Runa dvanáctá - Väinämöinen u cara (Petrohrad, II. část)

Konečně uniknuv ze spárů Erasmáků, poutník se udýchaně zanoří do l'Ermitage - jen aby v galerii narazil na nedozírnou skupinu Erasmáků z Helsinek. Ovšem ona má záživného průvodce...a tak se poutník přerodí v davové klíště. Nikdo již poutníka nespatří.

Petropavlovská pevnost v noci. Foto: Kasia Okreglicka.

Hostitelé. Vděk. Bez nich bychom se brzy proměnili v kostky hlenu, přimrzlé k botám Alexandra Sergejeviče Puškina, respektive podstavci jeho památníku. V minulé runě jsem něco zmínil o první rodince, která nás přijala za své a svěřila nám k užívání podlahu v jednom nebetyčném paneláku. Už jsem neřekl, že i sami rodiče vždy spali na matraci mrštěné na zem. Inu, nese to s sebou určité finanční nevýhody, být vědeckým pracovníkem v Ruské federaci. Nepřezdívá-li si tedy "vědecký pracovník" i ředitel Gazpromu. Malý byteček byl ale k přespání přívětivý, autentický a o to útulnější - starodávná trouba, šero, vodní dýmka v rohu a kupy zaprášených koberců přípomínaly, že jsme buď v čajovně, nebo na cestě. Jako by nás, znavené kočovníky, ke stolu přijali v jurtě uprostřed středoasijských plání (jež by mimochodem měly být v budoucnu cílem další výpravy, do jejíhož rozepisování se pustím).

Má mapa Petrohradu i s velmi praktickými poznámkami. Nechť slouží.

To Marta, hostitelka, u níž jsme přespali na zbývající dva dny, na míře Autenticity tratila, když nám nabídla opravdový gauč a jednu nafukovací matraci. Nafukovací přes den, vyfukovací v průběhu noci, kdy jsem na ní ležel já. Kuriózní pro mě, jako ještě dostatečně neznalého ruských rozměrů, ale bylo, že byt sice měl velmi podobnou adresu - ležel na stejné ulici, kde jsme bydleli u rodinky, na tepně jižního předměstí Petrohradu. Ovšem i tak od toho předcházejícího k bytu novému by cesta trvala skoro hodinu, aniž by přitom člověk musel sejít z jednoho chodníku.

Neboť jsem počítal s tím, že oba hostitelé žijí prakticky v sousedství, opomenul jsem si předem zapsat takové podružné detaily jako Marty patro. Tím jsem zas přidal na Autenticitě celé situace já, a to když jsem u domovního vchodu zkoušel zvonit na rozličné nebohé obyvatele podle čísel, která mi matně vytanula na mysli. A čekal jsem, až se jednou z nechápavé nebo pobouřené ruštiny vynoří přívětivý dívčí hlas. Nakonec se úspěšně ozval, což bylo v zájmu celé výletové Autenticity vynikající. Marta nás totiž uvedla do místního folklóru:

Něva a paní, co se možná též jmenuje Něva. Ale spíš ne. Foto: Kasia Okreglicka.

---
Zaprvé, průvodčí v autobusech dávají malé papírové lístky s jedinečným, ba přímo autentickým číslem. Tradice praví, že pokud se vaše číslo shoduje s dnešním datem, musíte lístek sníst. Zeptal jsem se, jestli to samé mladí Petrohraďané provozují i s těmi kovovými mincemi, které se používají namísto lístků v metru. Prý ne.

Zadruhé, velmi zásadní a pouze mezi místními šeptaná informace: přijdete-li do jednoho určitého baru přesně v danou minutu, a uvedete-li tajné heslo, obdržíte panáka na osobu zdarma. Nu není to úžasné, autentické a něco, co se ani z průvodců Lonely Planet nedozvíte? Že jo? Hned bych se tam, být vámi a inspirován svým vlastním cestopisem, chtěl vypravit. Jen drobným háčkem zůstává, že si po roce už nepamatuji ani místo onoho baru, ani čas výdeje pití zdarma, a už vůbec ne žádné tajné heslo. Inu, nemusíte děkovat, vždy se rád o nějaký takovýto nezapomenutelný kus svérázu podělím.
---

A přece. Pohled na jeřáby z Katedrály sv. Izáka. Foto: Kasia Okreglicka.

Teď se ale pokusím podat pár skutečných praktických rad pro případ, že o ně někdo stojí. Nejprve, před průzkumem Petrohradu je záhodno zjistit si otevírací dobu všech míst, která chcete navštívit. Pokud to neprovedete, může se vám snadno přihodit, že si naplánujete kupříkladu cestu na vrcholek kopule Chrámu sv. Izáka (pokrytý přes stem kilogramů zlatých plátů) přesně tak, abyste spatřili Petrohrad za západu slunce...jen abyste zjistili, že je středa a každou středu má Chrám sv. Izáka zavřeno. Některé zavírací doby jsou ale ještě zrádnější a vztahují se jen na část měsíce - kupříkladu si vezměte takové Muzeum politické historie (čili dějin Sovětského svazu v ruském podání). Jeho probádáním jsem se chtěl "teritorialisticky" osvěžit těsně před odjezdem a tímto zlatým hřebínkem se s městem rozloučit. Můj doprovod, studující farmacii, pro to z nějakého prapodivného důvodu neměl pochopení a raději se vydal brouzdat místními autentickými tržnicemi s fotopaparátem. Ne že by na tom záleželo, neboť nápis na zatarasených dveřích muzea stejně hlásal, že první úterky v měsíci je zavřeno, a já se místo toho po nábřeží vydal na špionáž do blízké pobočky Gazpromu. Opět jsem pozornosti strážců unikl snad ani nespatřen. Přepadá mě podezření, jestli nejsem neviditelný. Zdali mě při noční cestě do Ruska o orgány opravdu neochudili, a já nejsem jen duch svého bývalého já, co odmítá opustit svět, než spatří Ermitáž.

Státní Ermitáž za to všechno rozhodně stojí. Nepíšu to (jen) proto, abych nebyl za barbara, neboť vychvalovat Ermitáž se už 248 let sluší, ani protože studenti mají vstup zdarma. Některé obrazy starých sbírek jsou tak čarokrásné, že ani mé dětinské já nespatřuje větší estetickou hodnotu v jejich rámech. Už její umístění, Zimní palác, který byl v roce 1917 sídlem pocarskeé a předbolševické Prozatímní vlády, vybízí k bujarým představám přisyceným autentickými propagandistickými filmy od Ejzenštejna. Fantazíím o tom, jak masově a velkolepě vypukla Velká říjnová socialistická revoluce, jež jsou stejně falešné jako nedaleko zakotvená Aurora. Skutečný původní křižník Aurora, který poňoukl k bolševickému převratu slepou patronou, nechali Sověti potopit v době 2. světové války při obléhání Leningradu z toho důvodu, aby jej nepotopili Němci dřív. To slepými patronami Aurora předvídat nemohla.

Kazeňská katedrála i s Kutuzovem v popředí, včetně jeho popředí.

Ne tak nepodobné uctívání, jaké se dostávalo Auroře, zasypává i slavnou ikonu Panny Marie z Kazaně (původem z 16. století) v její, takzvané Kazaňské katedrále. Nechal ji vystavět car Alexandr I., takže za á odráží jeho politiku vřelého sbližování se západními katolickými vládci a za bé lásku k vojáčkům, co pro něj porazili Napoleona. Díky tomu zaprvé, zvnějšku klasicistní chrám s kolonádou vypadá, jako by někdo vytrhl půlku Vatikánu a teleportoval ji doprostřed Petrohradu. Mimochodem, car prý chtěl na druhé straně Něvského prospektu (té dlouhé a dnes asi tak osmisetproudé ulice) dostavět i druhou půlku Vatikánu, ale nestalo se tak, neboť patriarchové pravoslavné církve ve vší svojí zastydlosti další kopírování římské svatopetrské baziliky zatrhli. Podivíni - kdo by to do nich řekl, že by katolické vzory nesnesli. Zadruhé, jde zároveň o pomník věnovaný zejména generálu Kutuzovovi, tahounovi protinapoleonovského tažení. Pod katedrálou se nachází i jeho autentická hrobka. I když jej ve třicátých letech stalinisté proměnili v "Muzeum dějin náboženství a ateismu", neboli ve svatostánek nevíry, dnes opět plně slouží pravoslavným kněžím.

Dort. Foto: Kasia Okreglicka.

A od vojensky kamenné Kazaňské katedrály není daleko k měkkostí dočista obalenému chrámu, co vypadá jak narozeninový dort. Chrám Kristova vzkříšení - Spasitele na krvi, který oproti ní zůstal sekularizovaný, leží u břehu jednoho z mnoha patrohradských kanálů (ha, odtud punc benátskosti). Krom toho, že vypadá jako dort, má s dortem svým způsobem mnoho společného. Zkrátka, někdo obdrží k narozenimám dort, jiný, jako třeba car Alexandr II., dostane k druhému výročí svého úmrtí autentický a sladce namalovaný kostel. Chrám, jak jeho jméno napovídá, stojí na místě, kde anarchisté na cara Alexandra (toho Finy oblíbeného, co postává na hlavním helsinském náměstí) spáchali roku 1881 atentát. Na uctění svého vesměs slušného a jakž takž liberálního otce dal romantický chrám vybudovat jeho vesměs antisemitský a jakž takž hrubiánský syn, car Alexandr III. (asi se netřeba dovtipovat, nakolik si atentátem anarchisté polepšili). Uvnitř jsme nebyli, stejně jako jsme nebyli uvnitř žádného narozeninového dortu, ale oboje by mohlo vypadat obdobně, svíčky nevyjímaje.

Pokud však město navštívte s tím, že chcete lermontovsko-puškinovsky kontemplovat, nejen templit, spíše než chrámy vás může potěšit procházka Tavričeským sadem anebo mezi náhrobními kameny a jednotlivými křídly kláštera Alexandra Něvského. Komplex stále funguje, tudíž kolemjdoucí mniši jsou autentičtí, klid je jimi vynucený a zákoutí jsou v noci jen letmo osvětlená. Kupříkladu mé posedávání a rozmlouvání s tamějším černým hřbitovním psem díky tomu za jednoho temného osamělého pozdního večera získalo mnohem zajímavější atmosféru.

Když jsem ale už psal o carech, bylo by hříchem proti celistvosti nezmínit posledního panovníka Rusi, Mikuláše II. Asi to bude dáno tím, že studuji to, co studuji, ale zapůsobil na mě (jen na můj farmaceutický doprovod již podstatně méně) jeden kout v barokní Petropavlovské pevnosti. Obrannou tvrz založil na Něvě Petr I. coby zátaras proti švédské armádě...která, jak pravý starý vtip, bojovala vždy do poslendího Fina! Fakticky pevnost nikdy nebyla využita - kromě bojů proti údajným "vnitřním nepřátelům", neboť dlouhá léta sloužila jako žalář pro odpůrce vladařů a další nepohodlné osoby, autentickým Petrovým synem Alexejem počínaje.

Katedrála sv. Petra a Pavla. Foto: Kasia Okreglicka.

Ale vraťme se k objevu. Ve žluté a špičaté Katedrále sv. Petra a Pavla se uprostřed pevnosti nacházejí hrobky carů, kteří v nich leží, celí autentičtí. Jenže jedinečná mramorová místnost není věnována zakladateli katedrály Petrovi I., ale rodině Mikuláše II. a jemu samotnému, kterým se nedostalo standardního pohřbu. Zajatou rodinu bývalého cara, jenž už více než rok před tím dobrovolně abdikoval a žádnou mocenskou pozici ani politické ambice ve státě neměl, i její služebnictvo povraždili bolševici v červenci roku 1918 v Jekatěrinburgu. K městu jen deset dní nato dorazily československé legie - moskevský Nejvyšší sovět se mimo jiné obával, že by legionáři cara osvobodili, a tak dal věznitelům rozkaz, aby před svým útěkem všechny ve sklepě pro jistotu zavraždili. Krutému osudu tedy neunikly ani děti navzdory tomu, že popravu bolševici dlouho zatajovali a když už se nedalo zatloukat více, vydali prohlášení, že cara sice zastřelit dali, to jo, ale rodinu velkodušně propustili. Výsledkem toho všeho, který dnes můžeme vidět, je další "chrám na krvi", tentokrát postavený v Jekatěrinburku na místě vraždy, Mikulášovo svatořečení a něčí ostatky, které byly v 90. letech identifikovány a uloženy do petropavlovské katedrály. Tam je carská rodina denně upomínána Rusy, kteří kladou svíčky snad jako symbol smíření společnosti.

Lenin jako len. Foto: Kasia Okreglicka.

Ono smíření společnosti musí mít vážně grády a dosahovat až na měsíc. Jinak bych si totiž vážně nedovedl vysvětlit, že pár kroků od místa tak vášnivě zasvěcenému panovníku, který byl zabit komunisty, leží Trockého náměstí (a to že patří vyděděnci Trockému dokládá, že tam asi leží méně než dvacet let), navíc s dosti propagandistickým Muzeem říjnové revoluce na rohu. Autentická ruská hrdost, kterou jsou dějinné postavičky nehledě na jejich opravdové názory zaplavovány a vyplavovány, se mi podle petrohradského místopisu zdá nekritická asi jako pohled dvouletého dítěte na obří gumové bonbónky, třebaže se dělají z kůžiček kraviček. Nemám ponětí, jak rozjímají sochy soudruhů Petra a Kateřiny Velikých nad tím, že pár bloků od nich stejně vznosně postávají Lenin a Marx....navíc na Náměstí Diktatury proletariátu. A naopak. Ještěže se nedovedou otáčet. Blahá je nepatrná, takřka neviditelná (jedno odpoledne jsem nám vyhradil pro zvláštní quest - najít ji) a apolitická soška ptáčka, která se ukrytá pod mostem přes jeden z kanálů nedaleko Michajlovského zámku. Čím to, že oproti všem Leninům a Petrům je ohlazená a má pod sebou vrstvu mincí pro štěstí?

Příště o věcech lidštějších, swingu, baletu a odjezdu.

Leč pak potěší sousoší inženýrů, akademiků či prostě nějakých chytrých pánů.
Mám za to, že jedním z nich může být Lomonosov.
Jenže jej oproti Leninovi nikdo nepozná.
Foto: Kasia Okreglicka.

PS. Kvíz pro bedlivé čtenáře. Které úplně nadbytečné slovo se nachází v každém odstavci? První správná odpověď obdrží další kvantum textu jako dárek!

Runa jedenáctá - Väinämöinen za carem (Petrohrad, I. část)

Ve městě Petrohradě žije necelých pět milionů lidí, což je pomalu tolik jako v celém Finsku. Populace se musí nějak rozptýlit, a proto se dobrá půlka obyvatel stává průvodčími v autobusech, strážci turniketů v metru a domovnicemi gigantických paneláků.

Obloha nad Petrohradem. To protože to je zaprvé hezké, a zadruhé
nemáme žádné obrázky z hraničních přechodů. Foto: Kasia Okreglicka.

Omlouvám se za výpadek, leč vraťme se k zářnému okamžiku dávno minulého podzimu. Sankt Peterburg, velkolepé Benátky severu! Počkat, nepřezdívá se tak náhodou i Stockholmu? A též belgickým Bruggám? A Benátkám nad Jizerou se vlastně říká jak? Fráze přirovnávající evropská města k jiným evropským městům házeje za hlavu, jedno se Petrohradu musí přiznat - sever z něj sálá, až mrazí. Ne nadarmo bylo carské Rusko po staletí považováno za mocnost evropského Severu, nikoliv Východu, jak by se dneska řeklo.

Toho jsem si povšimnul v okamžiku, co jsme v ruském mikrobuse (čili takové dálkové maršrutce) přejeli finsko-ruskou hranici. Teplota se z metru na metr propadla o deset stupňů Celsia a koruny stromů, ve Finsku na konci října stále barevné, smutněly holými větvemi. Jako by Kreml rozhodl, že v Rusku má být zima, to se ví, a proto poručil větru i dešti, že to oba mají dát patřičně najevo a zchladit celé území Ruské federace, nehledě na přírodní zákony. Vše navzdory tomu, že Petrohrad leží prakticky na stejné rovnoběžce jako Helsinky a cesta mezi oběma městy i po souši trvá pouze nějakých osm hodin.

Ideální je cestovat zmíněným mikrobusem s ryze ruskou posádkou i osádkou, který každodenně vyjíždí od Kamppi, tedy v podstatě zpod oken mé univerzitní koleje. Zavítáte-li někdy do Ruska přes Finsko, doporučuji těchto decentně netransparentních služeb využít - všichni ruští dopravci nabízejí cestu za přesných 20 €, což je naprostý zlomek toho, co byste platili za trajekt či mezinárodní autobus. Nemám pochyb o tom, že kdyby se některá z firem pokusila svou cenu pozměnit a třeba rozšířit služby, tvrdě proti ní zasáhne zdaleka nejen neviditelná ruka trhu; avšak doprava to je obdivuhodně efektivní. Podle mých zkušeností musí jít o páteřní spoj podpírající přinejmenším dvě složky západoruské ekonomiky: pracovní migraci a pašování cigaret. Však i slečna stevardka (přítomná vždy v každém z těch asi dvanáctimístných vozítek) na zpáteční cestě do Helsinek můj dvoučlenný doprovod a mě požádala, jestli by na naše jména nemohla přepsat pár kartonů cigaret z plného kufru, to aby neměla na hranicích potíže. Ovšem předbíhám, ještě jsme v duchu ani nedojeli do Petrohradu.

Samozřejmě nesmíte počítat s tím, že by na vás kdokoliv v maršrutce hovořil jinak než pa rusky, ale jinak to byla cesta veskrze jemná a něžná. Přestože jsem většinu cesty prospal (předcházející noc jsem oka nezamhouřil kvůli odevzdávání eseje do školy), probudil jsem se stále se všemi vlastními orgány v těle a s leskem předhraničního Duty Free Shopu za oknem. Jeden ze spolusedících Rusů si v něm nakoupil mikrovlnnou troubu. Jiný si zas přinesl zvláštní velkou asi makrelu, která byla obalena několika vrstvami pevného papíru celého potištěného křiklavými nápisy "NEVER OPEN IN EU!" (čili "ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ NEROZBALOVAT V EU!"). Pravda, vanul od ní pach rybiny takřka toxický, ale více jsem raději nepátral.

Vzápětí přišly hranice a s nimi i knedlík v krku. Nejprve mi dáma s očekávaně zakaboněným výrazem a vojenskou čepicí, která byla trojnásobně vyšší než její čelo, zkoumala pas a nutila mou rozespalost vyplňovat jakýsi imigrační lístek, aby po deseti minutách všechny mé chabé pokusy o azbuku přeškrtala a napsala tam cosi vlastního. Posléze mi do ruky vrazila tužku - pro připomenutí hodin výtvarné výchovy, to je ta věc, co se dá vygumovat - a dala mi to podepsat dřív, než jsem se zmohl na oblíbené ruské "što".

Souvislost opět mizivá, ale aspoň zobrazuje mříž
(u Zimního paláce).
Foto: Kasia Okrelicka.

Ovšem teprve posléze jsem si uvědomil, neboť jsem zmatkář a nechtěl jsem zdržovat svůj doprovod ani spěchající Rusy za sebou, že jsem si při prohlídce batohu jaksi vedle celnické budky s onou oficiální oficírskou paní zapomněl spacák. Zanechal jsem jej za sebou v zóně nikoho dekorované závorami, turnikety a příležitostným ostnatým drátem. Do lící se mi vlilo horko. Co teď? Tedy tehdá, když už příběh vyprávím v minulém čase? Komunikace se strážci hranic o možnosti, jestli by mi spacák nedonesli, se ukázala být naprosto bezúspěšná...možná i z toho důvodu, že jsem se z nesmělosti vůbec neodhodlal nikoho požádat. Ovšem bez spacího pytle bych se na neomezené zemi země neomezených možností uložit nedokázal, že. No což, stále jsem prahnul po šlofíku, což násobilo mou přirozenou pošetilost, takže jsem se rozhodl v nestřeženou chvilku otočit, obkroužit zábranu, podejít rudou ceduli hlásající, že tudy nikdy a za žádných okolností tedy rozhodně ne, a pro svůj artefakt si dojít, ba klidně se k němu probojovat. V nejhorším mě jen zastřelí, ale každopádně cíl bude naplněn - budu moci jít na kutě, třebaže věčná.

Při své cestě zpět na čáru jsem se snažil zěširoka usmívat na všechny strany a tvářit se vůbec nenápadně pro případ, že by mě snad někdo zahlédl. Tím jsem samozřejmě musel působit ohromně podezřele. Jenže jsem se žádné reakce nedočkal, protože mě nikdo na celém přechodu nespatřil, poněvadž se nikdo na celém přechodu nedíval. Jaké bylo překvapení, když jsem po pár metrech pytel nalezl nevinně ležět, kde jsem jej zanechal, nikým nesebraný, nikým nehlídaný, policejními psy a pyrotechniky neprověřovaný, a široko daleko nebyl jediný celník ani žádná jiná živá duše. Všechna blízká stanoviště vězela opuštěna. A tak zodpovědně a přísně se vše ještě před pěti minutami tvářilo, když pasy procházely procedurou mravenčího přezkumu pod lupou. Netuším, kam se ruský sbor ochránců hranic sbalil poté, co nás odbavil, ale každopádně šlo o ukázkovou předvěst toho, s jakým těžko věštitelným nasazením některé ruské úřady dokážou pracovat. V Petrohradě se tento národní svéráz projevil zejména na poště, kde jsme si na dohromady jedenáct známek pro pohlednice do Polska a Česka počkali jednu hodinu šestnáct minut.

Nakonec jsme byli my a naše krosny vyklopeni na jednom konci slavného Něvského prospektu, tedy na okraji historického centra Petrohradu a pouhých 4,5 kilometru od druhého konce slavného Něvského prospektu. Sotva jsme se rozkoukali na mnohaproudých silnicích, zahájili jsme pátrání po našich hostitelích. Ti žili kdesi na jižním předměstí a jejich jména si již nevybavím, což je jen další úskalí toho sepisovat blog o událostech již půl roku historických. Avšak už samotná jejich existence (byť jsme o ní drahnou chvíli pochybovali, než jsme jejich byt konečně našli) naznačuje, že jsme pro přespání využili tzv. couchsurfing. Mnozí říkají, že jde o skvělou možnost poznat místní a ještě nic neplatit za hostel, již mnohem méně lidí jej skutečně využilo...pravdou je, že v Petrohradě jsme skutečně narazili na vynikající hostitele. Šest dní jsme si rozložili mezi dva různé "gauče", a prvním z nich byla tříčlenná rodinka s kocourem, která žila ve skromných podmínkách dvou malých panelákových místností. Rodiče byli vědečtí pracovníci, snad od toho se odvíjel nižší příjem, a veskrze vynikající lidé, co strávili předcházející léto na Kamčatce.

Milí však nebyli jen oni, ale i lidé z řetězce, který nás k nim za temného večera dovedl. Dokáže zaskočit, jak neskutečný rozdíl může být v ochotě náhodného Rusa, kterého potkáte při cestě z práce, a toho stojícího za přepážkou a majícího funkci! Kupříkladu když jsme se ptali kolemjdoucího mladého pána na adresu, co nám napsali hostitelé, marně se po té další z mnohakilometrových ulic rozhlížel. Ovšem nevzdal se. Sáhl po telefonu, zavolal kamaráda, který seděl u počítače, a nadiktoval mu kýženou lokalitu, aby ji mrštil do Google Maps. Po deseti minutách vyhledávání se nás v ruštině a společnými silami oba muži snažili navigovat, kterým směrem se vydat, a popsat, jak podle fotomapy vypadá střecha onoho převysokého paneláku. Snad abychom jej hned na první pohled odespod poznali.

Nehledě na rozlehlost města jsme se díky pomoci místních do cíle dopracovali. Jakmile jsme před (či spíš pod) budovou stanuli, museli jsme se prodrat přes oplocený vchod a první zamčené dveře hned za ním. Další postup uvnitř pevnosti bedlivě střežila jistá paní - jednalo se vedlejší odnož "kolejbáby", jenže hlídající obytné budovy v majetku města, a to nehledě na věk nájemců. Jí jsme svou návštěvu nejprve museli nahlásit a legitimovat se. Pak jsme však již mohli spokojeně stoupat do dvaadvacátého patra.

Celou dobu hovořím v množném čísle...tajemství, s kým vlastně jsem do Sankt Peterburgu zamířil (což nejspíš nikoho zajímat nebude, ale záhadně znějících lákadel není nikdy dost), stejně jako příběhy o samotné petrohradské dopravě a palačinkách si v zájmu napětí takřka strunového ponechám na nadcházející díl vyprávění. Brnk.

PS. Autor si vyhrazuje právo na přehánění, přibarvování, zavádějící informace a podkreslování Nohavicovými písničkami v zájmu dramatičnosti celého po tak dlouhé době znova načatého textu.