Probral jsem se do slunečného rána, vyšel jsem z pokoje několik kroků a usedl na kámen u jezera, jako by to byl kříž u potoka. Se samozřejmostí, domácky a obeznámeně. Toliko věta usilující o vyvolání závisti, přejděme ke dni.
Ubytování u jezera Inari. Foto: Tímea Gutveiler
Většinu času do soumraku naplňovala pěší tůra, čili poskakování a zakopávání po kamenech a kořenech. V nepopsatelně širé krajině za polárním kruhem si lze povšimnout ledasčeho - od pokroucených borovic po lidi, jimž se kupodivu nevyhnete ani v oblasti, kde hustota obyvatelstva odpovídá půlce člověka na čtvereční kilometr. Neznám průměrný počet Čechů na kilometr čtvereční toho samého místa, ale fakt, že na ně narazíte i na izolované stezce uprostřed národního parku nedaleko Inari, vypovídá, že je cosi v nepořádku buď s principy vesmíru, nebo statistikou.
Něco však oproti češtině neuslyšíte, ať už se vám po tom bude stýskat či naopak. Jedná se o ptačí zpěv. Když procházíte tajgou, plně si můžete uvědomit ticho a ozvěnu vlastních podrážek. Švitořící opeřenci zůstávají u Rovaniemi a již se jim nevyplatí migrovat tak na sever. Nenachází se tam nejspíše nic, za čím by mělo ptačí smysl se vláčet, a tak coby jediní zobatí zůstavají na severu sovy a další dravci. Ti jsou živi hlodavci. Proto je zarážející, kolik chlupatých a neohlodaných tělíček jsme na pěšině míjeli.
Lumíci, jež znají pamětníci. Zdroj: sporkydorky.com.
Jde o lumíky, finsky též sopuli. Jistě tušíte, že se blížím k jejich smutnému osudu. Znáte to, jednou za čas pud popadne davy lumíků a ti se bezmyšlenkovitě vrhají po úbočí útesu, nacházejíce společnou smrt v rozbouřených vlnách Barentsova moře. Hromadná sebevražda je výsměchem evoluce, posledními prázdninami a seberegulací počtů v jednom. Či byla by, kdyby byla zároveň pravdou. Lumíci skutečně na severu masově migrují, ovšem nikoliv, aby se zahubili, ale aby přežili. Jednou za čtyři roky nastává drastický nárůst jejich populace (jeho důvod je opravdovou záhadou), a tak se ženou po krajině, hledajíce něco k snědku. Přitom se stávají potravou pro hladové dravce anebo mnozí spočinou po cestě. Semtam se stane, že se lumík utopí, páč neodhadne své síly na přeplavání toků a jezer...a semtam se stane, že je takového lumíka několik tisíc. Nicméně to nedělá naschvál.
Foto: Tímea Gutveiler.
Toliko encyklopedie. Empiricky podloženou pravdou ale je, že si lumíci plavání vychutnávají. Zvlášť při nekonečných, purpurově prosvětlených večerech. Několikrát jsem byl svědkem, jak si lumík za rozšafného popískávání žbluňkne do vody, dá si pár temp, protáhne se a rozhlédne se na blízkém kameni, skočí zpět a rekreačním obloučkem se vrací na původní místo. Tak. Jen sauna před tím jim chybí. I když, kdo ví...
Namísto důmyslné kultury lumíků se však prý sluší zkoumat Sámy, byť jich je mnohokrát méně. Hlouběji o nich povyprávím příště. Pro navození nálady zmiňme, že dnes (čili toho dávného dne, neboť tento článek spisuju koncem září) jsme narazili na nejstarší sámský kostel, skrytý hluboko v lesích, přezdívaný též přírodní chrám. Nenechte se splést jako já, nejde o místo starobylých rituálů, šamanských tanců a obětí bohům. Prakticky všichni finští Sámové jsou křesťané luteránského vyznání, a to následkem nepříliš vybíravých misií od 17. století, kdy laponské území s ostatním Finskem spadalo po švédskou korunu. Z původního vzývání přírodních duchů příliš památek nezůstalo. Protestanští kněží byli ve vyvracení minulosti
Sámský kostel. Foto: Maxime Pernal.
Oltář sámského kostela. Foto: Maxime Pernal.
důkladní - kupříkladu se v dnešním Finsku dochoval jen jediný původní buben z těch, které Sámové využívali k náboženským ceremoniím.
Samotný kostel je prostý, hrubý a samozřejmě dřevěný. Vysvěcen byl před 251 lety luteránskou církví a od té doby byl opravován výhradně přirozeně, kde a kdy bylo potřeba, což dokládá vrstva rezavých hřebíků pokrývající prkenné stěny. Zvonice, na niž se dá vyšplhat po letitém žebříku, působí cele jak stodola a láká tak k usnutí. Kvůli svému charakteru byl chrám také ušetřen destrukce při Laponské válce. Ustupující Wehrmacht kostel nepodpálil z jediného důvodu - nemohl jej najít.
Večer jsem měl možnost slyšet joiky, tradiční sámské zpěvy. Jimi Sámové, táhnoucí se za svými soby, do okolí vyvolávali příběhy či spíše vzpomínku na místo, které navštívili, osobu, kterou potkali. Bez psaného jazyka bylo nejsnazší si příběhy zmelodičnět, aby se se lépe pamatovaly. Festival sámské kultury Ihajis Idjavšak nenabízel jen dávné písně, ale předvádělo se od akrobatických vystoupení přes tržiště a kapely, které kombinovaly starosámskou a moderní muziku, po mongolské hrdelní zpěvy.
Žádné komentáře:
Okomentovat