Runa třetí - Hlad stihl Väinämöinena

Krev ze soba je jak z Macbetha. Prokletí. Ať se snažíte sebevíc, nikdy ji z nohavice nesmyjete.

Finové jedí. Tímto se řadí mezi většinu národnosti světa. Pár slov o strastí při stravování a lokání v průběhu finského bydlení již padlo mezi stopkami. Teď si můžeme posvítit některé finské pokrmy pořádně. Začněme tím nejzákladnějším a nejobvyklejším. Možná zaskočí, že to není losos ani žádná jiná ryba, nejde o lesní plody, houby, jogurty, lékorky, ba ani březovou kůru Finové nežvýkají. Nikoliv, je to buřt.

Makkara! Foto: Maxime Pernal.

Makkara, jak se finsky nazývá klobása, je požívaná kdykoliv a kdekoliv. Finové makkary rádi opékají, krájejí, grilují, zapékají, obalují, přimíchávají a zakusují. Jídlo to je nejen oblíbené, ale také levné, tudíž se přívalu makkar nevyhnul žádný člen naší studentské skupiny.Vegetariánská varianta je všude k dostání.

Ve Finsku mají i banány tvar makkar! Foto: Maxime Pernal.

Těžko si představit výlet do přírody bez balíku klobás v batohu a hladově vyhlížejícího ohniště při každé zastávce. Makkaražroutskému odhodlání ničeho nevadí. Ani že se finský hladovec připravuje o onen hlavní požitek z opékání, který rozlévá táborou náladu mezi přidřepující, totiž omastek odkapávající na žhavé uhlíky z nařezaných špekáčků. Zpravidla všechny klobásy, co jsem tu požil, jsou neidentifikovatelně najemno namleté, podezřele libové a bez bílých kousků, takže jediné, co se na ohni stane, je, že ztmavnou. Navrch se fakt, že běžné makkary nemívají silnou slanou chuť, snaží vyvážit sladká hořčice. Marně.

Občas však přijde nálada na skutečné jídlo. Nabídka kantýny Laponské univerzity, totiž libovolně velké porce s přílohou dle vaší volby, nekonečné množství salátu šesti druhů, chleba čtyř druhů, pomazánek tří druhů a vody jednoho druhu, sklenka mléka nebo džusu, to vše za dvě a půl Eura, ovšem pokud si nepřikoupíte lahodný zákusek, kávu nebo zmrzlinu...samozřejmě našemu apetitu nedostačuje. A tak nadešel okamžik, kdy jsme čelili lekci finského vaření.

Ukázka poživatin z menzy Laponské univerzity. Foto: Petra Nekovářová.

Prvním krokem bývá nákup ingrediencí. Komplikace s ním spjaté, totiž kupříkladu má nerozhodnost již při otázce, zdali si vybrat košík, vozík nebo povozný košík, jsou násobeny nápisy. Většina potravin je popsána dvoujazyčně, finsky a švédsky, neboť oba jazyky slouží v zemi coby úřední. Bývá proto zbytečné hledat angličtinu, na niž zkrátka nezbývá místo. Ti, kteří jsou zběhlí v germánských jazycích, si mohou dojít pro oporu ke švédské verzi. Kdo se ve švédštině neorientuje a ve finštině nedošel tak daleko, aby tušil, jaký druh chleba že je "maalaiskauraileipä", dobrodružně degustuje. Jsou jídla, která bych nebýt jazykového nedopatření nikdy do úst nevzal. Také se jim někdy přezdívá zdravá.

Bez Finska bych neokusil ani sobí maso. Jeho uvařením jsem byl pověřen, když se rozdělovaly úkoly při odpoledni finské kuchyně. Přenáročný úkol zahrnoval celé čtyři fáze: rozkrájení, vsypání do kotlíku, lehké posolení a promíchávání. Potřeboval jsem k tomu Márkovu pomoc, ale další koření nebylo nutné. Sobi, i protože jsou vychovávani v přirozeném laponském prostředí, s dostatkem pohybu a pod důkladnou péčí majitelů, mají maso aromatičtější než jiná chovná zvířata. Někteří tvrdí, že chutná jako játra. Pod to se jistě mohu podepsat, neboť jsem játra nikdy nejedl. Takže si soba můžeme přirovnat, hm, třeba ke kuřeti, kterak bývá pravidlem u každého cizokrajného masa.

Sob se nevábně tváří v kotlíku a Márk v pozadí. Foto: Markus Ylikoski.

Mou oblíbenou finskou pochoutkou se stal karelský koláč neboli karjalanpiirakka. Slané pečivo původně pocházející z oblasti Karélie pro Finy typicky dokládá, z jak skromných surovin si lze vystačit. Jedná se o tenké moučné placky, na něž se uvrhne hmota z mléka a obilí (v současnosti je nejběžnější rýže), kolem níž se zohývá okraj těsta. Jestli se je podaří dostatečně zabalit, pečou se v troubě. Pokud se je povede nespálit, servírují se za tepla s vaječnou pomazánkou zvanou munavoi.

V rámci kurzu vaření jsme zakusili i lososovou polévku čili lohikeitto. Losos je v severské zemi hlazené řekami dodnes velice populární ryba. S žádnou jeho úpravou se nicméně nemůže rovnat dlouhé opékání na otevřeném ohni. To se nám naskytlo při třídenním výletě do Inari, jemuž věnuji několik stovek řádků někdy příště. Slov nikdy na světě není dost, není-liž pravda?

Lohikeitto. Foto: Maxime Pernal.

Tedy jak na vynikajícího lososa? Nedaleko od ohniště jsme rozložili prkna. Na ně se pak ocelovými hřebíky přibily pláty gigantických lososů, obrácených kůži na dřevo. Stejně jako v případě soba byla jediným dochucovadlem sůl - ve slané vodě byl losos před vybalením naložen. Po několikahodinovém opékání získal tmavou krustu. To se ví, že se průběžně muselo z různých úhlů pohledu zjišťovat, jaké úrovně křupavosti a jemnosti dostupuje, tudíž první kus byl doslova sedřen na kůži, než vůbec přišla chvíle servírování. I tak bylo dosti a skvělo.

Lohi. Foto: Tímea Gutveiler.

Jak známo, Finové rádi sbírají bobule a další lesní plody. Zvyk vypravit se do lesa s košíkem si podobně jako čeští houbaři náležitě hájí. Bobulaření, jak neobratně překládám sloveso marjastaa, poslední dobou přechází i do sociální a mezinárodněpolitické roviny. Firmy najímají levnou zahraniční pracovní sílu, zvláště Thajce, kteří bývají v létě masově rozváženi do finských lesů. Ty jsou dostatečně rozsáhlé, aby nedošlo k ovlivnění úrody z keříkového podloží. Přesto si místní často stěžují, že Thajci vybírají utajená naleziště, kam si jejich rodina chodila sbírat moruše po nespočet generací.

Je skutečně zvláštní, aby si na brusinky brousil zuby někdo, kdo nemá k finské přírodě žádný vztah. Za poslední rok se několik thajských sběračů v lesích ztratilo a musela po nich pátrat policie. Jindy byla skupina Thajců podvedena mužem, který je nalákal do země, nechal si zaplatit za cestu a zanechal je vlastnímu osudu. Ve finské společnosti se zvedlo široké vzedmutí a spouštěly se sbírky na podporu obalamucených Thajců. Nemohu si odpustit poznámku, že kdyby se stejně stalo pokaždé, kdy jsou podvedeni například Vietnamci v České republice, Češi by museli utrácet na sbírkách více než na daních.

Sladké výsledky zápasu o bobule, jakým se může stát mustikkapiirakka, nepotřebují komentář.

Mustikkapiirakka. Foto: Maxime Pernal.

Jestli bude zájem, recepty na tato i další jídla dodám. Dobrou chuť.

Runa druhá - Jazyk a zvyky domorodců

Z rozhovoru s průvodčím:
- "Does this train go to Kemijärvi?" - "Joo." (Jede tento vlak do Kemijärvi? - Joo.)
- "Could we get a group discount?" - "Joo." (Mohli bychom dostat skupinovou slevu? - Joo.)
- "How much is it, then?" - "Joo." (Kolik to potom bude stát? - Joo.)
- "Aha, does this train go to Tampere?" - "Joo." (Aha, jede tento vlak do Tampere? - Joo.)

V prvním článku jsem na příkladu zmínil, že anglofonnost Finů zdaleka není bezbřehá. To však rozhodně nelze vztáhnout na ochotu, s níž zatím každý kolemjdoucí či kolemstojící podal pomocnou ruku, nehledě na nemožnost se domluvit jazykem. Pojďme se podívat, jak komunikace s domorodci probíhala v následujících dnech. Ústředním bude vyprávění o návštěvě Kemijärvi, velice lokálního města na severovýchod od Rovaniemi.

Nejdříve jsem však projednou zabloudil a došlo na konverzaci. Při cestě z nákupu jsem zavítal do okrajové obytné čtvrti Rovaniemi, kde jsem se kochal úhledně nízkými domky. Vtom ke mně přistoupil malý pes a jeho pán. Zvíře se chtělo přátelit, takže jsem nemohl jinak než přikleknout a drbat ho za ušima. Mezitím, aby řeč nestála, jsem prohodil finský pozdrav "Hei!" k sympatickému seniorovi, který psa venčil. A vzápětí jsme si skvěle popovídali.

Přesněji předloženo, pán po tři čtyři minuty finsky hovořil, zatímco já se usmíval, přikyvoval a hladil zvíře, nechápaje jediného slova a doufaje, že nepokládá žádné otázky. Ty bylo ostatně nemožné rozpoznat, neboť finská řeč neintonuje otazníky. Namísto toho do věty zaklene nenápadnou slabiku "ko" či "kö", která značí dotaz. Po monologu přišla řada na mě. Zhluboka jsem se nadechl, sebral jsem všech sil a pronesl: "Hei hei!". Neboli finský pozdrav na rozloučenou. Nato pán odpověděl stejně a oba jsme se spokojeně vydali opačným směrem, on se psem a já s hřejivým vědomím, že cizinec nebyl rozpoznán. Možná.

Kemi v Kemijärvi. Foto: Maxime Pernal.

Podobná rozmluva proběhla s průvodčím vlaku ve směru Kemijärvi, pouze v opačném gardu. Kemijärvi je městečko vzdálené asi devadesát kilometrů severovýchodně od Rovaniemi. Jak název napovídá, též leží u doširoka se rozlévající řeky Kemi. Vbrzku jsme se přesvědčili, že se na uzavřených turistických informacích nachází nápis "Země Nikoho" oprávněně. Měl jsem dojem, že v přibližně devítitisícové obci nachází více plastik, skulptur a památníků než domů. Prázdnotu umocňovalo nedělní dopoledne, pročež nás cesta zavedla k přirozenému místu, kde by se toho času mohla alespoň nějaká živá duše nacházet - nepříliš vnosnému kostelu.

Zvonice, která přežila nacistické pálení.

Každá výprava získá tvar, až když narazíte na místní a dáte se s nimi řeči. Tentokrát ani nebyla jiná možnost, jak město poznat. A tak jsme se seznámili s hostujícím luteránským pastorem, jenž nás pozval do starého domu, který jako jeden z mála přežil laponskou válku, totiž masové pálení laponských usedlostí německými vojáky. Více o válce zkusím sdělit v jiné sekci. Dnes srub přináleží církvi a slouží jako komunitní centrum.

Kněz Juho záživně vyprávěl o domu a Kemijärvi, ale i o dějinách Finů za Uralem. Ukázalo se totiž, že on sám zodpovídá za všechny luteránské okresy na Sibiři. Dozírá nad tamějšími pastory, což v praxi znamená neustálé cestování přes sedm časových pásem, ať už prostřednictvím auta, letadla nebo Transsibiřské magistrály. Původem švédsko-finská luteránská církev má na Sibiři pevné, třísetleté kořeny. Juho zmínil, že je zapustili  zajatci ze severní války. Připomínám, že dnešní Finsko toho času spadalo pod Švédskou korunu. Ta na počátku 18. století v severní válce čelila Rusku, jehož car Petr I. nechal mnohé zajatce přesunout na Sibiř.
Finské osídlení Sibiře se ještě prohloubilo v 19. století, neboť po roce 1809 se finské oblasti staly částečně autonomní součástí carského Ruska. Toho času se za Uralem internovali nejtěžší zločinci Velkoknížectví finského, kteří luteránskou zbožnost rozšiřovali.

Kamna. Foto: Jirka Deyl.

Měl bych se však navrátit do Evropy. Či do Laponska. Soudě dle Juhovy otázky, zdali "Taky máte v Evropě taková kamna?" by se dalo o evropské sebedefinici laponských Finů zapochybovat. Oddanost regionu a tradicím je však o to vyšší, alespoň u starší generace. Na území Kemijärvi stejně jako jiných laponských městeček vůbec vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí (továrna Nokie byla před lety zavřena) věkový průměr populace rapidně stoupá.

Věrnost zvykům se projevila u drobného kemijärvského festivalu lidových krojů, na nějž jsme došli, jakmile bylo po něm. Není divu, že již skončil, když trval dvě hodiny a sami účastníci jej nazývali pouhým každoročním větráním kostýmů. Ty zahrnovaly tradiční oděvy z různých oblastí Finska, k jejichž předvádění se připojily takzvané Kalevalské ženy ("Kalevalen naisia"), zpívající verše z národního eposu. V praxi celá událost obnášela setkání dvou tuctů barevně oděných lidí, kteří se sešli ke společnému popíjení před místním muzeem. Připočtěme nás, kteří jsme populaci Kemijärvi takřka násobili. Šestičlenná skvadra cestovatelů z Německa, Francie a České republiky se pravděpodobně stala největší atrakcí přehlídky. Hostitelé byli unešeni nápadem, že jsme snad vážili cestu z daleké Evropy výhradně pro jejich festival, a snad částečně proto tak nadšeně vyprávěli a pózovali.

Folklórní festival v Kemijärvi. Foto: Maxime Pernal.

Následovala návštěva s maloměstskou pečlivostí vedeného historického muzea. Zpáteční a již pátou cestou přes Kemijärvi, městě, které po dni v něm stráveném prostě přijmete za své, jsme prošli kolem nosorožce a průvodčího. Sochy v prvním případě a živého a mávajícího pána na kole v druhém. Vlak z Helsinek totiž v Kemijärvi každé ráno končí svou cestu na sever. Na zpáteční trať se dává až po sedmé. Průvodčí si tak na místě pořídil kolo a přes volný den se s ním projíždí, neboť by se jako správný Fin nedokázal povalovat v kupé. O sportu a životosprávě, rozumějte jídle, pokrmech a žvancích, ale až příště.

Runa první - Překážek pokořování

Kdyby laponské stromy uměly mluvit, tak by mlčely. To aby se výletník zatoulal.

Prvním krokem po přehršli pěších kroků bylo obstarání kola. Jistě znáte různé bazary, blešáky, antikvariáty a second handy v jednom, kde když se prohrabete dostatečně hluboko, objevíte vše od kýčových sošek, s nimiž se zasníte, přes květináč, hřeben, žárovku a Savo, které potřebujete, rodinné fotografie, jež ve vás nemohou vyvolat žádnou vzpomínku, po digestoř. I v Rovaniemi se nachází jeden takový. Tedy jestli si ke všem možným předmětům, mezi nimiž lze štrachat, přimyslíte bicykly.

Mé Pepabike.

Obchod se nazývá Tuhat Tori, což přibližně znamená Tržiště Tisíce. Majitel denně doplňuje zásobu ojetých kol, která si může zájemce ozkoušet jako v běžné prodejně. Naštěstí se na ně částečně vztahuje antikové pravidlo, že čím více je omšelé a retro působící, bez převodovky a životu nebezpečné, tím je dražší. Proto si i já po mnoha pokusech vybral své růžolící kolo. Můžete se ohlédnout na nekvalitní obrázek. K idyle schází pouze bílý košík s růžovým pudlíkem. Či naopak.

Obecně je v Rovaniemi poptávka po bicyklech zvláště s blížícím se akademickým rokem vysoká. Jedná se o nejvhodnější dopravní prostředek, a to nejen díky skvělé průjezdnosti a nekonečným cyklostezkám. Město je podobně co většina Finska ploché jako hruď ležící asijské plavkyně a k řece Kemi se sotva svažuje, takže se po něm dá svištit bez většího úsilí.

Ounasvaara, minearologův sen

Za výjimku lze označit oblast Ounasvaara, po níž jsme se první víkend prošli. Na protáhlém kopci se rekreují lidé z dalekého okolí. Přes léto bloumají mezi stromy, borůvčím a kamením, sportují anebo hrají golf. Zima pak láká ke sjíždění závratných 213 metrů nad mořem na lyžích či k běžkování. Osamělá dřevěná stavba u vrcholu kopce vám otevírá výhled, při němž pochopíte dispozici celého města, shluku do daleka rozprostřených stavení. Nejen že za pohled příroda stojí, ale ono se vůbec vyplatí rozhlédnout, dokud máte možnost. V Laponsku je snadné zabloudit.

Za svou pouť jsem musel čelit různým vnitřním překážkám, mezi nimiž schopnosti se kdykoliv bezstarostně ztratit zaujímá čestnou pozici. Když se vydám od svého nepálského bytu kupředu, projdu do boru. Les se rozkládá ve kterémkoliv směru, a tak vyhlíží jako velice lákavá zkratka. Není, věřte mi. Alespoň bez kompasu. Člověk je málokdy schopen odhadnout přímý kurz a inklinuje k chození do kruhu. O to více, pokud se dá po vinoucí se pěšině.

Jeden z konců Rovaniemi

Potíže prohlubuje skutečnost, že není vyvýšeniny, odkud byste se mohli rozhlédnout - nechcete-li se k ní plahočit hodinu a při té příležitosti pro jistotu ještě jednou zabloudit. Navíc jsou silnice, jen minimálně ulice. Většinou se nelze rozhlédnout a zorientovat podle jejich názvu a nenaleznete ani jiné orientační znamení. Sám okraj Rovaniemi se označuje abstraktním obrysem bez připojení názvu. Ono se pochopitelně očekává, že musíte tušít, do jakého města vstupujete, když je v široku daleku jediným.

Mám však z odlišných vzdáleností radost. Skýtají překvapení. Obvykle se stává, že vyjdu ke svému cíli přes les a po dlouhé procházce se omylem vynořím na světle cizího zadního dvorku. U polárního kruhu je zbytečné si pozemek obhánět ploty, zdmi a hradbami.

To však s sebou nese i drobné technické překážky pro samotné starousedlíky. Zaprvé, je nevýhodné mít psa se zaječími úmysly. Jistě, je možno jej uvázat k boudě, ovšem pak se tolik neproběhne, třebaže rovaniemští Finové se zvířaty i sami po krásném okolí hojně poklusávají. Majitel jedné ze zahrad, do níž jsem nevědomky zavítal, problém vyřešil důmyslnou konstrukcí připomínající tramvajové vedení. Pes k ní byl zachycen vodítkem, ale mohl po celém jejím dosahu svobodně pobíhat. Když chtěl zabočit, kladka se přeřadila na bližší provázek a hafan mohl pokračovat v dovádění. Musí být zajímavý pocit vyjít si na vlastní zahrádku a pohlédnout na nebe rozrýsované šňůrami, pocítit sladký závan tramvajové křižovatky.

Druhou praktickou zábranou je otázka, kam umístit poštovní schránku. Dokud stojí plot, není důvod se zatěžovat a schránka se přišpendlí k němu. Když je však potřeba vybudovat vlastního stanoviště, práce vyžaduje hned o trochu více kreativity. Přehlídka namátkou zvolených poštovních schránek následuje.

A vítězem byl vyhlášený domek s plotem a se stojánkem zároveň.

Toliko by bylo vyprávění o překážkách. Následující příběhy se ponesou v duchu samovolnosti a volnosti.

Väinämöinovo putování začíná - Příchod

Finové nespěchají, protože chodí včas.

Právě před týdnem přistál v Rovaniemi, centru finského Laponska, modrobíle lakovaný éroplán. Dokud  dotyčný já seděl na palubě, s úsměvem naslouchal finštině posádky. Pravda, výraz mu lehce zatuhl vždy, když se rozvzpomněl na své odhodlání následující měsíc zasvětit podmanění tohoto jazyka. Skutečně si však uvědomil své zvláštní rozhodnutí zamířit k polárnímu kruhu, až se podvozek dotkl rovaniemského letiště.

Väinämöinen, mytický karelský hrdina. Zdroj: Kvaak.fi

Fakt, že se ocitl v jednom z nejsevernejších měst Evropy s pověstně krušnými zimami, krásně potvrdilo počasí. Deštivou Prahu vystřídalo slunečno a hřejivo nad dvacet stupňů páně Celsia, které trvalo zhruba jedenadvacet hodin denně. Zbývající čas, tedy v době srpna přibližně mezi půl jednou a půl čtvrtou ranní, vyplňuje jemné a namodralé šero. Takže pokud vás sem cesty zanesou, může být užitečné si pořídit závěsy, rolety nebo při spánku zavřít oční víčka. Nicméně mě samotnému usínání za světla vyhovuje - snad připomíná pohodový odpolední šlofík, na nějž mi zde čas zatím rozhodně nezbývá.

Vžívaje se do domnělých pocitů renesančního objevitele, osvobozeného vězně a aljašského zlatokopa, rozhlédl jsem se po letišti v Rovaniemi, obklopenému lesy a skalami. Kdyby byla drobná budova omšelým  nádražím, musela by k němu vést zarostlá jednokolejka. Jenže to nebylo omšelé nádraží, ale prosklené letiště, a tak jsem si objednal levný taxík k místním studentským bytům.

Cesta k ubytování. Foto: Petra Nekovářová

První překvapení nastalo v osobě řidiče. Takřka neuměl anglicky. Ve Finsku přece všichni mluví plynule jako rodilí Britové, se ví, ne? Inu, ne. Ovšem když jsem se s ním dal do polámané řeči na téma, odkud jsem a co tu pohledávám, dozvěděl jsem se, že on české hlavní město zná a navštívil. Respektive nechápal slovo "Prague", ale sám používal "Praha". Zableskla mi před očima bláznivá jiskřička, že by dokonce rozuměl česky! Nenapadlo mě si to ověřit lepší otázkou, než zdali mě sveze zdarma. Nerozuměl. To pouze finština má stejné slovo Praha jako tuzozemština - jedná se o příjemný oddech od většiny ostatních řečí plných gé.

Za uplynulý týden to nebyla zdaleka jediná konverzace s domorodci. Často šlo o velmi nenucené rozhovory. Přitom jsou prý Finové považování za málomluvný až odtažitý národ. Nezačnou ve společnosti cítit potřebu plkat, jen aby provířili vzduch. Na tom něco pravdy bude. Mnozí místní, s nimiž jsem se zatím potkal, zkrátka nemluví za každou cenu, nýbrž až když je o čem. To v žádném případě neznačí, že by nebyli přátelští. Proč by nebylo možné si užít společnou chvíli, aniž by se čelist pohnula k něčemu jinému než přikousnutí párku nebo usrknutí piva? Dlouho se snažívám mlčet s někým na stejné téma a zdá se, že zde, obzvlášť v Laponsku, to je hned snazší. Kolem vás nesviští doprava, nemručí davy a neštípe ruch, který byste se snažili více či méně sofistikovaným rozhovorem přeřvat. Když mlčíte, slyšíte přírodu...anebo se zde možná neděje nic ke komentování. Záleží na úhlu pohledu.

Studentské byty DAS. Foto: Maxime Pernal

Na takovéto rádoby chytré dojmy je brzy, zpět k příběhu. Úspěšně jsem zakotvil v bytě se zatím blíže nezjištěným počtem Nepálců. Většina z nich studuje na Laponské univerzitě (Lapin yliopisto) turismus. Jedná se totiž o jedinou školu ve Finsku, která zastřešuje obor o turismu, stejně jako třeba výtečně vybavené Arktické centrum, cvičící odborníky na polární problematiku. Proto je Rovaniemi oblíbeným univerzitním městem, které se zalidňuje s nástupem nového akademického roku.

O tom, kterak jsem se mezi studenty zařadil, když jsem si pořídil své první laponské kolo, o borůvkové a rybízové vinici, o sobech a osobách ale již povypráví další záznamy.