Runa jedenáctá - Väinämöinen za carem (Petrohrad, I. část)

Ve městě Petrohradě žije necelých pět milionů lidí, což je pomalu tolik jako v celém Finsku. Populace se musí nějak rozptýlit, a proto se dobrá půlka obyvatel stává průvodčími v autobusech, strážci turniketů v metru a domovnicemi gigantických paneláků.

Obloha nad Petrohradem. To protože to je zaprvé hezké, a zadruhé
nemáme žádné obrázky z hraničních přechodů. Foto: Kasia Okreglicka.

Omlouvám se za výpadek, leč vraťme se k zářnému okamžiku dávno minulého podzimu. Sankt Peterburg, velkolepé Benátky severu! Počkat, nepřezdívá se tak náhodou i Stockholmu? A též belgickým Bruggám? A Benátkám nad Jizerou se vlastně říká jak? Fráze přirovnávající evropská města k jiným evropským městům házeje za hlavu, jedno se Petrohradu musí přiznat - sever z něj sálá, až mrazí. Ne nadarmo bylo carské Rusko po staletí považováno za mocnost evropského Severu, nikoliv Východu, jak by se dneska řeklo.

Toho jsem si povšimnul v okamžiku, co jsme v ruském mikrobuse (čili takové dálkové maršrutce) přejeli finsko-ruskou hranici. Teplota se z metru na metr propadla o deset stupňů Celsia a koruny stromů, ve Finsku na konci října stále barevné, smutněly holými větvemi. Jako by Kreml rozhodl, že v Rusku má být zima, to se ví, a proto poručil větru i dešti, že to oba mají dát patřičně najevo a zchladit celé území Ruské federace, nehledě na přírodní zákony. Vše navzdory tomu, že Petrohrad leží prakticky na stejné rovnoběžce jako Helsinky a cesta mezi oběma městy i po souši trvá pouze nějakých osm hodin.

Ideální je cestovat zmíněným mikrobusem s ryze ruskou posádkou i osádkou, který každodenně vyjíždí od Kamppi, tedy v podstatě zpod oken mé univerzitní koleje. Zavítáte-li někdy do Ruska přes Finsko, doporučuji těchto decentně netransparentních služeb využít - všichni ruští dopravci nabízejí cestu za přesných 20 €, což je naprostý zlomek toho, co byste platili za trajekt či mezinárodní autobus. Nemám pochyb o tom, že kdyby se některá z firem pokusila svou cenu pozměnit a třeba rozšířit služby, tvrdě proti ní zasáhne zdaleka nejen neviditelná ruka trhu; avšak doprava to je obdivuhodně efektivní. Podle mých zkušeností musí jít o páteřní spoj podpírající přinejmenším dvě složky západoruské ekonomiky: pracovní migraci a pašování cigaret. Však i slečna stevardka (přítomná vždy v každém z těch asi dvanáctimístných vozítek) na zpáteční cestě do Helsinek můj dvoučlenný doprovod a mě požádala, jestli by na naše jména nemohla přepsat pár kartonů cigaret z plného kufru, to aby neměla na hranicích potíže. Ovšem předbíhám, ještě jsme v duchu ani nedojeli do Petrohradu.

Samozřejmě nesmíte počítat s tím, že by na vás kdokoliv v maršrutce hovořil jinak než pa rusky, ale jinak to byla cesta veskrze jemná a něžná. Přestože jsem většinu cesty prospal (předcházející noc jsem oka nezamhouřil kvůli odevzdávání eseje do školy), probudil jsem se stále se všemi vlastními orgány v těle a s leskem předhraničního Duty Free Shopu za oknem. Jeden ze spolusedících Rusů si v něm nakoupil mikrovlnnou troubu. Jiný si zas přinesl zvláštní velkou asi makrelu, která byla obalena několika vrstvami pevného papíru celého potištěného křiklavými nápisy "NEVER OPEN IN EU!" (čili "ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ NEROZBALOVAT V EU!"). Pravda, vanul od ní pach rybiny takřka toxický, ale více jsem raději nepátral.

Vzápětí přišly hranice a s nimi i knedlík v krku. Nejprve mi dáma s očekávaně zakaboněným výrazem a vojenskou čepicí, která byla trojnásobně vyšší než její čelo, zkoumala pas a nutila mou rozespalost vyplňovat jakýsi imigrační lístek, aby po deseti minutách všechny mé chabé pokusy o azbuku přeškrtala a napsala tam cosi vlastního. Posléze mi do ruky vrazila tužku - pro připomenutí hodin výtvarné výchovy, to je ta věc, co se dá vygumovat - a dala mi to podepsat dřív, než jsem se zmohl na oblíbené ruské "što".

Souvislost opět mizivá, ale aspoň zobrazuje mříž
(u Zimního paláce).
Foto: Kasia Okrelicka.

Ovšem teprve posléze jsem si uvědomil, neboť jsem zmatkář a nechtěl jsem zdržovat svůj doprovod ani spěchající Rusy za sebou, že jsem si při prohlídce batohu jaksi vedle celnické budky s onou oficiální oficírskou paní zapomněl spacák. Zanechal jsem jej za sebou v zóně nikoho dekorované závorami, turnikety a příležitostným ostnatým drátem. Do lící se mi vlilo horko. Co teď? Tedy tehdá, když už příběh vyprávím v minulém čase? Komunikace se strážci hranic o možnosti, jestli by mi spacák nedonesli, se ukázala být naprosto bezúspěšná...možná i z toho důvodu, že jsem se z nesmělosti vůbec neodhodlal nikoho požádat. Ovšem bez spacího pytle bych se na neomezené zemi země neomezených možností uložit nedokázal, že. No což, stále jsem prahnul po šlofíku, což násobilo mou přirozenou pošetilost, takže jsem se rozhodl v nestřeženou chvilku otočit, obkroužit zábranu, podejít rudou ceduli hlásající, že tudy nikdy a za žádných okolností tedy rozhodně ne, a pro svůj artefakt si dojít, ba klidně se k němu probojovat. V nejhorším mě jen zastřelí, ale každopádně cíl bude naplněn - budu moci jít na kutě, třebaže věčná.

Při své cestě zpět na čáru jsem se snažil zěširoka usmívat na všechny strany a tvářit se vůbec nenápadně pro případ, že by mě snad někdo zahlédl. Tím jsem samozřejmě musel působit ohromně podezřele. Jenže jsem se žádné reakce nedočkal, protože mě nikdo na celém přechodu nespatřil, poněvadž se nikdo na celém přechodu nedíval. Jaké bylo překvapení, když jsem po pár metrech pytel nalezl nevinně ležět, kde jsem jej zanechal, nikým nesebraný, nikým nehlídaný, policejními psy a pyrotechniky neprověřovaný, a široko daleko nebyl jediný celník ani žádná jiná živá duše. Všechna blízká stanoviště vězela opuštěna. A tak zodpovědně a přísně se vše ještě před pěti minutami tvářilo, když pasy procházely procedurou mravenčího přezkumu pod lupou. Netuším, kam se ruský sbor ochránců hranic sbalil poté, co nás odbavil, ale každopádně šlo o ukázkovou předvěst toho, s jakým těžko věštitelným nasazením některé ruské úřady dokážou pracovat. V Petrohradě se tento národní svéráz projevil zejména na poště, kde jsme si na dohromady jedenáct známek pro pohlednice do Polska a Česka počkali jednu hodinu šestnáct minut.

Nakonec jsme byli my a naše krosny vyklopeni na jednom konci slavného Něvského prospektu, tedy na okraji historického centra Petrohradu a pouhých 4,5 kilometru od druhého konce slavného Něvského prospektu. Sotva jsme se rozkoukali na mnohaproudých silnicích, zahájili jsme pátrání po našich hostitelích. Ti žili kdesi na jižním předměstí a jejich jména si již nevybavím, což je jen další úskalí toho sepisovat blog o událostech již půl roku historických. Avšak už samotná jejich existence (byť jsme o ní drahnou chvíli pochybovali, než jsme jejich byt konečně našli) naznačuje, že jsme pro přespání využili tzv. couchsurfing. Mnozí říkají, že jde o skvělou možnost poznat místní a ještě nic neplatit za hostel, již mnohem méně lidí jej skutečně využilo...pravdou je, že v Petrohradě jsme skutečně narazili na vynikající hostitele. Šest dní jsme si rozložili mezi dva různé "gauče", a prvním z nich byla tříčlenná rodinka s kocourem, která žila ve skromných podmínkách dvou malých panelákových místností. Rodiče byli vědečtí pracovníci, snad od toho se odvíjel nižší příjem, a veskrze vynikající lidé, co strávili předcházející léto na Kamčatce.

Milí však nebyli jen oni, ale i lidé z řetězce, který nás k nim za temného večera dovedl. Dokáže zaskočit, jak neskutečný rozdíl může být v ochotě náhodného Rusa, kterého potkáte při cestě z práce, a toho stojícího za přepážkou a majícího funkci! Kupříkladu když jsme se ptali kolemjdoucího mladého pána na adresu, co nám napsali hostitelé, marně se po té další z mnohakilometrových ulic rozhlížel. Ovšem nevzdal se. Sáhl po telefonu, zavolal kamaráda, který seděl u počítače, a nadiktoval mu kýženou lokalitu, aby ji mrštil do Google Maps. Po deseti minutách vyhledávání se nás v ruštině a společnými silami oba muži snažili navigovat, kterým směrem se vydat, a popsat, jak podle fotomapy vypadá střecha onoho převysokého paneláku. Snad abychom jej hned na první pohled odespod poznali.

Nehledě na rozlehlost města jsme se díky pomoci místních do cíle dopracovali. Jakmile jsme před (či spíš pod) budovou stanuli, museli jsme se prodrat přes oplocený vchod a první zamčené dveře hned za ním. Další postup uvnitř pevnosti bedlivě střežila jistá paní - jednalo se vedlejší odnož "kolejbáby", jenže hlídající obytné budovy v majetku města, a to nehledě na věk nájemců. Jí jsme svou návštěvu nejprve museli nahlásit a legitimovat se. Pak jsme však již mohli spokojeně stoupat do dvaadvacátého patra.

Celou dobu hovořím v množném čísle...tajemství, s kým vlastně jsem do Sankt Peterburgu zamířil (což nejspíš nikoho zajímat nebude, ale záhadně znějících lákadel není nikdy dost), stejně jako příběhy o samotné petrohradské dopravě a palačinkách si v zájmu napětí takřka strunového ponechám na nadcházející díl vyprávění. Brnk.

PS. Autor si vyhrazuje právo na přehánění, přibarvování, zavádějící informace a podkreslování Nohavicovými písničkami v zájmu dramatičnosti celého po tak dlouhé době znova načatého textu.

Runa devátá - Väinämöinen za zálivem se nalévající

To na Helsinkách nejmalebnější je Tallinn.

Foto: Tomáš Munzar.

V životě každého cestovatele a hrdiny z dávných eposů nastane okamžik, kdy jej minulost dožene, ať už se světem prodírá kupředu na jakkoliv rychlé mule. V tomto případě se svědomí vlilo do podoby dvou floutků z mé bývalé střední školy, přízraků známých pod jmény David a Tomáš, kteří hned v druhém týdnu, co jsem sám pobýval v Helsinkách, sdíleli podlahu mého malého a proti sebevraždám pečlivě zabezpečeného pokoje. Přesně tak. To jsem ještě nezmínil, že na okně chybějí kličky, snad aby je nešlo otevřít pro případ náhlého závalu studentské severské deprese? Na většině kolejí je přístupná jen malá větračka. Proto mi hoši pořídili na jednom z četných helsinkých bleších trhů pánev, abych se měl čím utlouct, kdyby mě už tlukouti se nudou omrzelo. Anebo si alespoň odteď mohu smažit nezdravá jídla, kterážto jsou zaručeným lékem na jakýkoliv splín.

Plavba (očividnějšíá titulek jsem vymyslet nedokázal). Foto: Tomáš Munzar.

Chaotičnost prvních myšlenek tohoto záznamu odpovídá tomu, jak byly dny s návštěvou vířivé, objevné a vůbec fascinující (tímto jest úlitba za to, že mi pánové dodali zásoby sýra a piva z českých luhů a chmelnic, vykonána). A tak jsme se rozhodli v sobotu z města saun a rybiček v zemi plné lesů vyklouznout do jiného města saun a rybiček v jiné zemi plné lesů. Čili naskočili jsme na trajekt do estonského Tallinnu. Město to je ohromně pestré, s mnoha tvářemi od středoevropsky středověkých hradeb, přes hrátky s industrialismem, až po nablýštěné mrakodrapy.

Cesta přes Finský záliv přitom není nikterak dlouhá. Zabere celé dvě až necelé tři hodiny, které uplynou příjemně, ať už se procházíte tam a zpátky mezi tuctem pater vyplněných všemi světskými radovánkami, nad nimiž si každá střídmá peněženka nevěřícně zakrývá očka svou koženou chlopní, nebo si na lodní přídí přehráváte scény s Titanicu. Nejedna společnost hlavně estonského původu se vypracovala na tom, že převáží náruživé lidi z Helsinek do Tallinnu a zpátky. Patří mezi ně kupříkladu Tallink Silja, jak její jméno napovídá, nebo taková Linda Line s logem, které jako by z loga vypadlo nejmenované švýcarské čokoládě. Druhá jmenovaná (čímž nemyslím nejmenovanou čokololádu, protože ta není jmenovaná) se chlubí tím, že je zdaleka nejrychlejší dopravce a cestu mezi přístavy stíhá za hodinu a půl. Což se jí daří, jen protože vyplouvá o čtvrt hodiny dříve a nehledě na to, jestli jsou všichni pasážeři na palubě, jak by mohl můj další host v Helsinkách a náš průvodce po Tallinnu Pavel jistě s radostí vyprávět. Existují ale i spoje, na kterých můžete naopak plout celou noc. Za vydatný příplatek. Proč, to objasním níže v úvahách o tom, jaká kouzelná symbióza mezi Tallinnem a Helsinkami funguje.

Při přirážení. Foto: Tomáš Munzar.

Hřiště v Rotermanni kvartalu. Foto: Pavel Šára.

Zákoutí Rotermanni kvartalu. Foto: Tomáš Munzar.

Vylodili jsme se poblíž komerční čtvrti zvané Rotermann. Do budov nedaleko přístaviště se v posledních letech masivně investovalo s jasným cílem - oživit starou průmyslovou část města, aby vypadala a byla používaná tak, jak vypadá a je používaná teď, což by mělo být nejspíše jiné vypadání a používání než předtím. Ehm, obrázky budou asi lepší vypravěčem než já.Vzorem jí byly přestavby cihlových továren ve Finsku, což je pro Estonsko, které se dlouhodobě snaží ke svým jazykově a kulturně spřízněným Finům přiblížit a zařadit se mezi ty státy, které vás jako první napadnou při slovech "severské země", docela typické.

Tallin se oproti Helsinkám podél zátoky natahuje, jako když se kočka protahuje, takže když půjdete dostatečně dlouho podél pobřeží, můžete i k něčemu novému dojít. Například vás za hradbami doslova uzemní monstrózní, koncertní, sportovní, socialistická a ze všeho nejvíce betonová hala. Roku 1980 se v rámci letní olympiády v Moskvě (to je ta, kam na protest proti sovětské politice nejeli američtí sportovci) odehrávaly některé vodní soutěže v Estonské sovětské socialistické republice. A právě tato, budeme-li k ní velmi milostivi, řekněme budova, byla přerostlým dítkem zplozeným z olympijských příprav. Při dnešním pohledu na tisícovky tun materiálu, ze kterých je Linnahall poskládána, se dá těžko věřit, že je pouze přes třicet let stará. Stát ji úmyslně nechává se rozpadat. Z pochopitelných důvodů nejeví zájem připomínat sovětské dědictví oprašováním děsivě velikých socialistických kvádrů, které tak ale zůstávají napospas rackům a nezletilým Rusům a Estoncům. Výsledkem je, že vám pod nohama křupou tisícovky střepů od pivních lahví, kdykoliv se po ploše haly projdete.

Detail Tallinna Linnahall. Foto: Tomáš Munzar.

Střecha Tallinna Linnahall. Foto: Tomáš Munzar.

Pohled z Tallinna Linnahall. Foto: JÁ!
(fotoaparát: Tomáš Munzar)

Čemu naopak péče nepochybně nechybí, je historické centrum města. Estonci si evidentně potrpí na připomínání Hanzy. Ti z vás, co pamatují kupříkladu 16. století, jistě znají město Reval či Revel - tak byl pojmenován Tallinn pod vlivem německých a skandinávských obchodníků. Výsledkem je, že vám pod nohama místo střepů příjemně klouže stará dlažba a můžete si připadat jako v jakémkoliv středoevropském středověkém městečku. Centrum obkružují zrekonstruované hradby. Z jednoho bodu na náměstí můžete spatřit všechny kostelní věže. Na nároží té malé uličky stojí nejstarší stále fungující lékárna na světě. A všimněte si mírně přisprostlého domovního znamení na průčelí tohoto kamenného kupeckého domu. A také máme pověst o bezhla...no, zkrátka jako doma! Pouze s tím rozdílem, že oproti Praze je výzdoba i na turistických ulicích vkusná a sladěná, snad jako by město nejdejbože mělo v hlavách svých zastupitelů vizi, jak chtějí, aby vypadalo!

Starý Tallinn. Foto: Pavel Šára.

Optimismus na dlažbě. Foto: Tomáš Munzar.

Aneb pohádek nikdy není dost. Foto: Tomáš Munzar.

A trocha politiky. Zdůrazňování hanzovní minulosti v Tallinnu je též národnostně zabarvené a zřejmě vyvažuje temné vzpomínky na sovětskou éru. Ovšem ruské obyvatelstvo, které dosidlovalo Estonsko (obvykle podle stranického klíče) před rozpadem SSSR, tím z reality nijak nelze vymazat. Je sice pravda, že ruští podnikatelé pochybného původu neprovozují žádné zářící a bušící souvenir shopy v turistickém centru, ale zato v mnoha obyčejných obchodech na okraji Tallinnu se jinak než rusky nedomluvíte. V celé zemi je třicetiprocentní menšina Rusů a podobně jako v Lotyšsku budí kontroverze, že velká část z nich má status "neobčanů". To znamená, že dokud nesloží zkoušku z estonské kultury a jazyka, nemohou například k volbám. Mnozí Rusové na druhou stranu pobaltský stát naprosto neuznávají a i když nemají obtíž zkouškou projít, odmítají to. Vztahy mezi pobaltskými republikami a Moskvou tak stále zkřehle balancují na ledovém ostří zamrzlé brusle. Říci, že jsou "chladné", by bylo málo.

Sloup oslavujícící oběti boje za nezávislost na Rusku.
Znázorňuje vyznamenání Vabadusrist (Kříž Svobody),
které se udělovalo za zásluhy
ve válce o nezávislost
(1918-1920).
V noci září a osvětlení má na svědomí česká firma.
Foto: Pavel Šára.

Futuristická kadibouda v historickém centru.
Záchod byl zrovna na onom křoví blízkém místě potřebný,
jenže se dlouho diskutovalo o tom, jak má vypadat,
aby nenarušil estetiku prostředí. Foto: Pavel Šára.

Po dni stráveném potulkami po městě nastala chvíle, kdy jsme se stali Finy. Neboli, v přístavišti jsme před odplutím do Helsinek lehce doplňili zásoby omamných tekutin. A já si nespoutaně pořídil pastelky. Jsme ovšem pěkná ořezávátka, porovnáme-li se s výpravami alkoholových turistů, kteří jsou ve Finsku skličováni vysokými daněmi. Nad lihovinovou symbiózou Helsinek a Tallinnu prostě nejde nežasnout.

Přístaviště také jako doma, totiž v Helsinkách. Foto: Tomáš Munzar.

Jakmile v noci dojdete ke své lodi, připadáte si jako ve filmu o zombie apokalypse. Kolem vás se shlukují a potácejí malátné postavy se stejným cílem, jaký máte vy. Kam se ohlédnete, s rozličnou rychlostí a pokulháváním vám jsou v patách.Vší námahou se snaží dodrápat se k molu. Kam jinam také lidé, co jsou na mol, patří, nežli na molo? Hahaha! Sápou se a cestu jim notně ztěžují bedny špatného piva, pod nimiž se hrbí, až tamten pán hrůzostrašně poulí oko.

Jen pro ilustraci. Foto: David Šupej.

Ani když se nalodíte a od estonského pobřeží odpoutáte, není scéně konec. Kde se vzal, tu se vzal, přímo proti vám si to samovolně drnčí těžký vozík, jako by jej na vás mrštil nějaký poltergeist. Po bližším pohledu si uvědomíte, že hráz, kterou je naložen, je poskládaná z desítky bas piv. Při potěšnějším pohledu si všimnete, že kdesi za vozovou hradbou se schovává drobná blondýnka, která ji tlačí a zavčas odbočí. A rozhodně není jediná, která si v Tallinnu nakoupila více litrů (dozajista pro vlastní potřebu, jak zákon káže), než sama váží.

Pro předcházející líčení si nárokuju autorskou nadsázku, ale pravda je, že doprava mezi Helsinkami a Tallinnem v tomhle směru opravdu žije. Slíbil jsem navíc vyložit, proč si lze připlatit za trajekt, který pluje celou noc. Teď to je asi jasné. Na mezinárodních vodách se očividně tak krásně pije, jak to houpe a žbluňká...anebo jak je prodej bez zdanění?

Kotva, né? Foto: Tomáš Munzar.

A abych vyhověl vší pravdomluvnosti, měl bych též zmínit, že po nalodění jsem nabyl naprosto suverénního přesvědčení, že jsme omylem na takový celonoční bujarý přívoz nastoupili. Vzburcoval jsem proto kamarády s tím, že to říkal kapitán lodi z rozhlasu a že se nedostaneme do Helsinek do sedmi do rána a že co s tím provedeme a že jestli nemůžeme nějak otočit kormidlo a že tu určitě mají aspoň záchranné čluny. Zprvu se mi zdráhali věřit, protože ten kapitán, co má mimochodem vedle můstku vyhrazenou svou osobní saunu, pochopitelně mluvil finsky. A tak jsme strávili dlouhé další chvíle děšením se, pološíleným pochechtáváním, diskutováním, jak si noc zkrátíme, a pospáváním, dokud jsme konečně nepřirazili k finskému břehu!

Za dvě a půl hodiny od vyplutí. Ehm. Nu což, drobná jazyková chybka se přihodí i těm nejlepším. Dozajista za to může šum z reproduktorů, který zakryl jedno dvě písměnka či...no...asi celé sdělení. Finština si i tak asi ještě nějaký ten dodatečný trénink zaslouží.