahodný zákusek, kávu nebo zmrzlinu...samozřejmě našemu apetitu nedostačuje. A tak nadešel okamžik, kdy jsme čelili lekci finského vaření.
Ukázka poživatin z menzy Laponské univerzity. Foto: Petra Nekovářová.
Prvním krokem bývá nákup ingrediencí. Komplikace s ním spjaté, totiž kupříkladu má nerozhodnost již při otázce, zdali si vybrat košík, vozík nebo povozný košík, jsou násobeny nápisy. Většina potravin je popsána dvoujazyčně, finsky a švédsky, neboť oba jazyky slouží v zemi coby úřední. Bývá proto zbytečné hledat angličtinu, na niž zkrátka nezbývá místo. Ti, kteří jsou zběhlí v germánských jazycích, si mohou dojít pro oporu ke švédské verzi. Kdo se ve švédštině neorientuje a ve finštině nedošel tak daleko, aby tušil, jaký druh chleba že je "maalaiskauraileipä", dobrodružně degustuje. Jsou jídla, která bych nebýt jazykového nedopatření nikdy do úst nevzal. Také se jim někdy přezdívá zdravá.

Bez Finska bych neokusil ani sobí maso. Jeho uvařením jsem byl pověřen, když se rozdělovaly úkoly při odpoledni finské kuchyně. Přenáročný úkol zahrnoval celé čtyři fáze: rozkrájení, vsypání do kotlíku, lehké posolení a promíchávání. Potřeboval jsem k tomu Márkovu pomoc, ale další koření nebylo nutné. Sobi, i protože jsou vychovávani v přirozeném laponském prostředí, s dostatkem pohybu a pod důkladnou péčí majitelů, mají maso aromatičtější než jiná chovná zvířata. Někteří tvrdí, že chutná jako játra. Pod to se jistě mohu podepsat, neboť jsem játra nikdy nejedl. Takže si soba můžeme přirovnat, hm, třeba ke kuřeti, kterak bývá pravidlem u každého cizokrajného masa.
Sob se nevábně tváří v kotlíku a Márk v pozadí. Foto: Markus Ylikoski.

Mou oblíbenou finskou pochoutkou se stal karelský koláč neboli karjalanpiirakka. Slané pečivo původně pocházející z oblasti Karélie pro Finy typicky dokládá, z jak skromných surovin si lze vystačit. Jedná se o tenké moučné placky, na něž se uvrhne hmota z mléka a obilí (v současnosti je nejběžnější rýže), kolem níž se zohývá okraj těsta. Jestli se je podaří dostatečně zabalit, pečou se v troubě. Pokud se je povede nespálit, servírují se za tepla s vaječnou pomazánkou zvanou munavoi.


V rámci kurzu vaření jsme zakusili i lososovou polévku čili lohikeitto. Losos je v severské zemi hlazené řekami dodnes velice populární ryba. S žádnou jeho úpravou se nicméně nemůže rovnat dlouhé opékání na otevřeném ohni. To se nám naskytlo při třídenním výletě do Inari, jemuž věnuji několik stovek řádků někdy příště. Slov nikdy na světě není dost, není-liž pravda?

Lohikeitto. Foto: Maxime Pernal.
Tedy jak na vynikajícího lososa? Nedaleko od ohniště jsme rozložili prkna. Na ně se pak ocelovými hřebíky přibily pláty gigantických lososů, obrácených kůži na dřevo. Stejně jako v případě soba byla jediným dochucovadlem sůl - ve slané vodě byl losos před vybalením naložen. Po několikahodinovém opékání získal tmavou krustu. To se ví, že se průběžně muselo z různých úhlů pohledu zjišťovat, jaké úrovně křupavosti a jemnosti dostupuje, tudíž první kus byl doslova sedřen na kůži, než vůbec přišla chvíle servírování. I tak bylo dosti a skvělo.

Lohi. Foto: Tímea Gutveiler.
Jak známo, Finové rádi sbírají bobule a další lesní plody. Zvyk vypravit se do lesa s košíkem si podobně jako čeští houbaři náležitě hájí. Bobulaření, jak neobratně překládám sloveso marjastaa, poslední dobou přechází i do sociální a mezinárodněpolitické roviny. Firmy najímají levnou zahraniční pracovní sílu, zvláště Thajce, kteří bývají v létě masově rozváženi do finských lesů. Ty jsou dostatečně rozsáhlé, aby nedošlo k ovlivnění úrody z keříkového podloží. Přesto si místní často stěžují, že Thajci vybírají utajená naleziště, kam si jejich rodina chodila sbírat moruše po nespočet generací.

Je skutečně zvláštní, aby si na brusinky brousil zuby někdo, kdo nemá k finské přírodě žádný vztah. Za poslední rok se několik thajských sběračů v lesích ztratilo a musela po nich pátrat policie. Jindy byla skupina Thajců podvedena mužem, který je nalákal do země, nechal si zaplatit za cestu a zanechal je vlastnímu osudu. Ve finské společnosti se zvedlo široké vzedmutí a spouštěly se sbírky na podporu obalamucených Thajců. Nemohu si odpustit poznámku, že kdyby se stejně stalo pokaždé, kdy jsou podvedeni například Vietnamci v České republice, Češi by museli utrácet na sbírkách více než na daních.

Sladké výsledky zápasu o bobule, jakým se může stát mustikkapiirakka, nepotřebují komentář.
Mustikkapiirakka. Foto: Maxime Pernal.

Jestli bude zájem, recepty na tato i další jídla dodám. Dobrou chuť.

Žádné komentáře:

Okomentovat