Runa desátá - Väinämöinenovo podnosí

Juhana "Dalí". Foto:
worldbeardchampionships.com.

Kníraté intermezzo.

Ve Finsku vás může zaujmout ledasco pro středoevropana nezvyklého. Většina z ledasčeho bývá nezáživná a ohraná, protože vás na ni vábí leckterý turistický průvodce. Čili, stručně vyjmenováno, jde o saunu, soby a sníh. A Santu, chcete-li. A to se předposlední z těchto čtyř králů, kteří opanují každý tuctový spot o Finsku, v zimě roku dvoutisícíhojedenáctého skoro neukázal.

Na ty skutečně kuriozity a zvláštnosti, které nesmí uniknout vašemu zraku, vás však marketing žádné země nepřipraví. Můžete bloumat po helsinských ulicích celé dny doprovázení pochybností, jak plochý život zde vedete, že k jeho dokonalosti chybí něco nepatrného, co nedokážete zaměřit a uchopit. Jakmile se pokusíte v hlavě lokalizovat to prázdno, vyklouzne se stejným pocitem jako ranní vzpomínka, o čem se vám v noci zdálo. Něco to ale být muselo, tím jste si jisti. Jenže... V tu ránu je náhle spatříte. Proti vám jeden takový sen ve výšce 160 centimetrů levituje. Blíží se vaším směrem a vy se štípnete pro ujištění, zdali bdíte. Je to knír! Neobyčejný a dokonale pěstěný se se svými makabrózními rozměry usměvavě pronese kolem vás. Jakmile se vzpamatujete, ohlédnete a uzříte, jak mizeje v dáli, po obou stranách značně přečuhujuje týl svého majitele.

Jeffry, vítěz kategorie Knír Angličan.
Foto: worldbeardchampionships.com.

A kouzlo neviděného bylo prolomeno. Náhle si uvědomíte, že lidi s úchvatně kurážnými kníry míjíte všude v Helsinkách. A po lehké promluvě zjistíte, že mají vlastní subkulturu. V českých zemích je adorace vousu šeredně opomíjená, vynecháme-li  nadšence do císaře Františka Josefa I. a jeho kaiserbartu, ale to jsou stejně spíše naducané licousy, takže se je do ušlechtilé kategorie samotných knírů započítat nepatří. To zdaleka nejen Finsko, ale i ostatní severské země, jsou opět o světelné roky napřed.

Ve světě kníru došly tak daleko, že loňské a podle všeho velmi zdařilé mistrovství světa vousů a knírů (tzv. WBMC - World Beard and Moustache Championship) bylo uspořádáno v Norsku v Trondheimu. Jistě to nebude náhoda - stejně jako u oblíbeného norského sportu běžkování je i u knírů klíčem k trofeji to, jak má kdo navoskováno! Soutěží se v různých kategoriích rozlišených podle střihu a v porotě zasedají významné oknírené osobnosti kulturního života. Divácky nejatraktivnější bývají výkony v soutěži o nejlepší "freestyle knír", "freestyle vousy" a "freestyle plnovous".

Keith, opakovaný vítěz kategorie Freestyle Moustache.
Foto: worldbeardchampionships.com.

Poslední mistrovství bylo pro Finy neobvykle úspěšné. Jistý Juhana Helmenkalastaja totiž dosáhl na zlatou medaili se svým knírkem vzor "Dalí". Navzdory fascinujícím útvarům, které jsem potkával v tramvajích, do té doby finští borci nikdy vítězství nevybojovali. Ostatní národnosti tradičně válcují knírači z USA, Německa a Lichtenštejska (pravda, ti poslední pouze oceněními za počet vyslaných reprezentantů v poměru vůči počtu obyvatel). Anebo to snad bude tím, že byl Helmenkalastaja vůbec prvním Finem, co se soutěže účastnil? A ihned vyhrál, což vlastně o úrovni finské knírové kultury ledasco vypovídá.

Přikládám obrázkový přehled nejfrekventovanějších podivuhodných knírů, podobně jako se už stalo u rovaniemských poštovních schránek. Na základě zevrubné empirické komparace jsem dospěl k závěru, že seveřané zvláště v mladém věku preferují dlouhé a úzké kníry spíše než bradky, kotlety a další křoviska a vousiska. Tím se liší kupříkladu od řádně vousatých Američanů (jimiž teď nemyslím přejemné knírky od San Francisca) často vzpomínajících na rozložité a zacuchané časy občanské války.

Angličan. Nejběžnější zjev na helsinských
ulicích, špičky o ostrosti jehly.

Freestyle.
Doplňte si dle své představivosti.
Neboť nahoru stočení nestačí.

Dalí.
Další soutežní kategorie.

Imperiál. Jasná volba
steampunkerova!

Pro vyváženost i jeden vousáč. A když pořád píšu o těch sobech.
Elmar, vítěz kategorie Freestyle Full Beard.
Foto: Getty/AFP.

Mít řádně vykroucený knír s sebou přitom nese přerůzné výhody. Pomineme-li spornou a vždy prvotní otázku, jaký má chouba pod nosem efekt na dámskou společnost, vás s takovým šlechtěným voskovcem také snáze kdokoliv pozná. To může vést dokonce až k příhodám, kdy se procházíte po nákupním středisku Kamppi a z zničehonic vás zastaví jeden, který na vás spustí anglicky se slovy, jestli jste nebyl na jaře v Praze na divadelní přehlídce Pražské quadriennale, jestli jste tam shodou okolností neobsluhoval finskou expozici Muna (Vejce), že se mu velmi líbila, a že on vás tam potkal a cože jste s tím vším měl společného, jestli jste scénograf nebo tak. Když se s ním dáte do krátké řeči, zjistíte, že onen Čech celou dobu žil jsem v domnění, že váš knír, který jste měl už v Praze, byl jenom součástí futuristického kostýmu.

Tímto děkuju pánovi, jehož jsem náhodně potkal v centru Kamppi, za uvedení do problematiky knírových závodů a zase potvrzuju oblíbenou floskuli: svět je malý! Nu, nebylo to krásné? Mimochodem, ve Švédsku to je prý s kníry daleko divočejší.

Pán v Praze u vejce. Úhel záběru dokonale zakrývá bohatství nabroušeného kníru,
leč sám nefotím, tudíž jsem bezskrupulózně ukořistil aspoň tuto fotku z WSJ.
Foto: Petr Josek/Reuters.