Runa čtvrtá - Väinämöinen vyjel ku severu

V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy se konečně odhodlá odjet do dalekých hvozdů. Že se jedná o moment, kdy mu odešla nabíječka na počítač, jenž se tak stal k nepoužití, je jistě jen shodou okolností.

Seděli ve výletním autobuse a jejich poslání bylo zřejmé a tak jednoduché. Třídenní výpravu z Rovaniemi do okolí Inari si prostě užít. Věděli, že nesmějí selhat, jinak budou po celý život litovat. Zdařilo se našim hrdinům, co si vytyčili? To se dozvíte, neusnete-li při nadcházejícím seriálu, nebo pokud si již teď přečtete, že ano.

Inari. Zdroj: discoveringfinalnd.com.

Inari je obec vzdálená přibližně 650 kilometrů severovýchodně od Rovaniemi, do jejíhož území zasahují dva národní parky a jezero jménem, ehm, Inari. Slovo Inari krom toho dalo název jedné z větví sámského jazyka, kterou oněch několik stovek Sámů v oblasti hovoří. Laponští Sámové a jejich s péčí uchovávaná kultura jsou vůbec klíčovým důvodem, proč vesnice vábí cestovatele z široka kulata. Nejprve jsme však museli nalézt odpověď na příbuznou otázku etnicity - zdali je sám Santa Sám. Ukázalo se, že sám nebyl, neboť se kolem něj ochomýtali všemožní pomocníčci. A to i v polovině srpna.

Dopisování vánoční pošty. Foto: Petra Nekovářová.

Abychom si rozuměli, kousek na sever od Rovaniemi se rozkládá zaručeně pravá víska Santy Clause...tedy jedna z nich. Jakmile projdete kulisami připomínající filmy o Petru Panovi a obtočíte se kolem vrtáku, který zajišťuje otáčení Země, zjevíte se tváří v plnovous reklamě na Coca Colu. Návštěva a malé popovídání s tím hodným pánem v červeném kabátu je vždy zdarma, můžete si však připlatit třeba za společnou fotografii. Těžko své zuby kdy uvidíte bělejší než na ní. V obchodech se suvenýry si můžete pořídit nejen míčky, s nimiž Santa hraje golf teď přes léto, kdy je bez práce, pročež stojí několik stovek Eur, ale též pohlednici. Tu lze poslat jak okamžitě, tak vložit do zvláštní schránky, v níž psaní čeká do Vánoc, kdy je obsluha vybere. To pro případ, že byste na svátky klidu a míru zapomněli.

Oblehnutí Santy. Foto: Nějaký elfík, né?

Na prostranství před Santovým sídlem bylo vyjma tisíců dešťových kapek prázdno. Pro vánočního mužíka posmutnělou letní atmosféru doplňovaly tóny písně Santa Lucia, které se táhly z reproduktorů - nejspíše na základě úvahy, že je v jejím názvu "Santa". Šedivou náladu prohloubilo, když jsme zjistili, že u Santy Lucie a Clause vyznačená hranice polárního kruhu může být ve skutečnosti kdekoliv jinde, poněvadž se kvůli magnetismu porůznu pohybuje. Raději jsme se sbalili dříve, než jsme zažili další srdcervoucí zklamání.

Věčný prospektor. Foto: Maxime Pernal.

Čím severněji cesta vedla, tím rychleji se mraky rozháněly, krásnější počasí prosvítalo a vzdušné páry se zlatily. A takovýmto nepříliš zdařilým oslím můstkem se přesouváme k rýžovišti zlata Tankavaara. Na jeho území se nachází jediné muzeum (tzv. Kultamuseo, tedy Zlatomuzeum) výhradně zasvěcené minulosti a současnosti hledání zlata na světě. Proč stojí právě ve Finsku a nikoliv třeba v Kalifornii?

Za vlády Alexandra II. v druhé polovině 19. století i Ruskou říši postihla zlatá horečka. Car dal volnou ruku prospektorům, a ti se rozeběhli po severu Finského velkoknížectví a severozápadu Ruska. Náleziště byla objevována podél žulového prstence, který se pod oblastmi nachází. Nejednalo se zázračný zlom, který by postavil ruskou ekonomiku na nohy - vyrýžované valouny dosahovaly zlomků severoamerických nálezů - nicméně na evropské poměry se jednalo o nadějný podnik, lákající některé dobrodruhy. Muzeum obsažně vypráví i jejich romantické příběhy. Namátkou zmiňme zlatokopa, který měl ve zvyku na cestě lesem ukusovat větévky borovic. Jak píši, samé romantické příběhy.

Vzestup rýžování. Foto: EILC.

K prohlídce patřilo i rýžování zlata doslova na vlastní kůži. To pro děsivě chladnou vodu, jež je nutnou součástí procesu. Princip není náročný. Nejprve si obujete holínky, aby vám neteklo do bot. Máte-li štěstí při výběru, uslyšíte něžné začvachtání, když do holiny vklouznete, neboť váš předchůdce nebyl nejzručnější a botu navíc nenechal vysušit. Ponožku si tak promočíte ještě před rýžováním a nemusíte se poté strachovat, abyste si omylem k nohám nenacákali vy.

Posléze si lopatou nahodíte nános hlíny na rýžovací pánev. Tím nemyslím teflonovou pánev na rýží, ha, ha...ha. Áchjo. Přidřepnete do kalné vody. Vyberete větši kameny, ty zahodíte v dál a jen kroužíte a sypete. Voda odnáší lehčí materiál, dokud na dně nezůstane kov s největší hmotností. Čili se na pánvi nakonec povaluje železný prach a výjimečně zrnka zlata. Aby bylo přesnosti a konkrétnosti učiněno zadost, toto vše za vás provede bodrý instruktor, vousatý nadšenec v kostkované košili, když vidí, že se s rýžováním trápíte příliš dlouho. Práce vyžaduje opravdu mnoho trpělivosti a odolnosti, a to nejen kvůli promrzajícím kloubům na rukou.

Když se westernové městečko potkává s Finskem. Foto: Maxime Pernal.

Je proto z podivem, že jsem toho samého dne dobrovolně plaval v obdobně ledovém jezeře. Po sauně a po vzoru skutečných Finů. Těžko popsat svěžest, jakou zažijete, když z osmdesátistupňové páry v noci vyběhnete do několik stupňů Celsia teplé vody. Reprodukovat by se dal snad jen ryk, který ze sebe lidé při prvním skoku vypravují. Možná zde se vyplýtvá přebytečná hlasitost, která se může v ticho přírody vychutnávajících Finech nakumulovat.

Foto: Maxime Pernal.

Třpytící se jezera v blízkosti Inari stále nechtěla zhasnout a jít spát. Západ slunce za polárním kruhem trval po několik hodin kolem půlnoci. Nádherno horizontu konečně dokreslovaly kopce, které narozdíl od jižnější části Laponska vyvstaly na obzoru. O druhém inarském, z rozechvělé melancholie se vynořujícím dni příště.